Ocenění

Něco málo o detektivkách… (úvaha)

Autor Vladimír Šlechta | Aktuality | Sobota 27 Září 2014 8.30

Detektivka je čtenářsky vděčný žánr. Jak už napsal Raymond Chandler ve svém proslulém eseji Prosté umění vraždy – v knihkupectvích, před oddílem detektivek, se vzájemně odstrkují staré dámy a rvou si z rukou některou z nedávno vyšlých knih s názvy jako Trojí vražda v petúniích či Inspektor Ochmelka spěchá na pomoc... Tohle napsal už před padesáti lety, vážení, a od té doby detektivní žánr neztratil nic na své popularitě. Není divu, že detektivky píšou i čeští a slovenští autoři, jejichž domovské právo je především ve fantastice. Sci-fi detektivkou debutovala Julie Nováková (Zločin na Poseidon City). S historickou detektivkou vyrukoval Ďuro Červenák (Mrtvý na pekelném vrchu), Jirkovi W. Procházkovi už brzy vyjde detektivní román Mrtvá šelma, který napsal společně se svou manželkou Klárou. Štěpán Kopřiva, jak jsem zaslechl, také něco chystá. Zatím to ještě není žádná tsunami, ale od autorů fantastických žánrů k nám šplouchají stále nové a nové vlnky.

Dva až tři typy literatury detektivního žánru

Já osobně mám jakožto čtenář detektivky rád. Ale jen některé. Především takové, kterým říkám lineární. Kromě lineárních však existuje ještě další druh detektivek. Takzvané zacyklené detektivky. Ty zrovna moc nemusím. Lineární a zacyklené detektivky… Než začnete googlit, co to znamená, vězte, že jsou to jen pomocné názvy, které jsem si právě vymyslel. Ale hodí se pro rozlišení dvou základních typů detektivního žánru.

Lineární detektivka připomíná skutečné kriminální případy. Následnost dějů je takováto: stane se zločin. Ten je vyšetřován buď osamělým detektivem, nebo celým týmem. Pátrači hledají stopy, vyslýchají svědky, ověřují alibi. Nakonec dopadnou pachatele. Důležité je, že vyšetřovatelé místo toho, aby zůstali v kanceláři a do nekonečna vyslýchali sekretářku a uklízečku, vyrazí do terénu a tam se věnují policejní práci. Osoba pachatele je detektivům na začátku naprosto neznámá… Nevím, jestli jste tuhle poslední větu pochopili, ale až si přečtete o zacyklených detektivkách, bude vám vše jasné.

Příkladem lineárních detektivek (pokud zůstaneme v šuplíku osamělých detektivů) jsou romány a povídky Raymonda Chandlera a jeho epigona Rosse Macdonalda. Ostatně i starý dobrý sir Artur Conan Doyle se svým Sherlockem Holmesem psal především lineární příběhy. Existují i cykly detektivních románů, které nejsou propojeny osobou jediného čmuchala, ale celým týmem vyšetřovatelů, například 87. revír (Ed McBain) nebo Romány o zločinu autorské dvojice Maj Sjöwallové a Per Fredrika Wahlöö.

Zacyklené detektivky se vyznačují tím, že zločin je spáchán u uzavřeném okruhu osob. Podezřelí jsou už od samého začátku úplně všichni. Máme množinu pochybných existencí a víme, že jedna (jeden) z nich je vrah. Celá konstrukce může být zostřena i tím, že podezřelé osoby se nacházejí v izolovaném prostředí. Všichni jsou pohromadě, nikdo nepřichází, nikdo neodchází. A když odchází, tak jedině do hrobu tmavého. Protože jednou vraždou to nikdy neskončí.

