Ocenění

Všechny ženy mohou být nebezpečné… (recenze)

Autor | Aktuality | Pondělí 11 Leden 2016 10.55

Každému, kdo se alespoň trochu zajímá o fantastiku, patrně není jméno Gardnera Dozoise neznámé. Proslul především jako editor a jako někdejší šéfredaktor časopisu Asimov’s SF získal neuvěřitelných patnáct cen Hugo. Sestavil rovněž slušné množství antologií, už od roku 1984 nepřetržitě vydává ročenky v řadě Year´s Best Science Fiction, vytvořil ovšem také desítky dalších antologií, ať už samostatně, anebo ve spolupráci. Některé z nich vyšly i u nás – jmenujme například antologie New space opera 1 a 2 nebo Armagedony. V posledních letech opakovaně spojil síly s G. R. R. Martinem (jehož jistě není třeba představovat) a společně vytvořili několik multižánrových tematických antologií, namátkou např. knihy Warriors, Rogues (druhé jmenované se brzy dočkáme v českém vydání pod názvem Darebáci), Songs of the Dying Earth (pocta tvorbě Jacka Vance, jehož dílo je u nás bohužel jen pramálo známé) a další. Jednou z nich je i antologie Nebezpečné ženy

nebezpečne-ženy

Nakladatelství Motto, které knihu vydalo, se z velké části orientuje právě na ženské čtenářky i autorky a antologie Nebezpečné ženy tak svým tématem vhodně zapadá do jejich portfolia. Ženské téma je moderní, atraktivní a svým zadáním dostatečně široké – však jde také o multižánrovou antologii, kde kromě science fiction, fantasy a hororu nalezneme i několik historických fikcí. Šíře tématu ovšem může být také zrádná, jak si záhy ukážeme. Nejprve se společně zamysleme nad tématem antologie. Jakou ženu lze považovat za nebezpečnou? Nebezpečné jsou nepochybně ženy mocné – ve sbírce je hned několik povídek o královnách, princeznách či mocných čarodějkách. Nebezpečné jsou i ženy manipulátorky, intrikánky, ale i ženy psychicky labilní (ostatně, nebezpečná nemusí být žena jen svému okolí, ale i sama sobě), nakonec i ženy pasivní mohou svou nečinností napáchat mnoho škod. Pokud budeme takto uvažovat dále, můžeme dojít až k závěru, že nebezpečná může být vlastně každá žena. A v tom se skrývá past této antologie, do které bohužel řada autorů (a autorek, vždyť více než polovinu děl napsaly ženy) spadla.

Ti schopnější napsali povídky o ženách skutečně zajímavých. Jiní napsali povídky o ženách silných a odhodlaných. Našlo se však i nemálo těch, kteří prostě dodali povídku, v níž vystupuje mimo jiné i žena, a mysleli si, jak se s tím hezky vypořádali. Jistá povrchnost a plytkost vycházející ze zadaného tématu padá samozřejmě také na hlavy editorů, ostatně hezky ji ilustruje už úvodní slovo samotného Dozoise, ve kterém se nám snaží tvrdit, že marťanská princezna Dejah Thoris z Burroughsovy slavné série o Johnu Carterovi to uměla s mečem stejně dobře jako samotný John Carter. Chápu, že dnešnímu čtenáři to asi mnoho neřekne, ale mne jakožto fanouška Burroughsových knih o Barsoomu tento nesmysl vpravdě urazil a byl pro mne od počátku dokladem určité laxnosti a indolence obou vážených editorů, která se bohužel ve sbírce místy projevovala i dále.

Pojďme ale už k samotným povídkám, hlavními taháky knihy jsou pro fanoušky fantastiky zřejmě práce od Joea Abercrombieho a samotného Martina, proto začneme právě jimi. Abercrombieho povídka Holka na zabití je zasazena do prostředí románu Rudá země a má i stejnou hlavní hrdinku, ženu jménem Shy (v českém překladu Rudé země se jmenovala Sty). Povídka se nese v obdobném westernovém duchu jako román, je svižná a napínavá, ale rozhodně není nikterak originální ani nápaditá. Osobně považuji Rudou zemi za nejslabší Abercrombieho román a povídka můj názor nijak zvlášť nevylepšila. Martinova novela Princezna a královna se odehrává ve světě Písně ledu a ohně a pojednává o události zvané Tanec draků (neplést s Tancem s draky, pátým dílem ságy), tj. o občanské válce mezi dvěma větvemi rodu Targaryenů odehrávající se přibližně sto padesát let před událostmi v sáze. Novela je poutavým střípkem v přebohaté mozaice populárního fiktivního světa, jediný problém vidím v tom, že historii Západozemí včetně tohoto příběhu už známe z encyklopedické knihy Svět ledu a ohně, která u nás mezitím stihla vyjít, takže pokud jste ji četli, samotný příběh vás asi ničím nepřekvapí.

