Máme je rádi a vážíme si jich. Jsou to osobnosti domácí žánrové scény a jejich práce nám přináší jen a jen radost. Jenže co oni sami považují v žánru za to nejpozoruhodnější? Co by nám chtěli doporučit? Půjde o knihy, které bychom od nich nečekali? Půjde o knihy, které jsme snad sami dosud přehlíželi, a přitom bychom moc rádi věděli, co na nich věhlasné osobnosti zaujalo? V dalším článku naší nové série jsme požádali Ondreje Herce, Františku Vrbenskou a Vladimíra Šlechtu o to, aby čtenářům doporučili trojici knih fantastického žánru. Nemuselo jít o tituly, které snad pokládají za nejlepší, každopádně jde ale o knihy, které mají rádi a neváhají se o to s námi podělit…

ONDREJ HEREC DOPORUČUJE

Ve vášnivém zaujetí současnosti novotářstvím málokdo pamatuje Dumasova abbého Fariu, který učil Danthese, že veškerá moudrost světa je soustředěna ve stovce knih, ze kterých všichni ostatní pouze opisují. Nová může být forma (i ta je někdy pouze oprášená), to se ovšem děje zřídka. Svá tři doporučení jsem původně chtěl postavit právě takto, jenže v posledních dekádách jsem našel jen málo plnokrevných novátorů SF – jako je kupříkladu Chuck Palahniuk – a i k nim jsou možné výhrady. A tak jsem si řekl, že by nebylo marné připomenout alespoň knihy, ze kterých mohou opisovat (no dobře, inspirovat se) takřka všichni, protože každý o nich mluví a skoro nikdo je nečte.

MARY SHELLYOVÁ: FRANKENSTEIN

Osmnáctiletá dívka pojmenovala strach z pokroku, vytvořila první velkou legendu strojové civilizace o nešťastném stvoření umělé mysli před Čapkovy roboty a umělou inteligencí. Proč doporučovat dílo, které otevřelo etapu moderní fantastiky? Každý ho přece zná. Opravdu každý? Za nesmírnou popularitu vděčí spíše stovkám filmových adaptací a recyklování na třech kontinentech, než čtení originálu a desítek překladů. Frankenstein zlidověl, je to už spíš kontinuum, než jedna kniha. K řadě témat, která Shelleyová uvedla do moderní fantastiky, patří: Konstrukce umělé bytosti pouze technickými prostředky – bez magie a nadpřirozených sil; Následky technofobie – umělá bytost je zpočátku dobrá, netvor se z ní stane, až když ho lidé týrají a tvůrce jej zavrhne; Nelze se zříci lidskosti a zůstat člověkem – Frankenstein je muž, který bez účasti ženy stvořil jiného muže. Netvor vznikl porušením přirozených lidských vztahů a stal se obludou z nedostatku lásky; Pohled na člověka zvenčí – z hlediska jiné rozumné bytosti, která může být s lidmi v konfliktu (Swiftovy rozumné koně i pohádkové bytosti jsou alegoriemi); Lidstvo v ohrožení – rasa netvorů je smrtelně nebezpečná celému lidskému rodu.

STANISŁAW LEM: SOLARIS

Toto není kniha uklidňujících odpovědí, ale znepokojivých otázek. Populární fantastika používá fantastické rekvizity jako prvky ozvláštnění. Lem je používá jako materiál fantastiky teorie – poznávání světa mění na zkoumání poznání. Výsledkem je fantastika o fantastice, metafantastika. Solaris však není nudná teorie, ale výbušná směs poezie s filozofií a vědou, jiskří krátkým spojením slov se světem, vědomí s podvědomím. Regeneruje mýty a paroduje střízlivou vědu: Žádné termíny nevyjádří to, co se děje na Solarisu. Průměrnost i genialita jsou stejně bezmocné. Surrealistický traktát o kontaktu s cizím rozumem se opírá o setkání člověka s něčím skutečně nelidským. Pokusy o dorozumění selhaly, protože nehledáme nikoho kromě sebe: Nepotřebujeme jiné světy. Potřebujeme zrcadla. Nehynoucí touha po štěstí vede do absurdních situací: Vždy se mi zdály bláznivé všechny nápady, jak učinit lidstvo šťastným. To je příčina selhání mých hrdinů při pokusech zlepšit svět, které vždy skončily velmi špatně. Štěstí se nevyskytuje v Lemově obrazu světa: Nebyla ve mně naděje. Ale žilo ve mně očekávání. Lem učinil metafyziku praktickou vědou: oceán posílá výzkumníkům neutrinové duchy podvědomí, jejichž materiál není rozhodující, mysl není vázaná na hmotnou podobu. Splýval jsem s tím tekutým, slepým kolosem v jedno, jako bych mu bez sebemenšího úsilí, beze slov, bez jediné myšlenky všechno odpouštěl. Naděje ani rezignace neuchránily Kelvina před ztrátou lásky: neselhal na komunikační bariéře, zklamala jej vlastní neschopnost milovat.

