Ocenění

Odešel kouzelník a snílek Ray Bradbury…

Autor Martin Šust | Aktuality | Pondělí 18 Červen 2012 8.00

Opona padá, světla zhasínají, ale čtenáři na světoznámého kouzelníka se slovy nezapomenou. A není divu, vždyť jim rozdával úžas, strach i radost po celé desítky let. Spisovatelé do důchodu nechodí, smrt se jim ale naneštěstí nevyhýbá. Ray Bradbury po dlouhé nemoci zemřel 5. června 2012 ve svém domě v kalifornském Los Angeles a jeho smrt zvěstovaly nejen všechny významné světové deníky, ale i vzácný přechod Venuše přes sluneční kotouč. Bylo to důstojné rozloučení s mužem, jenž dokázal povýšit žánr science fiction na roveň umělecké beletrii.

Když bylo Bradburymu devět let, spolužáci ho svými posměšky přiměli roztrhat sbírku kreslených seriálů s oblíbeným Buckem Rogersem. Tím mohl jeho sen o dobrodružstvích přesahujících šedivou realitu skončit, ale on si o měsíc později jednoduše řekl, že jsou všichni jeho kamarádi prostě hloupí, a začal seriál sbírat znovu. A nejen ten, vedle kreslených seriálů četl i tehdy se čile rozvíjející fantastické příběhy a spolu s brakovou science fiction se mu do srdce zaryly také hrůzostrašné povídky Edgara Allana Poea a jeho pokračovatele H. P. Lovecrafta. Místo her se spolužáky si zvolil přátelství imaginárních hrdinů, ale kdo dnes může říct, že to byla špatná volba?

Bylo by mylné domnívat se, že se Bradbury jako chlapec ponořil do hromady knih a na klukovská dobrodružství mu nezbývalo místo. Malé městečko Waukegan na americkém Středozápadu, kde se 20. srpna 1920 Bradbury narodil, možná neskýtalo mnoho zábavy, ale chlapec s bujnou fantazií si vystačil i s málem. A navíc se tu a tam v městečku objevila potulná pouť, která svými lákadly ještě více rozjitřila jeho představivost. Přesto by z něj možná nevyrostl spisovatel, nebýt toho, že se jeho rodina v roce 1934 odstěhovala do kalifornského Los Angeles. Na tamní střední škole se zapsal do tvůrčích kurzů poezie a psaní povídek, a i když na pokračování studií neměla rodina peníze a Bradbury se tehdy začal živit jako kamelot, vysokou školu kvůli vzdělání nepotřeboval. Stačila mu záliba v četbě a otevřená náruč knihoven, kde později na pronajatém psacím stroji napsal své nejslavnější románové dílo.

STRMÝ VÝSTUP NA VRCHOL

První povídky začal publikovat už od roku 1938, nejdříve v tzv. fanzinech, fanouškovských amatérských tiskovinách vydávaných o malém nákladu (sám se tehdy o jeden podobný krátce pokoušel), ale díky svému talentu záhy přešel na stránky tehdejších časopisů. Měl štěstí, fantastika na začátku čtyřicátých let minulého století prožívala zlaté časy spojené s rozkvětem časopisecké tvorby, vždyť takřka ve stejnou dobu začali publikovat své první povídky rovněž Isaac Asimov, Arthur C. Clarke a mnoho dalších budoucích velikánů fantastického žánru. Památná je zejména Bradburyho tvorba publikovaná během čtyřicátých let na stránkách časopisu Weird Tales, kam dříve přispíval rovněž jeden z jeho vzorů, H. P. Lovecraft. Také Bradbury zde publikoval hrůzostrašné příběhy, a to čistě po svém. Čtenářům naháněl strach zcela obyčejnými věcmi, od kterých by to nikdo nečekal. V jeho podání nabyl zástup zvědavců, jenž se seběhne ke každé autonehodě, zlovolných proporcí. A ještě horší bylo novorozené dítě úkladně vraždící své rodiče… Kdo by si před Bradburym pomyslel, že něco tak nevinného může být zdrojem promyšleného zla?

