Vilma Kadlečková je jednou z nejosobitějších autorek fantastiky na domácí scéně a jako jedna z mála se svými kratšími pracemi uplatnila i na anglo-americkém trhu (její povídky vyšly jak v americkém F&SF, tak i v britském Interzone). Je také poměrně úspěšnou sběratelkou literárních cen, což jí samozřejmě mezi ostatními autory fantastiky moc přátel nepřineslo… Vyhrávala v Ceně Karla Čapka ještě v době, kdy šlo o nejprestižnější domácí ocenění, a v posledních letech zase vítězí v cenách Akademie SFFH. Letos se po letech čekání dočkáme jejího nového románu a rovnou půjde o úvodní díl pozoruhodné pentalogie Mycelium, což je projekt, jenž na sebe ještě před vydáním zaslouženě poutá zvýšenou pozornost…

portrét autorky Richard Klíčník

Jako autorka fantastiky jsi u nás dobře známá, ovšem Mycelium se jeví jako tvé dosud nejambicióznější dílo. Na co se mají tvoji čtenáři připravit a v čem se sága liší od tvých předchozích prací?

Bylo by vhodné připravit se na smrt na oltáři. Pak už to půjde samo.

Nevím, jestli je Mycelium ambiciózní. Ono je především pekelně dlouhé (všech pět knih má dohromady dva tisíce stran), a to pro autora znamená, že musí zalézt do nory a psát a pár let o něm není slyšet. Mezitím ztratí publikum a začíná od nuly. Takový pokus má člověk jeden za život (uznávám, někteří borci třeba dva). Pak už mu asi nezbývá než tomu projektu aspoň trochu věřit. Takže: Mycelium je skvělýýýýý!

Pokud jde o návaznosti: je to příběh z argenitového vesmíru, čili kdesi v pozadí se krčí reálie z mých předchozích knih; ale zároveň mezitím uteklo tolik času, že jsem se od svých pradávných románů o Fomalhiwě duševně dost vzdálila. Děj se odehrává na Zemi v poměrně blízké budoucnosti. Lidi žijí v zásadě jako my, mají podobné starosti (zaměstnání, šéf, láska, fóbie z telefonování, jídlo…) a celé je to mnohem civilnější. Oproti Fomalhiwě ubylo argia~lujské všemocnosti a chladného patosu. Zůstalo to, co lidem zůstane vždycky, když včas neutečou: ironie a totální bezmocnost.

ilustrace na obálce Tomáš Kučerovský

Ale drama samozřejmě nechybí. V Myceliu je hrdina: umírající muž, který zarytě a s jízlivostí čelí svému osudu a z posledních sil se ještě snaží ne sice vysloveně zachránit svět, ale aspoň jednu zásadní drobnost v něm změnit. Prát se neumí a na střílení je líný, ale zato má hluboké znalosti a pár temných tajemství. K tomu se přidávají houby. (Zájem o zahradní architekturu mě totiž přivedl k nemocem rostlin, k tracheomykóze, což je stav, kdy vodivými pletivy stromu prorůstá mycelium parazitických hub.) Co kdyby existovaly mimozemské houby, které nežijí jen tak v nějakém smrku, ale v lidské krvi? Tak vznikla Pětice posvátných drog, což mi umožnilo temná tajemství našeho hrdiny trochu blíže specifikovat.

A nakonec přišli Össeané (jako vždy k hotovému, shrábnout, co se urodilo). Ti mě brutálně napadli po událostech jedenáctého září 2001. Jaké by to asi bylo, kdyby fanatici z nějaké silně teokratické mimozemské civilizace (nazvěme tu planetu třeba Össe) bydleli hned ve vedlejším domě? My máme multikulturalismus a oni zase myceliální technologie, čili je nemůžeme jen tak pochytat, zavřít nebo postřílet. Musíme s nimi žít. Jejich náboženská praxe připomíná výše zmiňovanou předlohu (mají Církevní právo, Církevní policii a na své dogma jsou poměrně hákliví), ale víra sama je tak trochu aztécká. Krutý bůh Akkütlix vyžaduje lidské oběti. V každém chrámu stojí oltář. A Pozemšťané si už zvykli, že když je s tím nějaký průšvih, tiše se to zamete buď pod koberec, nebo rovnou do kádě s houbou. Zásadní otázka vesmíru, života a vůbec zní – na kolik pokrytectví máme ještě žaludek?