Pro mne je tak vrcholem sbírky povídka Stíny pro Silence v Lesích Pekla od Brandona Sandersona. Svět, představený v této povídce, je originální a neotřelý, ponurý a drsný, plný záhad a tajemství a stejná je i hrdinka, která v něm dokáže nejen přežít, ale i držet se na vlastních nohou. Velmi mne potěšila i povídka Lži mojí matky, která se odehrává v Martinově sdíleném světě Divokých karet. Její autorkou je Caroline Spectorová, nepříliš známá spisovatelka (zasloužilé hráče počítačových her, mezi něž se hrdě počítám, možná zaujme fakt, že je manželkou geniálního herního vývojáře Warrena Spectora), která nicméně napsala svižnou a akční, ale zároveň silně emocionální povídku o vztazích rodičů a dětí v tom nejlepším i nejhorším slova smyslu. Působivá je také povídka Sousedky od Megan Lindholnové, která pojednává o starší ženě s počínající mentální deteriorací, kterážto sice rozkládá už tak nepříliš funkční rodinné vazby mezi hlavní hrdinkou a jejími dětmi, ale která zároveň její nositelce poskytuje možnost úniku do jiné, lepší reality.

dangerous-covers

Zajímavou postapokalyptickou realitu stvořila Nancy Kressová v povídce Druhá arabeska, velmi zvolna. Jde o realitu tvrdou, bezvýchodnou a chyby neodpouštějící, v níž se přesto najde místo pro krásu a eleganci. A konečně, v povídce Buď mám zlomené srdce nám Megan Abottová vypráví tísnivý příběh o psychicky nevyzrálé a emočně nestabilní ženě, která je proto nepochybně nebezpečná, zejména svým nejbližším. Bohužel, ve sbírce najdeme i práce veskrze podprůměrné. Z mého pohledu nejhůře dopadly povídky historické, nikoli snad kvůli absenci fantastických prvků, ale především proto, že příběhy, které vypráví, prostě nejsou nijak zvlášť zajímavé. Nejlépe z nich je na tom povídka Raisa Stěpanovová od Carrie Vaughnové, pojednávající o sovětské pilotce za 2. světové války. Nořina píseň Cecelie Hollandové popisuje poměrně nudnou epizodu ze života anglické princezny Eleanor, jakých má G. R. R. Martin v každé své knize tucet. Diana Gabaldonová v povídce Panicové vypráví příběh dvou skotských žoldnéřů, odehrávající se ve Francii v 18. století a potěší snad jen fanynky autorčiny série Cizinka, ke které přináleží (několik dílů této série vyšlo i u nás a chápu-li správně, jedná se v zásadě o červenou knihovnu).

Snad úplně nejslabší je povídka Královna v exilu od Sharon K. Penmanové o Konstancii Sicilské, císařovně Svaté říše římské z konce 12. století. Nezáživnost povídky zřejmě došla i samotné autorce, proto k povídce připojila doslov, ve kterém se zamýšlí, jestli byla Konstancie nebezpečná žena (dochází k závěru, že možná ano, ale ne kvůli událostem popsaným v povídce…). Zbylých devět povídek tvoří v mých očích příslovečný šedý průměr. Některé nabídnou alespoň zajímavější nápad (Ruce, co tam nejsou od Melindy Snodgrassové) nebo vtip (Dívka v zrcadle Leva Grossmanna je v zásadě humornou variací na Harryho Pottera), vesměs na mne ale nijak zvlášť nezapůsobily a jevily se mi být zcela zbytnými, a to bohužel včetně povídky Jima Butchera Bomba ze série o Harrym Dresdenovi, která je známá i u nás. Po jejím přečtení jsem rozhodně nedostal chuť do této série nějak proniknout, na rozdíl od výše zmíněných Divokých karet, na které mne povídka Caroline Spectorové naopak dosti nalákala.