„Někteří z autorů, které jsem četl a měl rád jako kluk, mě v dospělosti zklamali. Bradbury nikdy. Jeho hororové příběhy zůstávají stejně mrazivé, jeho temné fantasy stejně ponuře fantastické a jeho science fiction (nikdy si nedělal hlavu z vědy, staral se především o lidi, a právě proto jeho povídky tak dobře fungují) jsou stále stejným zkoumáním pocitu zázraku, jako byly za mého dětství.“

- Neil Gaiman, jeden z mnoho autorů, které Bradbury silně ovlivnil.

V psaní působivých hororů opravdu vynikal, ale na vrchol ho vynesl volný cyklus science fiction povídek o lidstvu kolonizujícím sousední rudou planetu. Mars znal odmala jako místo dobrodružných eskapád Johna Cartera z románu Edgara Rice Burroughse, ale sám si ho v mysli představoval úplně jinak. Převzal sice utopickou vizi dávné civilizace, která vybudovala síť kanálů a další stavby, a i jeho Mars je vyschlou planetou jen vzpomínající na dávné vodní plochy, co se však změnilo, byli jeho obyvatelé a lidé jako nezvaní návštěvníci.

Povídková série vycházející časopisecky od roku 1945 dala nakonec vzniknout románu Marťanská kronika (1950, rozšířeno 1953) a ukázala Mars jako domov upadající civilizace, která se z posledních sil brání průzkumným výpravám pozemšťanů a i přes svou nadřazenost nakonec podléhá – dle vzoru jiného Bradburyho literárního vzoru, H. G. Wellse, – banální lidské infekci. Pozemšťané tak zdědí Mars spolu s mrtvými městy, k nimž zprvu nemají žádnou úctu. Autor dokázal ve střetu civilizací promísit poetický smutek s ironickým nadhledem. Kritika lidského kolonialismu? Jistě, a nejenom to, ovšem především ryzí zpověď Bradburyho jako nadšeného čtenáře, jenž přetavil svou dětskou četbu v něco osobního, dosud nevídaného a vpravdě geniálního.

ŽIVOT A TVORBA V NEROZLUČNÉM SPOJENÍ

V roce 1947 se Bradbury oženil a se svou ženou Marguerite, která ho po celý svůj život podporovala, žil až do její smrti v roce 2003, celých šestapadesát let pevného manželství. Měli spolu čtyři dcery a těšili se z množství vnoučat. Ačkoli byl rodinný život pro autora bezesporu důležitý, nedokázal by si ho představit bez doslova každodenní možnosti psát. Psaní bylo pro něho lékem na všední starosti a strasti, byť jen jediný den bez možnosti tvořit ho činil nesvým. Knihy pro něho byly důležitou součástí života, tak jako v životech systémem stíhaných hrdinů jeho slavné antiutopie 451 stupňů Fahrenheita (1953), v níž zobrazil děsivou přetechnizovanou budoucnost všudypřítomného policejního dohledu, kde největším zločinem je právě četba knih svádějících k samostatnému myšlení. Vřele přijatý román je znám rovněž díky zdařilému filmovému zpracování v režii Françoise Truffauta z roku 1966 a dodnes je autorovým nejznámějším dílem (však také bude dle autorova přání jako jediné jeho dílo zmíněn i na Bradburyho náhrobku).

Truffautův film však nebyl spisovatelovou první zkušeností se stříbrným plátnem, pomineme-li velké množství televizních zpracování mnoha jeho příběhů a scénářů vznikajících už od počátku padesátých let a také několik dalších snímků na motivy jeho díla, pak bezesporu nejdůležitějším spojením Bradburyho a filmu je jeho scénář k nezapomenutelnému černobílému snímku Moby Dick (1956) v režii Johna Hustona. Snaha o co nejvěrnější přepis Melvillova románu si od autora vyžádala sedmiměsíční pobyt v deštivém a chudobném Irsku, odkud Bradbury posléze přímo utíkal domů přes sluncem zalitou Itálii. Přesto však na něm Irsko zanechalo hluboký dojem (podobně jako tomu bylo u dřívějšího výletu do Mexika), což dalo vzniknout řadě méně či více autobiografických povídek, jimž vévodí autobiograficky laděný román Zelené stíny, bílá velryba (1992).

„Spousta lidí poukazuje po celá léta na sporné věci v Bradburyho beletrii a mnozí z nich mají dobré připomínky, ovšem já byl vždy jeho příznivcem už jen pro ohromující a neustávající příval jeho imaginace. Pamětihodné a formativní obrazy a události z jeho tvorby ze své hlavy už nikdy nedostanu.“

- Jeffrey Ford, spisovatel, jenž je dnes svou tvorbou Bradburymu patrně nejbližší.

