Nová planeta ve starých časech (recenze)

Autor Roman Bílek | Aktuality | Úterý 19 ledna 2016 9.00

Jako první čtenáře upoutá vždy obálka – silueta chlapce, jemuž se nad dlaní třpytí jakýsi drahokam, s pozadím města, které na první pohled není zcela v pořádku – a nejinak je tomu i případě rozsáhlého románu Nová planeta spisovatele Martina Vopěnky. Podtitul Prastarý příběh z daleké budoucnosti dává tušit, že příběh bude pracovat s tématy blízkými lidské společnosti a jejímu přežití. Kniha je koktejlem namíchaným z ingrediencí, jež jsou vesměs fanouškovi fantastiky důvěrně známé a už dávno je přijal za své. Zároveň jsou však přítomny i příchutě, které se v žánru zase tak často neobjevují a dávají příběhu další rozměry. V konečném důsledku tak dostáváme příběh složený z klasické science fiction a fantasy s prvky historické prózy, filozofování na osobní i společenské úrovni a špetkou biblických paralel.

Martin Vopěnka není na českém spisovatelském poli žádným nováčkem. Mezi čtenáři je patrně nejznámější jeho trilogie Spící město, Spící spravedlnost a Spící tajemství určená především mládeži. Dále je zakladatelem nakladatelství Práh, členem PEN klubu a předsedou Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Jeho díla nejsou žánrově nikterak svázána, vydávají se různými směry a pokoušejí se o tvůrčí přesah. A nejinak je tomu i u aktuální Nové planety, jejíž děj nás zavádí na rozličná místa a do rozmanitých společenských poměrů. Hlavní postavou a zároveň naším průvodcem je Daniel Jošua Elezer, kterému je na počátku pouhých dvanáct let. Žije na Nové planetě, která vznikla odloučením společenských elit od starého a zvráceného světa. Vytvořilo se tak dokonalé, soběstačné společenství, jemuž vládne technologický pokrok a rovnoprávnost. Přinejmenším to tak mladík Dan zprvu chápe a je mu to vštěpováno i rodiči, výukou a společností.

Rodiče přivedli chlapce na svět jako spojení dvou genově vytříbených osob, tedy v podstatě bez lásky, pouze za účelem vytvoření dalšího geniálního mozku. Odmala se s ním tak jedná jako s jedním z vyvolených, již budou přínosem pro další generaci dokonalého společenství. Jenže na planetě nejsou jen vytříbené mozky, ale i obyčejní lidé, kteří se starají o běžný chod. Zatímco Dan žije ve virtuálním odosobnělém světě, jeho starší nevlastní bratři dobře chápou nerovnost systému. A mladík se zářivou budoucností jim je trnem v oku. Nenávidí jeho elitní předurčenou budoucnost a rozhodnou se jej odstranit pomocí lsti, což ale nedopadne tak úplně podle jejich představ. Dan se sice ocitne na hromadě mrtvol za neprostupnou zdí Nové planety, přesto ale přežije. Čeká ho ovšem zcela jiný a jím dosud nepoznaný svět, o němž mu tvrdili, že už dávno neexistuje – Stará planeta.

V pytli na mrtvoly a s vědomím toho, že nic není tak, jak mu bylo vštěpováno, začíná jeho pouť světem, v němž vládne chudoba, nevzdělanost, násilí, nemoci a předsudky. Na dlouhé pouti ho chrání jen jeho inteligence a status prvního člověka, jenž se kdy dostal přes zeď tajemného světa, jemuž zde přezdívají Hvězdné město. Pomalu prochází jednotlivými společenstvími a místy světa zpoza zdi, aby se učil a pomáhal, aby poznal lásku a přes všechny obtíže neunikl osudu, jenž je mu velkolepě předurčen. Je nucen dospět, srovnat si vše v hlavě a především zdolat výzvy, jež jsou po něm vládci zaostalého světa požadovány. Budoucnost se musí spojit v prastarém příběhu, aby se had mohl zakousnout do svého ocasu a čas se spojil v jedno.

Slabinou knihy není ani tak tisíckrát využitý motiv osamoceného hrdiny vyvoleného změnit status quo degenerované a nespravedlivé společnosti, ale sám hlavní hrdina příběhu. Dan sice projevuje emoce, zvláště v podobě stesku po milovaném otci či dívce svého srdce, zpravidla je však spíše využíván jako nástroj k filosofickým úvahám. Klade si tak otázky týkající se života, společnosti a všeho kolem něj, což v kontextu chování většiny obyvatel Staré planety, jež autor často nechává promlouvat pouhou hatmatilkou jednoduchých vět, působí místy až nepatřičně. Ve světě plném barbarství se intelektuálně rozvíjejí jen ti, kdož jsou obdařeni hrdinovou přízní a mají tak šanci duševně růst. Postav s vyšším intelektem je v příběhu poskrovnu, byť jejich počet s přibývajícími stránkami přece jen vzrůstá. Aby autor docílil ohlašovaného prolnutí minulosti s budoucností, použije na jedné straně cílenou paralelu Danova osudu s biblickým příběhem o Josefovi, na druhé straně se však odvolává i na současnost. Zakladatelem Nové planety je kupříkladu jistý vizionář jménem Vily Scot Gates. Kam míří tento odkaz a kdo tedy bude odpovědný za dovršení degenerace lidství je tedy jasné…

Vopěnkův Pátý rozměr (2009) se v loňském roce dočkal i anglického vydání.

Zatímco v úvodu se dočkáme čistokrevné sci-fi koketující s orwellovskými motivy a s odosobněním společnosti směrem k virtuálním sítím, vstupem mimo zdi privilegovaného společenství se dostáváme do zcela jiného literárního tvaru. Krvavá a brutální nápodoba fantasy světa, v němž je hrdina nucen podstoupit obvyklou pouť, se střetává s prvky historického románu. Díky svému postupu poznává stav a hodnoty jemu dosud neznámé společnosti, přičemž se opakovaně dostává do ohrožení života. Ovšem vždy, když už ztrácí veškerou naději, přichází nový prvek, jenž mu dodá novou sílu. Spolu s tím se rozvíjí i filosofická stránka příběhu týkající se nejen zde předkládané fiktivní společnosti a základních lidských hodnot.

Pomalé až nezáživné pasáže se tak střídají s emociálně vypjatými scénami a kniha ve výsledku ztrácí na čtivosti a vzhledem k rozsahu by jí bezesporu prospělo zkrácení. Některé motivy se až příliš často opakují a ani závěrečné srovnávání s biblickým příběhem nemusí být každému po chuti. Pokud je příběh primárně určen dospívající generaci, lze ho považovat za důstojný odrazový můstek do literárního budoucna, dospělejšímu čtenáři se však plody autorovy jistě tvrdé práce nemusí zdát tak sladké. Zvláště zkušenějšímu čtenáři se vedle výše zmíněných pomalu se vlekoucích pasáží mohou zajídat také četné motivy lépe využité v jím dobře známých dílech nejen žánrového charakteru. Přesto však nelze stylové směsi Martina Vopěnky upřít jisté kouzlo…