JONATHAN SWIFT: GULLIVEROVY CESTY

Možná bych měl do třetice doporučit žhavou novinku, kterou prostě musíte mít. Neumím však předpovědět, které soudobé knihy budou po staletí sloužit jako měřítka literatury. Od toho je zde klasika. Snad jen díla Voltaira a Lema se vyrovnají syntéze politické satiry, utopie a science fiction ve Swiftově nelítostném pamfletu na lidstvo. (Jízlivý sarkasmus byl amputován z četných upravených vydání.) Satira na politiku, ideologii i vědu vychází z utopie aktivistického individualizmu. Světoběžník Gulliver jsa odsouzen povahou a osudem k činorodému a neklidnému životu paroduje v době velkých zeměpisných objevů imperiální aroganci: Lapuťané hrozí pozemským poddaným, že je rozdrtí svým létajícím ostrovem. Science fiction z roku 1726 vládne královna věd: skvělí matematici Liliputáni dosáhli dokonalosti v mechanice. Jsou 12x menší než lidé a obři v Brobdingnagu jsou 12x větší: dělení a násobení dvanácti je nevyhnutné pro používání měny, ve které má šilink 12 pencí. K opisu společenského zřízení exotických zemí směřují poznatky vícero věd. V kartografické fantastice Gulliver puntičkářsky sděluje zeměpisné souřadnice svých lodí. Výsměch učené nevědomosti platí i v době internetových nabídek na školní práce: díky předobrazu textového procesoru může i úplný nevzdělanec psát knihy o filozofii, básnictví, státovědě, právnictví, matematice a teologii bez nadání i studia. Vědci komicky touží zpětně vytěžit z okurek sluneční paprsky a doporučují získat potravu z výkalů, jenže recyklování se dnes pokládá za jeden z principů ochrany životního prostředí. Swiftovy prorocké vize překonal až H. G. Wells za 150 let.

FRANTIŠKA VRBENSKÁ DOPORUČUJE

Je to fuška, vybrat tři knížky. Všechny křičí z polic, Vyber mě! Vzpomeň si na mne! Já se budu líbit víc! Nakonec jsem sáhla po těch, které bych si s sebou odnesla na pustý ostrov. Mají hodně společného…

JAROSLAV BOČEK: PŘÍPAD DOKTORA KARPETY

Detektivně laděný román Případ doktora Karpety se objevil před jedenatřiceti roky, takže na něj narazíte leda v antikvariátu nebo v knihovně. Zkuste to. Tehdy to bylo hotové zjevení, jedna z hrstky knih, které se daly označit jako fantastika, a přitom nebyly sci-fi. V Praze se ztratí oblíbený, schopný lékař, dobrý manžel a otec dospělé dcery; stopy žádné. Pátrání je uzavřeno bez výsledku. Vyšetřovatel kauzy se soukromě dál zabývá výpověďmi svědků, kteří Karpetu více či méně znali, a nachází… pravdu? Patina času neuškodila, způsobila jen, že příběh, který pracuje s motivy ze světových dějin i s reáliemi od konce druhé světové války po začátek normalizační éry, získává pro dnešního čtenáře dvojí historický rozměr. Kontroverzní prvky, které překvapily tehdy, působí i v současnosti, a možná ještě silněji – přesto, nebo snad proto, že svět dnes vypadá zase trochu jinak. Ale jádro Karpetova příběhu tvoří právě polarita dějin prožívaných, a viděných z odstupu. Dilemata získávají na své naléhavosti. Nemožnost sestavit jednoznačnou podobu člověka. Otisky naší existence v životech jiných. Touha po bytí. Variabilita dobra, zla, pragmatismu… Poprvé budete Bočkovu detektivku číst s napětím. Osobnost a osud hlavního hrdiny, který se vlastně v knize ani neobjeví, vás přilákají, abyste se k ní vrátili. Potřetí si začnete klást nové otázky, a zjistíte, že se týkají vás samých.