Vzpomínky na dětství strávené v rodném městečku rovněž přetavil do románové podoby, nejprve tak vzniklo magickým realismem stáčené Pampeliškové víno (1957), jež čtenářům nabídlo kouzelné ohlédnutí za ztraceným dětstvím i ztraceným časem. Volnou trilogii posléze doplnil ceněný román Tudy přijde něco zlého (1962) a po mnoha letech Bradburyho vůbec poslední románové dílo Sbohem léto (2006). Série dává možnost poznat spisovatele do nebývalé hloubky – v jeho nitru se po celý život ukrýval malý chlapec toužící po tajemných dobrodružstvích. Oblíbený Halloween (jednou se nechal slyšet, že by si tento den vybral jako den svých narozenin), letité tradice a zrod tohoto svátku představuje v chlapeckém románu Halloweenský strom (1972), jehož příběh původně vznikl ve formě scénáře k posléze nerealizovanému animovanému filmu. Toho se však Bradbury nakonec dočkal až v roce 1992 a za svůj přepracovaný scénář k televiznímu zpracování obdržel cenu Emmy. Pokud bychom snad měli doplnit zbývající autorovy romány (ostatně nenapsal jich několik desítek, jak se tu a tam můžete dočíst), zbývá doplnit pouze „kalifornskou“ trilogii Smrt je vždycky osamělá (1985), Hřbitov šílenců (1990) a Zbavme se Constance (2002) a z kratších prací sestavený román Z prachu zrození (2001) s příběhy netradiční rodiny vymykající se běžným standardům.

SOUMRAK

Ačkoli byl Bradbury už dlouho vnímán jako žijící legenda fantastického žánru, literární ocenění se jeho dílům bohužel vyhýbala. Své stěžejní práce publikoval v době, kdy se literárních cen mnoho neudílelo, a svou roli jistě sehrálo i to, že většinu jeho literární tvorby tvoří především povídky (nejkomplexněji je u nás Bradburyho povídková tvorba představena v obsáhlé sbírce Kaleidoskop, kterou v roce 1989 sestavila Jarmila Emmerová). Přesto však s přibývajícím věkem začal sbírat různá kariérní ocenění počínaje ve fantastickém žánru ceněným titulem Velmistra žánru od společnosti amerických autorů fantastiky. Mimo žánr pak v roce 2003 obdržel čestný doktorát z Woodburyho univerzity a o rok později Národní medaili za umění z rukou prezidenta George W. Bushe a jeho ženy Laury. V tu dobu už byl v důsledku mozkové příhody z roku 1999 bohužel odkázán na invalidní vozík, ačkoli ani ten mu nezabránil i nadále pokračovat ve spisovatelském řemesle (aktivní zůstal v tomto směru až do své smrti).

Ačkoli proslul jako spisovatel science fiction, jádro jeho tvorby v tomto žánru neleží a on sám měl k technickému rozvoji značné výhrady. Internet neuznával, byl si vědom toho, že nabízí příliš mnoho rozptýlení, než aby dostatečně lákal k otevření dveří vedoucích mladé lidi k poznání. Bránil se i elektronickým vydáním svých knih a svolil až těsně před smrtí. Pokud byste však předpokládali, že se s moderní technikou nakonec smířil, pak vězte, že šlo o nátlak vydavatelů, kteří nechtěli znovu publikovat jeho nejvýznamnější román bez svolení k šíření elektronických kopií. Jako by se Bradburyho noční můra stávala skutečností, ovšem místo pálení knih čelil na sklonku svého bytí jinému nebezpečí. Jím tolik milované knihy se v budoucnu mohou stát pouhými artefakty a nahradí je neosobní technická zařízení. Je dobré vědět, že se Bradburyho tvorba díky elektronickým knihám dostane i do rukou dnešních mladých čtenářů uvyklých moderním technologiím, ale chcete-li vzdát mistru slova skutečný hold, vezměte do rukou raději některou z jeho knih v klasickém provedení. Duch Bradburyho melancholické, nápadité a podmanivé tvorby se ve shlucích dat může vytratit, mnohem snáze ho najdete kráčet mezi policemi knihoven.

Článek je převzat z Lidových novin (sobota 9. června 2012)

252 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.