Když se ve vesmíru hraje o trůny: Algor

Autor Jana Poláčková | Aktuality | Pátek 26 června 2015 8.00

Jsou partie, v nichž lze jen zvítězit, nebo zemřít. Velcí političtí hráči galaxie, císařství Algor a demokratický Menabaran, o tom ví své a povykování viridianských mírumilovných pacifistů na tom nic nezmění. Jenže nový premiér Menabaranu nehraje o trůny a desetiletí trvající šachová partie meziplanetární politiky mu připadá zoufale neefektivní. Jeho ambice – a především ambice těch, co ze stínů pohybují jeho figurkou – jsou mnohem větší…

Od příběhů z dalekého vesmíru očekáváme buď military sci-fi po vzoru Honor Harringtonové, anebo ambiciozní space opery snažící se nabízet odpovědi na otázku quo vadis, lidstvo? Případně kousek nevážný, usilující jen o mrzké pobavení čtenářovo. Pak tu jsou ale projekty, jejichž autoři si tohle všechno uvědomují a jdou si vlastní cestou. Výsledek dopadá, jako kdyby pejsek s kočičkou ukázali bandě zlých psů prostředníček nebo jí předhodili dort upečený podle svého, přičemž by se ale smečka oblizovala až za ušima a netrpělivě se dožadovala nášupu. Typickým příkladem z českých luhů a hájů je právě série Algor.

Hlávka a Vybíralovou postrádají, což jim budou mít mnozí staromilci za zlé, prognostické ambice. Vychází z nepříliš optimistické představy, že lidstvo jako takové se v jádru nemění a bez ohledu na reálie bude podobnými způsoby prožívat (a vyvolávat) stále se opakující konflikty. Pro autory je tedy mnohem důležitější pozorovací talent než sofistikované modely hvězdných křižníků a schémata oddělení budoucích korporací. Spisovatelská chemie mezi nimi ovšem funguje na výbornou. Jak při rozestavování figurek v Mrazu a hrách, tak při celé sérii sofistikovaných tahů v Tenkém ledu ukazují, že mají svůj svět propracovaný do detailů. Přesto se nebojí do jeho podoby zasahovat. Algorský vesmír není statický, mění se. Povětšinou přičiněním hrdinů, jejich vzájemných interakcí a maření si plánů v plánech.

Základem jsou dvě dějové linie – algorsko-viridianská, zaměřující se na ne zcela dobrovolné manželství princezny Viktorie a císaře Andreje, a menabaranská, v níž autoři oscilují mezi thrillerem hodným Philipa K. Dicka a velmi nelaskavým komentářem současného politického dění. Obě se postupně větví, prolínají a navzdory zejména na počátku odlišnému ladění tvoří mozaiku událostí prorůstající až k dávnému exodu lidstva ze Země. V hájemství space opery si získávají pozornost hlavně pro svou totální povznesenost nad klišé. Neberou si příklad z Abercrombieho ironizace se ani vynalézavě nepátrají po krkolomných alternativách. Pokud se jim nějaké schéma hodí a vyznívá podle nich v celkovém kontextu dobře, neváhají po něm sáhnout. Pokud působí lacině, není problém na ně uplatnit princip obrácených čepelí, případně je zcela vykázat.

Navzdory využívání „klasických ingrediencí“ zůstávají Hlávka a Vybíralová až pozoruhodně civilní. Jejich protagonisté si nepotrpí na patetické řeči, přepálená gesta – a zůstávají především lidmi pohybujícími se po šachovnici, kde vlastně není ani černá, ani bílá. Právě hrdinové patří k nejsilnějším stránkám algorské série. Nikdo z nich není takový, jak působí navenek. Pod maskou císaře s vystupováním připomínajícím Darth Vadera se skrývá citlivější a podstatně empatičtější variace na Petra Velikého, jeho choť projevuje překvapivě dominantní sklony vskutku hodné algorského trůnu. Drsný pašerák hledící si svého oplývá až příliš komplikovanou minulostí, nevinné dívky v nesnázích lze popsat vyloženě jako ocelové magnolie… a elitní garda není taková banda ztroskotanců s výjimečnou šancí, jak vypadá na první pohled.

Sympatická je zejména preference racionálních typů. Máloco osvěží tolik, jako vidět vypjatě emotivní hrdiny ukázané ve své nahotě a směšnosti, když začne atmosféra houstnout a ostří se překřižují. Zatím, co většina autorů ohýbá realitu ve prospěch líbivých gest, Hlávka s Vybíralovou je prostě nechají dělat to, co dělají ve skutečnosti. Zmateně pobíhat, dělat chyby a svými výlevy měnit šachovou partii na minové pole. Důležité je si uvědomit jediné. Bezpečná místa? Nedotknutelné postavy? Nechuť hladit čtenáře proti srsti? Nenechte se vysmát.

Hlávka s Vybíralovou se učili vnitřní logice a konzistenci světa u Stevena Eriksona. Přesto si Algor vynucuje srovnání s jinou populární fantasy sérií. S Písní ledu a ohně G. R. R. Martina. Ve srovnání s ním se však Hlávka s Vybíralovou méně soustředí na nadhazování efektních scén a víc prostě… vypráví. Drží tempo a neměknou, když zápletky gradují, nesnaží se prodloužit agonii hrdinů stále větším rozmělňováním dějových linek, ale raději dupnou na plyn. Lze tedy doufat, že na dokončení nebudeme čekat tak dlouho, jako fanoušci Starků, Lannisterů a Targaryenů.