Typickou autorkou zacyklených detektivek je Agatha Christie. Známým příkladem je pak její román Smrt na Nilu. Děj je takovýto: na výletním parníku, plujícím po Nilu, se nachází náhodná sešlost potrhlých zbohatlíků. Náhle a bez varování dojde v jejich středu k záhadné vraždě. Náhodou je mezi nimi i proslavený detektiv Hercule Poirot, který si tam užívá svou zaslouženou dovolenou. Po první vraždě je nucen dovolenou přerušit a ujmout se vyšetřování. Do nekonečna, s nadsázkou řečeno, dřepí ve své improvizované kanceláři a opakovaně vyslýchá sekretářku i uklízečku, zatímco na lodi dochází k dalším vraždám. Nakonec, pochopitelně, odhalí v silně prořídlé společnosti pachatele. Jinak by to ani nebyl Hercule Poirot.

Jak už jsem napsal, zacyklené detektivky nemusím, ale nijak mě neurážejí. Občas si nějakou přečtu. Co však nesnáším, jsou hybridní detektivky, které se tváří jako lineární, ale v závěru se ukáže, že jsou zacyklené, tedy že pachatel (jakožto postava) je v příběhu přítomen už od samého začátku. V amerických detektivních hybridních příbězích je pachatelem obvykle mentor hlavního hrdiny / hlavní hrdinky, tj. starší, zkušený a obdivovaný kolega. Také to může být hrdinův / hrdinčin nejlepší přítel. Opět starší, zkušený, rozvážný a obdivovaný. Opravdovou literární tragédií je, když se pachatel vyklube z klienta, který si detektiva najal. Následně se nám sice dostane nejapného vysvětlení, proč pachatel platil čmuchala, aby roušťourával spící záležitost, ale celé to svědčí o tom, že autor má problém se svou invencí a se schopností fabulace. Takovéhle neštěstí (pachatel = klient) se několikrát stalo i mému oblíbenému Rossu Macdonaldovi (a dalším).

Otřesným příkladem hybridní detektivky je i román Já, porota (Mickey Spillane). Drsný detektiv Mike Hammer pátrá po vrahovi, přičemž vrahem může být kdokoliv z několika miliónů obyvatel města. Detektiv si však (bezdůvodně) usmyslí, že oběť zavraždil někdo z úzkého okruhu (tuším) pětice lidí. Pročež každého z pětice buď zmlátí, nebo osouloží, nebo obojí. Tak to dělá pořád dokola, dokud mu pachatel takříkajíc nespadne z nebe.

Příběhy s tajemstvím

Detektivky jsou, obecně vzato příběhy s tajemstvím. Myslím si, že pořádná porce tajemství a pátrání by měla být přítomna v každé dobrodružné historce. Bez tajemství a bez pátrání dostaneme pouhý sled akčních scén a to je, řekl bych, dost málo. Akční scény jsou samozřejmě základem, ale samotné kung-fu prostocviky, pleskání projektilů, svistot katany a burácení hárleje nestačí. Z těchto přísad pořádný příběh neposkládáte. Musíte tam mít ještě tajemství a pátrání, minimálně na úrovni zabil jsi mého otce / já jsem tvůj otec. Jako příklad brilantních příběhů okořeněných trochou toho tajemství a pátrání, které nejsou detektivkami, můžu uvést romány Ostrov pokladů (Robert Louis Stevenson), Dracula (Bram Stoker) nebo dvojici románů Lovci vlků a Zlaté údolí (James Oliver Curwood).

Předčasné odhalení

Detektivky však mají jakožto literární žánr jednu vadu. Čím víc jich přečtete, tím dřív odhalíte pachatele. Třeba i v polovině knížky. Autor detektivky totiž stojí před těžkým úkolem. Musí vám předestřít konstrukci, ve které se ztratíte a zamotáte. A vy, naivní ťulpasové, se na závěr plácnete do čela: No jasně! Tenhle mizera všechny zavraždil, jejich mrtvoly okradl, zneuctil a zohavil! Jak jsem mohl být tak slepý, že jsem to nepoznal hned?

