Ocenění

Osobnosti žánru doporučují (Rečková, Králik, Renčín)

Autor redakce | Aktuality | Sobota 16 Listopad 2013 7.30

Máme je rádi a vážíme si jich. Jsou to osobnosti domácí žánrové scény a jejich práce nám přináší jen a jen radost. Jenže co oni sami považují v žánru za to nejpozoruhodnější? Co by nám chtěli doporučit? Půjde o knihy, které bychom od nich nečekali? Půjde o knihy, které jsme snad sami dosud přehlíželi, a přitom bychom moc rádi věděli, co na nich věhlasné osobnosti zaujalo? V dalším článku naší nové série jsme požádali Janu Rečkovou, editora Martina Králika a Pavla Renčína o to, aby čtenářům doporučili trojici knih fantastického žánru. Nemuselo jít o tituly, které snad pokládají za nejlepší, každopádně jde ale o knihy, které mají rádi a neváhají se o to s námi podělit…

JANA REČKOVÁ DOPORUČUJE

Vybrat jenom tři kousky ze všech těch důkladně očtených knížek z naší knihovny, která nás patrně brzy pohltí nebo přejde do více rozměrů, je nadlidský úkol a zaručeně mě budou za nocí budit všichni, které jsem nevybrala. Ke všemu miluju dlouhé ságy, protože jsem rychločtenář a nic mi nevydrží dlouho… Ale budiž.

DEAN R. KOONTZ: PŮLNOC

Mám dojem, že tuto knihu slavný autor napsal ještě dřív, než se proslavil tak masivně a začaly mu vycházet i slabší věci, občas v hrozném překladu, který je pokazil ještě víc. Tohle je SF horor, řekla bych kapku do Kinga (čerpání ze stejného pole inspirace?) – klasika malé městečko, kde se dějí divné věci (metodu proměny lidí v monstra, přirozeně v podstatě dobře míněnou, ocení zvláště pamětníci totality a ti, kdo vidí i tu méně viditelnou totalitu momentální, kteří vědí, jak snadno se dá taková věc zařídit), a klasicky sympatičtí hrdinové, bojující proti přesile, a jak jinak, přeskočí mezi nimi jiskra (tuhle fázi mám ráda, i když je mi jasné, že v zemích, kde se autorům platí, tady často zasahuje redaktor: teď tam musíš vrazit něco milostného, jo?), a autor to zvládne slušně a decentně. Nechybí šílený vědec, literárně vzdělaná dívenka na útěku před vlastní nelidsky proměněnou rodinou, vhled do pohasínající lidskosti monster a dramatický konec s výbuchem, načež po vítězství návrat do problematických životů s náznakem happyendu – co víc si přát?

BRIAN LUMLEY: NEKROSKOP

Podle mě to skvělý pan Lumley neměl natahovat do nekonečné ságy – přestože ságy miluju, odpadla jsem někdy kolem desátého dílu, je to otázka peněz? Nebo to autora prostě začalo moc a moc bavit? Ale ten první kousek mě vážně dostal. Geniální nápad. Horor, a neskrývaný za thriller, jak se to u nás bohužel děje. Chlapec – muž, který mluví s mrtvými. Na rozdíl od svého protihráče nekromanta po dobrém, a mrtví ho za to milují. Využívá svůj talent, a protože ho autor napsal opravdu skutečného, dělá to i ze sobeckých důvodů, nejen altruisticky (však s tím budou v následujících dílech potíže). Relativně slušný západní svět se střetává s děsivě ponurými kulisami Sovětského svazu, což u nás krátce po sametové revoluci dosti táhlo, navíc autor sahá vysoko mezi tamější vládce a jde mu to (určitě měl dobré poradce). Téma podivných tajných agentur a organizací je, nemůžu to říct jinak než profláknuté, ale v takhle kvalitním zpracování nevadí. Jako čtenář si vždycky vychutnám, když autor vezme stokrát promrskané téma a uchopí ho malinko jinak – a dobře. Ocenila jsem vyváženost akce a pokecu mezi hrdiny, nedostatek šťastných konců i velmi decentní míru odpornosti. Dodávám, že i další díly ságy jsou kvalitně napsané, ale já jako čtenář se obvykle fixuju na hlavního sympaťáka, takže když se z Harryho stane něco jiného a posléze dočista zmizí, už mě to tak nebere.