NEIL GAIMAN: AMERIČTÍ BOHOVÉ

Je zvláštní, že Boček v Karpetovi a Neil Gaiman v Sandmanovi nezávisle na sobě došli k témuž řešení jednoho hypotetického, ale pro lidskou fantazii palčivého problému… Čím déle se s Gaimanovým dílem setkávám, tím víc mu propadám. Geniální Americké bohy inspiroval Kipling (ne naposledy v Gaimanově tvorbě) a jeho nápad, že lidé si vozí své bohy s sebou, že zájem o ně logicky klesá s tím, jak se doby mění, a nakonec božstvu nezbude nic jiného, než se živit, jak se dá, po způsobu smrtelníků (česky jako „Welandův meč“). Gaiman myšlenku zasadil do prostředí současné Ameriky, a zdokonalil ji o dva aspekty: skutečnost, že Spojené státy jsou územím už svou podstatou nepříznivé bohům, a pak existence nových božstev, která si globální kultura informačního věku sama generuje. Konflikt číhá na obzoru… Gaiman, Brit s rusko-židovskými kořeny, vládne výjimečným citem pro mytologii, magii, příběh a jejich logiku. Ví, že bůh se může objevovat ve více aspektech a podobách, a že odráží životní styl a potřeby lidí, kteří ho uctívají. Hodně čtenářů označilo Americké bohy jako road-movie; ale mýlí se. Jsou také víc než jen poctou všem, z nichž se utvářel americký národ. Příběh o putování v čase, o relativitě života a smrti a o ceně, kterou za obojí platíme, je od začátku do konce detektivka.

CHARLES DE COSTER: THYL ULENSPIEGEL

Správně by mělo být uvedeno Pověst o Ulenspieglovi a Lammu Goedzakovi a jejich hrdinských, veselých a slavných příhodách v zemi flanderské a jinde, ale názvy jednotlivých vydání a překladů se různí. Také zde jako v předchozích dvou románech se hrdina mění z obyčejného člověka v bytost, která přesahuje rozměr titěrného lidského bytí, a přitom je stále nese v sobě. Jde o jednu z prvních moderních fantasy v evropské literatuře (o pět let předběhl Carrollovu Alenku) a určitě o premiéru v subžánru historické fantasy. Po sto padesáti letech zůstává obsahově i stylově moderní, jak dokazují četné adaptace. Má atributy, které se nám líbí na současných knižních i filmových příbězích. Koncept putování v doprovodu věrného parťáka; suché hlášky; hrdina, který se umí rvát, ale není neprůstřelný, myslí mu to, ale proti politické moci nevyhraje ani on; s chutí se pomiluje, ale má svoji stálou lásku; je férový, ale není běloskvoucí panák z papundeklu. Triky, rvačky a vtípky, inkvizice a války. Osud člověka a nezdolnost ve vření nevlídné doby… Krom toho mentalita Vlámů a jejich historická zkušenost jsou nám Čechům hodně blízké.

VLADIMÍR ŠLECHTA DOPORUČUJE

KAREL ČAPEK: VÁLKA S MLOKY

Moje nejoblíbenější a pravděpodobně i nejlepší česká science fiction. Nejedná se o román, ale o soubor (pseudo)novinových článků, psaných různými styly a v různém duchu. Válka s mloky má spoustu vrstev, které si uvědomujete postupně. Když jsem ji četl poprvé (asi tak ve třinácti) vybíral jsem si z textu jen to dobrodružné. Spousta epizod je psána ve stylu exoticko-objevitelských příběhů, které byly mezi světovými válkami v oblibě. Při dalších čteních jsem si začal všímat, že je tam nějaká erotika a taky satira, parodie, parafráze… Třeba jsem si všiml, že jistý francouzský křižník se jmenuje Bechamel, což mi v tu chvíli připadalo jako geniální fórek – a takových utajených vtípků je tam spousta. Je to napsáno lehce, ale s naprosto depresivním zakončením (doufám, že nic nevyzrazuji, všichni jste to už snad četli, ne?)

ARKADIJ A BORIS STRUGAČTÍ: JE TĚŽKÉ BÝT BOHEM

Četl jsem poprvé v šestnácti, v době tuhé normalizace a v hloubi duše jsem se styděl za to, že se mi knížka líbí, ačkoli je ruská (tou dobou jsem nenáviděl všechno ruské). Pak jsem četl ještě několikrát a pořád to bylo skvělé čtení, sci-fi detektivka, která se navenek tváří jako fantasy. Strugačtí touto knihou přestali velebit (budoucí) šťastnou komunistickou společnost a vydali se na nejistou stezku kritiky sovětského režimu.

ADAM-TROY CASTRO: VYSLANCI MRTVÝCH

Vyslanci se pro mě stali nečekaným, ale o to příjemnějším překvapením. V podstatě se jedná o detektivku typu záhada zamčeného pokoje, ale onen pokoj má rozlohu několika tisíc kilometrů krychlových. V knížce je spousta podezřelých, spousta dialogů a minimum akce, na to upozorňuji předem. Autor zároveň do důsledků domýšlí to, s čím přišel Gibson v Neuromancerovi, tedy umělou inteligenci, kyborgizaci atd.

Související články:

Osobnosti žánru doporučují (Kadlečková, Němec, Procházka)

Osobnosti žánru doporučují (Nováková, Podaný, Kopřiva)