Pokud se to povede, tak jste spokojeni vy i autor. Ale ono se to nepovede pokaždé. Samozřejmě existují i lineární příběhy, ve kterých je zlosyn (případně zlodcera) odhalen a představen až na konci. Do té doby ho nikdo z čmuchalů neviděl, nikdo o něm neslyšel a vůbec nikdo netušil o jeho / její existenci. To jsou však výjimečné případy. Osoba na konci odhaleného pachatele se i v lineárních románech objeví na scéně obvykle dosti brzo, ať už jako podezřelý, jako (zdánlivý) svědek, jako (zdánlivá) oběť či jako náhodný kolemjdoucí. Ambicí autorů detektivek je povodit vás za nos, rozházet indicie (které chybně interpretujete) a na konci se vám vysmát. Za tímto účelem trousí v textu různé nápovědné poznámky. Potíž je v tom, že se tyto návodné poznámky naučíte automaticky odhalovat. Pak si pokaždé řeknete: A hele, tohle je návodná poznámka. Kdo se potuluje v okolí? Aha. Tak to je náš vrah.

Příklad návodné poznámky je následující. V jednom detektivním románu telefonuje detektivovi informátor. Prý pro něj má důležitou informaci. Chce se s detektivem sejít a sdělit mu to osobně. Diktuje mu adresu, kde se sejdou. Detektiv si adresu zapisuje a nahlas si ji předříkává. Když pak dorazí na místo, je informátor mrtvý. Je tedy jasné, že vrahem je jediná (zdánlivě nevinná) osoba, která byla přítomna, když si detektiv zapisoval (a předříkával) adresu… A to bylo teprve v polovině knížky, přátelé. Když pak pachatele znáte předčasně, celá koncepce detektivního příběhu se zhroutí. Pak už čtete jenom z povinnosti. Nebo se rovnou podíváte na konec, jestli jste se trefili.

Ale nejde jen o návodné poznámky. Autoři detektivek mají v záloze i další triky, kterými se nás pokoušejí oblafnout. Těch triků je však omezené množství. Nebudu je tady vyjmenovávat, vlastně si myslím, že je ani neznám všechny. Vězte však, že jestliže se v průběhu děje objeví ubohý invalida, vzbuzující soucit a politování, tak je to náš padouch. Takováhle postava (kripl na vozíčku) má pro autora cenu zlata. Nikdo mrzáka nepodezřívá, že nepozorován křepce vstává ze své pojízdné sesle a páchá nepravosti. Berli používá coby vražednou zbraň… Naneštěstí je ubohý invalida už silně provařený. Jestli jste ještě nečetli Da Vinciho kód, tak jsem vám právě cosi vyspoileroval. Omlouvám se. Ale jako první ubohý invalida tu stejně byl Dlouhý John Silver z Ostrova pokladů.

Moje detektivky

Na tomhle místě byste mi mohli říct: A proč teda nepíšeš detektivky sám, když seš tak chytrej? No jasně, proč? Jenže já už jsem pár detektivek napsal. Akorát nebyly jako detektivky interpretovány. Posuďte sami. Projekt berserkr, když pomineme úvod, začíná tím, že hlavní hrdina Gowery, přezdívaný Pěnkavka, sedí v restauraci a chystá se (po způsobu Phila Marlowa) vypláchnout si mozek tvrdým alkoholem. Znenadání k němu přistoupí neznámá distingvovaná dáma a požádá ho, jestli by nevypátral její dceru. Gowery, protože je v jádru dobrák od kosti, se pustí do pátrání. A pátrá až do konce knihy… Nezní to dostatečně detektivkovitě?

Nebo Krvavé pohraničí. Hlavní hrdina má od začátku jasné zadání – zjistit, kam zmizeli obyvatelé hraničářské osady Chawyna. Takže zjišťuje. A pátrá. Není rozený detektiv, proto pátrá kostrbatě, neohrabaně a různými oklikami. Ale pátrá. A do třetice všeho dobrého – Emma z umírajícího města. Tahle knížka je složena z pěti navazujících příběhů, přičemž první z nich není detektivka. Poslední příběh také není detektivka, ačkoliv obsahuje i rozkrývání tajemství a konspirace. Ale ty tři prostřední? Emma je ve všech třech příbězích zaměstnaná u speciálního oddělení městské policie a (v rámci svého pracovního zařazení) pátrá po pachatelích závažných kriminálních činů…

Řekněte sami, co víc byste ještě od detektivky (jakožto literárního žánru) požadovali?