NEAL ASHER: STAHOVAČ

Tahle čistá scifárna byla pro mě po létech čtení a čtení (a tím myslím včetně někdy až neuvěřitelných – v dobrém i špatném – worskshopáckých prací i textů CKČ, nejen placených autorů) něco jako zjevení. Nejen pro četné hororové prvky, bez kterých i v dobrých knihách postrádám špetku svého koření. Je to ohňostroj nápadů. Planeta tak cizí, tak bizarní a skvěle popsaná včetně odborných pasáží, ostatně pro Ashera typických, s podivnou parazitickou nesmrtelností a prakticky nezranitelností nakažených (což dotyčné ne vždy těší – ale většinou asi ano), děj plný akce, děsu, zvratů, lidé plní vášní a osobních posedlostí, mrtvý, který přežívá díky absurdně pokročilé technologii, aby mohl splnit svůj úkol, a ano, je tam i love story, byť problematická a netradičně podaná. Nepřátelští Pradorové se v tomto volném začátku ságy naštěstí objevují poměrně poskrovnu, a jsou úžasně odporní – a úžasně pochopitelní, i když vypadají dočista jinak než my. A titulní antihrdina Stahovač? S hlavou oddělenou od těla, uzamčenou v truhle na lodi velmi podezřelého Starého (víceméně nesmrtelného?) kapitána, která se nenápadně učí létat? S tělem na ostrově ve smrtelně nebezpečném moři, které s náhradní hlavou zvládá základní funkce docela bezproblémově? Jak tohle jenom může dopadnout? Neznáte-li, zkuste.

MARTIN KRÁLIK DOPORUČUJE

Nemá smysl zapírat – mám rád povídky. Za prvé proto, že si jen málokdy najdu čas na čtení, a tak mi přečíst téměř každý román trvá pár týdnů, když ne měsíců. A za druhé na nich miluji právě to, proč je autoři románů neradi píší – dobrá povídka je uzavřený příběh, má propracované postavy, dobrou atmosféru a svižné dialogy stejně jako román – a přitom je dlouhá maximálně pár desítek stran.

JAMES E. GUNN SEST. OD HEINLEINA PO ALDISSE

Když jsem v roce 1996 začal v petržalské knihovně systematicky likvidovat sci-fi polici, tohle byla kniha, která mě o klasice žánru hodně naučila a navždy mě připoutala k její teorii a historii. Je to pouze polovina třetího svazku uznávané americké čítanky Cesta k science fiction, kterou sestavil jeden z nejdůležitějších teoretiků žánru James E. Gunn (prosadil vědeckofantastickou literaturu na amerických univerzitách). Obsahuje povídky klasiků z tzv. velké trojky Heinlein, Asimov a Clarke, ale i dalších spisovatelů 30. až 60. let jako byli Simak, Bradbury, Bester, Sturgeon, Tenn, Farmer, Kuttner, Sheckley či Aldiss. Nechybí ani jeden z nejlepších příkladů tvrdé sci-fi, Chladné rovnice od Toma Godwina. Nakladatelství AFSF navíc našim čtenářům připravilo servis, který v Americe nepotřebují – před každou povídkou je kromě výborného Gunnova několikastránkového úvodu kompletní přehled do té doby v češtině a slovenštině vydaných prací autora, včetně fanzinových publikací. Za tohle AFSF s klidem odpustím vydání dalších dílů série.

GEORGE ALEC EFFINGER: KDYŽ PŘITAŽLIVOST SELŽE

Z románů jsem vybral titul, který u nás není zase tak známý, ale jde o výbornou a v zahraničí hodně ceněnou věc. V kyberpunku devadesátých let, zamořeném kopiemi Gibsonova stylu, znamenal první román Effingerovy Marídovské trilogie výrazné osvěžení. Orientální prostředí, zajímavě propracované vztahy ve světě plném spíše funkčních než estetických implantátů, moderní akční příběh, vtipné chandlerovské monology, nepříliš černobílé charaktery – to všechno vytvořilo koktejl, který se čte jako víno. Autor, kterému se na léčbu těžkého onemocnění skládala celá americká SF scéna, napsal z tohoto světa ještě další dva romány a několik povídek, z nichž jedna získala Huga i Nebulu. Ty však už více či méně nedosahují kvalit prvního Marídovského příběhu, jenž mě dostal jako rána pěstí mezi oči. A to od pořádného scifíčka očekávám.

