Komiksová sága s tajemným názvem 130 se právě nachází ve třech čtvrtinách své cesty a její hrdinové už toho tak mají spoustu za sebou. Tvůrce prozatím nedokončené komiksové tetralogie Nikkarin, jedna z ikon současného domácího komiksu, stvořil svět plný odkazů a vedlejších motivů prostoupený postapokalyptickou atmosférou osudového příběhu, v němž se čtenář rád ztratí. Za odměnu nabízí příjemně nostalgické ohlédnutí za příběhy z dětských let stojících na pevných základech zbudovaných z dávných přátelství a nezapomenutelné mladické touhy po dobrodružství. V dobrém příběhu je často možné se ztratit nebo naopak najít, zda se najdete i ve stotřicítce si nedovolím odhadnout. Šance jsou ale veliké…

Odysea je prvním dílem tetralogie vydaným v roce 2009. Po úvodních titulcích doprovázených obrazy zpustošeného města se osamělý válečný veterán začne pohybovat napříč kapitolami, v nichž vždy narazí na něco nevšedního, zarážejícího a narušujícího hranice reality. Je osamocenou postavou v pustině, která přechází od jednoho výjevu k druhému a snaží se ve všemožných anomáliích najít nějaký řád. Nejprve vidí létajícího muže vysoko na nebi, pokračuje do bunkru s fiktivními postavami viktoriánského období a o něco později se zastaví u levitující kostky generující čísla, jejichž význam je zatím předmětem mnoha spekulací.

Občas se děj vrátí zpátky do časů války, která skončila tak podivně a náhle, aby vypověděl příběh o původu našeho průvodce neurčitým světem v neurčitém čase. Příliš mnoho se ale těmito ohlédnutími neobjasní. Hrdina je v jádru běžným mužem s rezervovaným přístupem a kritickým pohledem na věc. Jeho cesta ale po čase přece jen nabere jakýsi směr, přibere k sobě velkého Prince-bojovníka a po kolena vysokého parťáka s výstředními komunikačními prostředky.

Druhý díl s názvem Hodní, zlí a ošklivý je především tragickým příběhem Křižáka, čtvrtého a prozatím posledního člena skupiny. Na scéně se také začne výrazněji prosazovat záporák, jehož schopnost obklopit se lidmi se smrtícími bojovými schopnostmi z něj v kombinaci se zarputilostí, s níž postupuje proti svým nepřátelům, činí smrtelně nebezpečného protivníka. Schéma krátkých epizod bylo ponecháno v prachu pouště, úvodním dílem představené motivy začínají probublávat do hlavní dějové linie, jež je členěna na rozsáhlejší celky.

V roce 2015 vydaný Čas hvězdoplavců je třetí a prozatím poslední část výpravné ságy. Na předchozí díl navazuje velmi těsně, nečekaný vývoj událostí má za následek velké proměny prostředí, díky čemuž je možné poznat dvě tváře jednoho města. Výsledek je vskutku pozoruhodný. Pokud si první svazek při vykreslení pustiny vystačil často jen s linkou na obzoru, městská krajina v Čase hvězdoplavců ukazuje mnohem náročnější styl s důrazem i na ty nejtitěrnější detaily. Rovněž akční scény nabírají s každým dalším dílem na počtu a rozsahu. Ve třetím svazku zabírají akční pasáže na počet stran takřka polovinu knihy a jsou v rámci aktuálního triptychu zachyceny nejpřehledněji.

Hrdinové stotřicítky jsou oporou jeden druhému a postupně se vyvíjejí. Boj o přežití se pro ně mění v otázku principu dobra a zla, přičemž šrámy ze všemožných potyček na nich nechávají nesmazatelné stopy. Přes všudypřítomnou tíživou atmosféru neztrácejí chlapeckou jiskru, se kterou se dokáží pustit do dětské hry se stejným zápalem jako do puberťáckého vtipkování. Přestože lze jejich původ dohledat v navzájem značně odlišných příbězích, dohromady jim to skvěle šlape.

Není zcela jisté, v jakém světě se příběh stotřicítky vlastně odehrává, ale zcela jistě se musel v posledních dvaceti letech otírat o ten náš. Zejména první dva díly jsou přímo nacpané popkulturními narážkami všeho druhu. Čtenář by musel žít v absolutním informačním vakuu, aby nepochytil byť jen jedinou z těch, které Nikkarin vložil do svého komiksu. Jejich dávkování má různou intenzitu a nejsou to vtípky za každou cenu. Některé panely jsou jich zcela prosté, i tak se ale stává, že v jednom panelu jich najdete hned několik. Mým oblíbeným fórkem je doktor se jmenovkou Hauz a podobou Gordona Freemana ze hry Half-Life. Celkově se jedná o významnou a zábavnou složku komiksu, která přidává k příběhu další vrstvu, bez níž by ale stále dobře fungoval. Není nutné jednou rukou držet knihu a druhou hnát chytrý telefon do vyhledávání vyskytnuvších se číselných kombinací, příběh naštěstí není postaven na hledání skrytých indicií.

Grafická podoba komiksu je pro Nikkarina zcela typická. Dokážu si představit, že jeho styl nesedne každému, o to je ale jeho dílo výraznější. Celostránkové panely se vyskytují ve stotřicítce zřídka a většinou se jimi uvádí nová scéna, jsou ovšem bez výjimky působivé, a to i díky architektuře měst a kostýmům postav, pro něž bylo inspirací nejedno historické období. Nápaditá je i práce s bublinami a dynamickými přechody panelů.

Závěrečný díl stotřicítky snad zodpoví většinu otázek a propojí řadu představených motivů v mohutném finále. Někomu možná více vyhovuje meditativní, surrealistický a slov téměř prostý začátek, jinému zase akční pasáže v pozdějších fázích, v jejichž zpracování se autor časem zdokonaluje. I přes různorodost stylů je celek konzistentní a povážlivě dobře si udržuje svoji atraktivitu. Jako desetiletému čtenáři by mi asi unikla většina narážek, ale stotřicítku bych prohlásil za nejlepší věc, jakou jsem kdy četl. Dnes jsem v těchto soudech střízlivější, přesto si komiks dovolím hodnotit jako výjimečný, inspirativní, skvěle zpracovaný a nesporně hodný doporučení…