Románová sága Mycelium vznikala poměrně dlouho a nějaký čas hledala nakladatele. Prozradíš nám pozadí vzniku série a peripetie kolem jejího vydání?

Trvá to už dvanáct let, což je nejspíš důkazem mého totálního šílenství. Smutné na tom je, že rukopis byl z větší části hotový už v roce 2006 (tehdy se celá sága jmenovala Jantarové oči a zbývalo dopsat polovinu pátého dílu). První díl se dostal k jistému redaktorovi (ani ne ode mě, nýbrž od jednoho z betačtenářů). Následoval telefonát jako z pohádky (Je to úžasný, Jantárky určitě chcem, a nabídnem je hned taky do Ameriky a do Němec!), a po něm pekelné ALE (…ale je to moc dlouhý, mělo by se to zkrátit na dva díly).

Rozroste se příští rok Vilmin zvěřinec prestižních domácích ocenění?

Jsem holka poslušná. Začala jsem přeskládávat a krátit. Kdo někdy rekonstruoval starý dům, ví, o co je to úmornější a nákladnější než stavět na zelené louce. Scény, které postupně gradují a spějí k vyvrcholení, je dost těžké najednou uspořádat tak, aby spěly někam jinam. Po dvou letech zoufalého šíbování papírků na koberci jsem to docela vymyslela – ale jak se ukázalo, mezitím mi nějak zázračně vylepšily reputaci čtenářské ohlasy na novelku, napsanou v mezičase, a následkem toho se instrukce změnila: Tak ne, dílů bude přece jenom pět! Než jsem stihla pořádně propadnout radosti, přišel rok 2009 – a krize. Pět dílů bychom asi v dnešní době nedokázali dotáhnout do konce. Nešlo by to na tři? Ale bylo by lepší pojmout to víc jako mainstream a sci-fi linii z toho úplně vynechat. Stejně už na tebe scifisti dávno zapomněli. Se skřípěním zubů jsem osekala, co ještě zbylo. V květnu 2010 byla kniha vysázená a po korekturách. Načež přišla poslední tečka: Ehm… my jsme si to ještě znovu přečetli, a nějak to nedrží pohromadě… Ó ano. S tím jsem ovšem nemohla nesouhlasit. Mně se to nelíbilo taky.

S nakladatelstvím jsme se nerozešli ve zlém (vydali mi od té doby dvě knihy) a zpětně jsem upřímně ráda, že osekaná verze nevyšla. Vrátila jsem se k původnímu rukopisu a během dalších dvou let jsem ho přepsala znovu – tentokrát tak, aby tam bylo víc sci-fi a mystiky a aby se to líbilo hlavně mně. Název, který se potácel kdesi mezi středoškolačkou a vlkodlakem, se změnil na Mycelium (protože Podhoubí smrti už si zabral ďábelský padouch JWP). Pokládám za malý zázrak, že se to líbilo i v Argu a vzali to, jak se u nich říká, na palubu.

První díl tedy vychází u nakladatelství Argo a už dnes vzbuzuje velká očekávání. Přesto pojďme k následujícím svazkům. Kolik jich bude a můžeš letmo nastínit vývoj, kterého se v nich dočkáme?

Pět. Vystupuje tam Pětice posvátných drog – čili je pět knih, každá nazvaná po příslušné houbě. (Moje maniakální obsese číslem pět zachází tak daleko, že každá kniha má pět krát pět kapitol, a při sazbě se zvažovalo číslování stránek v pětkové soustavě.) Každá kniha má vlastní zápletku, která se vyřeší a na konci uzavře, ale děj zároveň představuje stupeň ve vývoji celého příběhu. Díly na sebe bezprostředně navazují a tvoří jednolitý příběh (ve smyslu antické jednoty času, místa a osob); osazenstvo se sice trochu mění v důsledku odúmrti, ale v čase příběhu uplynou asi čtyři… ne čtyři, PĚT! – měsíců.

Mnohem víc informací najdete na stránkách věnovaných projektu Mycelium!