608 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 16 »

  1. Comment by Roman Štědronský — 27.9.2014 @ 15.06

    Kam z hlediska kategorizace spadají detektivky, kde je pachatel známý hned na začátku, a celý příběh je o tom, najít motiv a/či usvědčit ho?

    Líbí/nelíbí: Thumb up 2 Thumb down 0

  2. Comment by Vladimír Šlechta — 27.9.2014 @ 17.12

    Pro Romana Štědronského: tohle je záležitost seriálu Columbo, ne? 
     Podle mého názoru je Columbo experiment, který je založený na popření  hlavního pravidla detektivního žánru. Tedy toho, že pachatel má být odhalený až na konci.  V epizodách není záhadou, kdo je pachatel, ale jakým způsobem ho Columbo usvědčí. Diváci tenhle přístup přijali a seriál si oblíbili (pravděpodobně i díky herectví Petera Falka), ale univerzálně (jako běžný  literární/filmový postup) by to nejspíš nefungovalo. Popularita Columba spočívá právě v té výjimečnosti.
    Nejspíš potřebujeme ještě čtvrtou škatulku: „experimenty pohrávající si s pravidly žánru“. Ale – jak jsem napsal v úvodu – tohle jsou prostě jen pomocné názvy.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

  3. Comment by standa.e — 27.9.2014 @ 18.08

    Mně osobně teda docela chyběla zmínka o Ondřeji S. Nečasovi. Vlastně si ani nevybavuji, který jiný náš žánrový autor se té detektivky drží tak důsledně i v dílech, jež detektivkou ve své podstatě ani nejsou.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

  4. Comment by Martin Sust — 27.9.2014 @ 19.38

    To bude patrně tím, že bohužel patří k těm méně známým…

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 1

  5. Comment by standa.e — 27.9.2014 @ 20.16

    No právě, je méně známý, protože ho nikdo nezmiňuje ;-). Je to taková klasická pohádk,a jak skromným vystupováním a vstřícnou pracovitostí ke štěstí nedojdeš. Přitom je Ondra v podstatě jedním z kmenových autorů XB-1 a určitě už toho má za sebou víc než třeba Šlechtou zmíněná Julča (Nic proti Julče, hlavně ať to nikdo nechápe jako že ty dva stavím proti sobě.). A určitě na poli detektivky víc, než JWP… O Kopřivovi, jenž navíc pouze „snad něco chystá“ nemluvě…
    Prostě, být Vláďovi Šlechtovi vedoucím práce, nepustím ji k obhajobě a vrátím k dopracování ;-)

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

  6. Comment by Martin Sust — 27.9.2014 @ 20.23

    Nemyslím si, že účelem téhle práce je zmínit všechnu domácí SF/F koketující s detektivkou a navíc je tu vždy Standa Ertl, který milerád doplní bílá místa ;-)

    Líbí/nelíbí: Thumb up 2 Thumb down 0

  7. Comment by standa.e — 27.9.2014 @ 20.34

    ;-) Někdo tu špinavou práci dělat musí ;-)

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

  8. Comment by Vladimír Šlechta — 28.9.2014 @ 7.30

    Pro standu.e: neměl to být úplný výčet českých fantastických detektivek, ale jen pár příkladů na začátek. Kdybych tam dal Případy hejtmana Ambrože, určitě by si někdo stěžoval, že tam chybí Sladká jako krev od Petry N… Těch fantastických detektivek je totiž docela dost.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

