Ocenění

Misery pořád nechce zemřít (recenze)

Autor | Aktuality | Pondělí 14 Květen 2018 21.00

Návštěvníci pražského divadla Studio DVA si mohou už od 29. března zpestřit večer skutečnou lahůdkou nejen pro všechny příznivce hororového žánru. Režisér Ondřej Sokol zde totiž nastudoval americkou adaptaci světového bestselleru Stephena Kinga, Misery. Příběh o spisovateli Paulu Sheldonovi, jenž je po ošklivé autonehodě držen v nedobrovolném ošetřování Annie Wilkesovou, je v současnosti považován za literární klasiku. Obsazení v tomto komorním příběhu nebylo bráno na lehkou váhu. Do džínových lacláčů a kostkované flanelky fanynky číslo jedna se navlékla Zlata Adamovská a řádně zrychtovaného spisovatele Paula si vystřihl Petr Štěpánek. O menší roli šerifa Bustera se pak podělili Petr Pěknic a Petr Meissell. A jak to v divadle vypadalo?

misery_divadlo-dva

Misery je látkou, která si o divadelní inscenaci doslova říká. Naproti tomuto tvrzení jde nejen počet interiérů, v nichž se děj odehrává. Prakticky jde pouze o dva pokoje domu bývalé ošetřovatelky a zápraží. Dále je tu velmi malý počet herců, o to víc se však od jejich výkonů vyžaduje maximum. Platí to o téměř schizofrenní ústřední postavě ošetřovatelky, často propadající maniakálním amokům, ale i o nemohoucím spisovateli, jenž musí celý příběh proležet v posteli nebo prosedět na kolečkovém křesle a datlovat jedinou zdravou rukou do psacího stroje (osiřelého o neodmyslitelnou klávesu N). Pro znalce knižní předlohy a filmové adaptace z roku 1990 (Kathy Batesová získala za roly Annie Oscara), jistě zapůsobí, jak se pódium, rekvizity, interiér a někdy i celé scény podobají záběrům právě z filmu Roba Reinera. Všímaví fanoušci navíc ocení i detaily jako polaroidové snímky, které Annie neustále pořizuje a poté je máme možnost zahlédnout pověšené v kuchyni. Hodna chvály je bezesporu i práce herců na otočném pódiu, díky čemuž obratně procházejí z místnosti do místnosti a vše přitom působí velmi přirozeně.

Nastudování se od literární i filmové předlohy liší především v samotném vyznění hry. V knize je Paul Sheldon vlastně troska, která se teprve postupem času dostává takříkajíc na koně. Mezitím je ale silně závislý na lécích proti bolesti a topí se ve své bezmoci a depresích. A ačkoli je Štěpánek ve své roli skvělý, dokud není zmrzačen podruhé, působí, jako by byl na koni neustále. Pokaždé, když končil blok, kdy Annie zabouchla, uštědřil nějakou ironickou a hanlivou nadávku ke dveřím, kterými právě odešla. Samo sebou se to vždy setkalo se salvou smíchu publika. Leckomu to ale může opakovaně narušovat jinak skvěle vybudovanou atmosféru. To ovšem není výtka, hra byla takto koncipována od samého začátku. Už v oficiálním textu jsou diváci zváni na kombinaci temného humoru a úžasného napětí. A to také může být problém pro fanoušky předlohy, pokud totiž jdete na dílo Stephena Kinga, pak jaksi očekáváte, že napětí a strach bude hrát prim a humor by měl být spíše zpestřením. V této hře je to spíše naopak a nelze jí upřít jistý estrádový charakter. Zlata Adamovská na druhou stranu veškerá očekávání naplnilo beze zbytku. V roli fanatické uzurpátorky naprosto exceluje a během představení se jí hned dvakrát dostalo bouřlivé odměny v podobě potlesku přímo při jejím výstupu, kdy zrovna předváděla děsivý až maniakální záchvat amoku.

Vizuální stránka je rovněž ozdobou představení. O interiérech měnících se na kruhovém pódiu už byla řeč, za zmínku nicméně stojí i práce s projekcí simulující sněhovou vánici či práce s otevřeným ohněm, kde se na vysokém plamenu griluje Sheldonův rukopis (gril opět totožný s tím filmovým). Příjemně působí i osvětlení, díky němuž se divák orientuje, zda se děj odehrává ve dne či v nočním pološeru. Hra světla a stínu hraje na dramatickou notu i díky těm několika málo lampičkám na pódiu. Na závěr na vás zapůsobí ponoření scény do krvavě rudé a zpomalená, reverzně pouštěná hudba, která ve výsledku připomínala chaotický blábol posedlých ďáblem. Hra rozhodně své předloze ani proslulé filmové adaptaci ostudu nedělá a stojí za to ji v tak bravurním obsazení vidět. Nazvat ji úspěšným projektem ani nemusím, o tom mluví samotné divácké ovace ve stoje, jež musí potěšit každého herce na prknech, jež znamenají svět. Nezbývá než doufat, že se v divadle dočkáme podobných překvapení.

William Goldman: Misery

podle románu Stephena Kinga

délka představení cca 2 hod. 10 min. včetně přestávky

studio-dva-logo

599 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.