Poprvé se ve svém článku pro web XB-1 jsem nucen zabývat i překladem. Hana Březáková přeložila kupříkladu ságu Píseň ledu a ohně a její výkon v případě Nebezpečných žen není nijak dramaticky špatný. Kniha se čte plynule, ovšem tu a tam narazíte na zarážející slovní spojení či větu. Měl jsem možnost určitého srovnání s originálem a pokusil jsem se alespoň některé podezřelé pasáže porovnat. Mohu tak například upozornit, že „surfování na kanále“ (str. 485, v originále „channel surfing“) ve skutečnosti znamená přepínání televizních kanálů; „flesh wound“ je povrchové zranění, nikoli „probodnutý sval“ (str. 491). Věta „Otevřela je (dveře) bíglovi a pak, když se zastavila, podívala se ven nad svým plotem” (str. 227) zní opravdu divně, v originále najdeme „She opened it for the beagle and then stood staring out past her fence“. Podobně mne v popisu rvačky na str. 479 zarazila formulace „… ale podařilo se mu dostat pěst Mathieuovi pod bradu a silně ho udeřit“. Originál zní „… but he got a hand under Mathieu’s jaw and shoved upward with all his strength, trying to break the man’s neck”, dle něhož se dotyčný snažil zlomit protivníkovi vaz tím, že ho chytil pod bradou a zapáčil, žádný úder pěstí.

Podobných příkladů bychom našli víc, na druhou stranu, přece jen nejsou tak časté a v některých příbězích jsem si ani ničeho podezřelého nevšiml a naopak, řada poněkud zvláštních formulací v překladu zní podivně i v originále. Překlad Martinovy novely se nese v duchu ostatních knih Písně ledu a ohně, takže tu vedle sebe narazíme na Strongy a Hightowery spolu s Dlouholistem Lvobijcem a Perkinem Blechou. Bohužel, překlad dalších povídek spadajících do u nás vydávaných sérií (Cizinka, Divoké karty, Harry Dresden) nemohu s původními překlady porovnat, protože jsem je nečetl. Nicméně celkový dojem z antologie je rozpačitý, nepochybně v ní najdeme kvalitní povídky, ale i nemálo povídek obyčejných a zapomenutelných. I přes jasně patrnou spoustu práce, kterou si sestavení, vydání a překlad tak obsáhlé knihy bezesporu vyžádalo, je výsledný dojem po všech stránkách přinejlepším průměrný.

Gardner Dozois & George R. R. Martin:

Nebezpečné ženy

vázaná, překlad Hana Březáková, 720 stran, 499 Kč

Související odkazy:

Lákají vás příběhy statečných žen? (ukázka)

motto-logo2

958 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 1 »

  1. Comment by Toolshed — 11.1.2016 @ 11.32

    Som asi v polovici antológie a s niečím v recenzii súhlasím a v niečom sa s ňou zase rozchádzam, čo je pochopiteľné. Tiež ma veľmi nezaujal Abercombie, ale Sanderson áno (nemám načítané romány ani jedného z nich). Najviac ma zasiahla poviedka „Buď mám zlomené srdce“, z ktorej som bol ešte hodnú chvíľu potom celkom otrasený. Veľmi príjemne ma prekvapili Butcher a Grossman, ktorí ma naozaj navnadili na to, aby som si vyhľadal aj ich románovú tvorbu. Naopak Sousedky sa mi zdali pomerne nudné, asi low point celej zbierky aj popri historických poviedkach, ktoré ani mňa príliš neohúrili. „Ruce, co tam nejsou“ sa tiež podľa mňa odohrávajú v pútavom svete, chcel by som vedieť viac.

    Pokiaľ ide o preklad, nejako som nepostrehol neprirodzené konštrukcie, ale možno je to tým, že k pasážam, ktoré sú uvedené v recenzii, som sa asi ešte nedostal. Alebo tým, že popri tom ešte čítam hardbackové vydanie Kingových Srdcí v Atlantidě a tam sa naozaj takmer na každej stránke v duchu pohoršujem nad redakčnou prácou (nielen podivuhodné prekladateľské riešenia, ale aj množstvo preklepov a pod.) – zaujímalo by ma, či to v novom paperbackovom vydaní opravili.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.