  9. Comment by standa.e — 28.9.2014 @ 9.49

    Vláďa Šlechta: Však jasně ;-) Jen mě překvapilo, že v tom výčtu příkladu chybí ten možná nejtypičtější a jsou tam ti, kteří teprve „hodlají vydat“. (Ambrož je jen jednou z tváří, pak je tu třeba jedna taková zvláštní parta z Brna, co se dostala i na vlny Českého rozhlasu, jedna řecká okřídlená diva, dokonce i ty dva příspěvky do Kladivouna jsou detektivnější než zbytek. Zabrousil i do nefantastické detektivky… Prostě tak ;-)) Ale dost už k tomu. Vyřízeno ;-)
    K samotné úvaze: Ty „cyklické“ detektivky mají ohromnou výhodu v tom, že umožňují větší „hru s postavami a čtenářem“. Jejich problm však bývá u sérií. Protože, co si budeme nalhávat, Hercule Poirot na základě matematické pravděpodobnosti prostě MUSÍ být masový vrah – a jím „odhalení zločinci“ pak ve skutečnosti křivě obviněné oběti. Když jej k případu povolá Scotland Yard, či jej vyhledá klient – OK. Ale těch ostatních „náhodných mrtvých v Poirotově přítomnosti“ je prostě příliš. A je jedno, zda v letadle, na lodi, ve vlaku, na malém ostrůvku, na uzavřeném panství, na archeologických vykopávkách…
    Ad vrah si najme detektiva: Zdá se to nelogické, ale za určité konstelace může být vyjádřením vrahovy pošetilé snahy detektivem manipulovat, neztratit vliv na průběh vyšetřování a ovlivnění důkazů. I ten Poirot tomu musel čelit, i když je pravda, že zde šlo často spíš o střet ješitnosti s veleješitností či o předsmrtelný zlomyslný žert ;-)
    Do zvláštní podskupiny by jistě patřil příklad, kde vrahem je zdánlivá oběť (nespoilerujme, byť jsou notoricky známé) či je celé vyprávění vedeno z pohledu vraha (s tím, že tato skutečnost je prozrazena až na konci – za to ostatně Agathu vyloučili z „cechu“ spisovatelů detektivek, ne?)
    Ty lineární detektivky bych rozvětvil na „akčně adventurní“ – hrdina postupuje podle příhodně se objevivších indicií, vždy se objeví včas kolega s příhodnou informací (u TV seriálu Castle jsou příchody parťáků Javiera a Kevina se zásadní informací předpověditelné snad už podle stopek), či se hrdina objeví náhodou na správném místě ve správný čas. (Podvětví této podvětve by pak byly případy, kdy vrah sám úmyslně indicie zanechává).
    Druhá podvětev by byla „lineárně realistická“ – tedy detektiv stráví sice hodně času venku, ale ještě víc pak nad stolem při vyhodnocování indicií, potažmo důkazů. Jenže sledovat detektiva jak si čte je (u audiovizuálních děl) málo atraktivní, a tak bývá studium spisu nahrazováno většinou opět oním kolegou, jenž ji vyčetl za nás, nebo náhlým prozřením, či systémem flashbacků.
    U slovesného díla mám ale asi nejraději detektivky, které se odehrávají jaksi mimoděk na okraji klasického (společenského) románu. Třeba takové Plány a touhy od P.D.Jamesové – vražda, jež uvádí román, je odhalena a vyřešena víceméně náhodou už před polovinou knihy a dál hraje minimální roli (kromě té, že její dozvuk ovlivňuje obyvatele). Ústřední zločin je pak vyřešen v podstatě souhrou skutečností, nikoliv nějakým úžasným výkonem Adama Dalglieshe a jeho kolegů, nikdy nebude vlastně souzen (nejsou žádné důkazy) a vlastně o něj ve skutečnosti ani tak moc nešlo. Však tenhle román u fandů detektivek údajně propadl, ale mě hrozně bavila ta jeho nedetektivní část. Podobný případ je první polovina románu Čas přílivu (na vrcholku vlny) A. Christie – ta kniha předkládá úžasný pohled na britský venkov po druhé světové válce a nástup Poirota či romantická linka (u Christie klasicky) jsou spíše na škodu. A dost už ;-) Díky za článek.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

  10. Comment by Vladimír Šlechta — 29.9.2014 @ 6.59

    K Poirotovi jako masovému vrahovi: autor prostě pokračuje v tom, co mu přináší úspěch a peníze. Ono to nakonec potká každého seriálového detektiva, že si užívá někde na dovolené a připlete se k exotické vraždě. Já osobně to nemám rád, ale ostatní čtenáři/diváci asi ano.
     
     
    Poirot je naprostý břídil vedle například Jessiky Fletcher ze seriálu „Murder, She Wrote“. Jak jsem se díval, bylo natočeno 12 sérií o 21 až 24 epizodách, což máme (při průměrně dvou mrtvých na epizodu) zhruba půl tisícovky „dovolenkových“ vražd.  Jessika Fletcher je totiž typická dovolenková čmuchalka. Jak někam zavítá (a ona cestuje pořád), hned se tam začne vraždit. Obvykle se vraždí mezi lidmi, kteří ji pozvali na návštěvu. A když Jessica zrovna nikam nejede a sedí doma, začne se o překot vraždit v jejím malebném přímořském městečku. Divím se, že tam ještě někdo zůstal…
     
    Jinak: chtěl jsem dát do článku ještě čtvrtou kategorii – „výjimky a experimenty“. Pak jsem ji tam nedal, protože mi připadalo, že bych to příliš komplikoval. Ale asi jsem ji tam měl dát.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  11. Comment by standa.e — 29.9.2014 @ 15.33

    Návod na přežití: Zjistěte, kde tráví dovolenou následující osoby: Hercule Poirot, Jane Marple, Jessica Fletcher a (můžete dosadit)… A odjeďte na přesně opačný konec světa ;-)
    Ještě jsem včera přemýšlel nad takovým Hammetem, a říkám si, že třeba takovou Krvavou žeň je třeba na to rozhraní společenského románu dát také.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  12. Comment by Roman Štědronský — 29.9.2014 @ 19.46

    Vladimír Šlechta: Delší dobu jsem tu nebyl, ale ano, měl jsem na mysli hlavně Colomba. Ovšem i v jinak lineárních krimi seriálech se sem tam objeví díl, kde je pachatel znám předem. A prostřihnout to nějakou cyklickou epizodou je vcelku běžné. (Nedávno mě pobavil díl Castla, kde se na začátku přihlásí k jedné a té samé vraždě postupně tři „pachatelé“. Jinak se jednalo o typický linerání příběh.)

    Seriál „To je vražda, napsala“ je opravdu do očí bijící extrém, nad kterým jsem kroutil hlavou, kdykoliv jsem se na něj příležitostně podíval. Kdyby bylo v Praze na počet obyvatel tolik vražd, dávno jsem se odstěhoval. 

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  13. Comment by arwenu — 30.9.2014 @ 9.51

    Nechci vám do toho kecat, pánové, ale opomněli jste Vraždy v Midsomeru. Dle mého skromného názoru se jedná o největší vyvražďovačku vůbec. Vzhledem k tomu, že se děj odehrává na britském venkově, kde hustota obyvatel není až tak velká a šest mrtvol na díl není problém, se divím, že tam ještě někdo bydlí.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  14. Comment by Martin Sust — 30.9.2014 @ 9.56

    Tvůrci filmů/seriálů do takových míst každý den přivážejí nepřizpůsobivé občany se slibem poklidného života na venkově…

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  15. Comment by arwenu — 30.9.2014 @ 10.55

    Leda tak :)

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  16. Comment by p.urban — 30.9.2014 @ 20.24

    Nejlepší detektivka je Třetí strážník. A taky je to nejlepší sci – fi, fantasy, steampunk a vůbec jakýkoliv jiný žánr na který si lze vzpomenout :)

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.