ANDRZEJ SAPKOWSKI: MEČ OSUDU

Ve fantasy jsem se rozhodoval mezi Leiberovými Meči, Cardovým Alvinem či Vimkou od Saši Pavelkové, abych si zase jednou řekl, že na Sapkowského povídky stejně nic nemá. Je to nejenom základ, z něhož vyrostla celá slovenská i česká fantasy od devadesátých let (v Polsku sice bývá často parodovaný, přesto musí každý rozumný autor uznat, že právě Sapkowského díla obnovila zájem Poláků o jejich domácí fantastiku). Povídky fungují stejně jako pohádky, z nichž původně čerpaly – i když je člověk zná nazpaměť, může se k nim stále vracet a stále mít z jejich čtení výborný pocit. Druhý díl jsem vybral kvůli úvodní povídce Hranice možnosti, což je nejen nejlepší ekologická fantasy, ale pro mě i jedna z nejlepších povídek vůbec. Andrzej toho o Geraltovi a jiných hrdinech napsal hodně, nyní se dokonce k tomu zkurvysynovi (okolo přelomu tisíciletí mu jinak ani neřekl) vrátil, ale první dvě knihy povídek už nepřekonal. A je jen třešničkou na dortu, že ve světě ságy o Geraltovi a Ciri vzniklo asi nejlepší evropské počítačové RPG.

PAVEL RENČÍN DOPORUČUJE

G. K. CHESTERTON: NAPOLEON Z NOTTING HILLU

G. K. Chesterton je autor vládnoucí jasnou myslí a břitkým jazykem. Knížka Napoleon z Notting Hillu popisuje podivnou alternativní realitu, ve které je král Anglie volen náhodným losem. Tentokrát padla volba na Auberona Quina, který nadevše rád žertuje, a tak aby se pobavil, zavede v Londýně nové pořádky. Například jmenuje primasy a pověří je vládou jednotlivým Londýnským čtvrtím. Co začalo jako vtip, se ale zvrhává v krvavou válku kvůli jedné malé uličce, která má být zrušena. Příběh ukazuje sílu ideálu, kterému někdo věří (a není vůbec důležité, jestli ten ideál byl předtím pouhým žertem). Znovu se umírá pro čest, slovo muže znamená víc než zákon a morálka se sráží s cynismem a satirou. Je to skvělá knížka, ze které jsem si vzal při čtení v každém věku něco. Jak dobře jsem dokázal pochopit chlapy, kteří ze dne na den zapomenou na úřednickou práci a místo toho se srážejí v bitkách jak z Dumase a stavějí barikády. Jestli mě nějaká knížka inspirovala při psaní trilogie Městské války, tak je to právě tahle, z roku 1904.

FRANK HERBERT: DUNA

K Duně snad ani nemá smysl psát nic bližšího. Je to Olymp. Geniální fantasy ve sci-fi hávu – nebo geniální sci-fi využívající některé fantasy postupy? Román zastihuje rod vznešených Atreidů na pouštní planetě Duna, která skrývá největší bohatství ve vesmíru – tajemnou drogu zvanou Koření, která navigátorům Gildy umožňuje cestovat mezi hvězdami. Nebudu zde popisovat příběh, který je sám o sobě skvělý, protože to, co dělá knihu nesmrtelnou, je to ostatní: detailní, promyšlený a fantastický svět, který si podle mě nezadá ani s Hvězdnými válkami. Fascinující nápady kolem ekologie planet, klimatických jevů, těžby koření, písečných červů a pouštních lidí – fremenů. A hlavně to, jak to všechno funguje dohromady jako dokonale sladěný ekosystém! Stejně tak inspirativní je odvaha Franka Herberta, se kterou se v každém dalším pokračování nebál zahodit vše, co v minulém díle postavil, a rozehrál partii úplně odznova, třeba po tisíci letech. To už chce pořádnou dávku kuráže.

ORSON SCOTT CARD: ENDEROVA HRA

Nevím, čím to je, ale Orson Scott Card dokáže být skutečně nesmírně emotivně intenzivní vypravěč. Ať si člověk myslí cokoli o jeho názorech nebo o tom, jak své náboženské vyznání montuje do některých příběhů, v jeho autorském portfoliu se najdou díla geniální. Moje první setkání s ním (a dodnes zároveň i to nejdůležitější) proběhlo v roce 1994 prostřednictvím právě Enderovy hry. Tehdy mi bylo asi šestnáct a příběh jsem zhltal za jedinou noc. V Enderově hře není nejdůležitější příběh, ale jeho psychologie, emoce, které dokáže Card vzbuzovat, nesmírná pozornost a citlivost, s jakou konstruuje zápletku. Pokud jste připravení hrát podle těchto pravidel, na tuhle knihu nezapomenete. Nikdy.

Související články:

Osobnosti žánru doporučují (Kadlečková, Němec, Procházka)

Osobnosti žánru doporučují (Nováková, Podaný, Kopřiva)

Osobnosti žánru doporučují (Herec, Vrbenská, Šlechta)

821 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 1 »

  1. Comment by Ronkar — 16.11.2013 @ 11.04

    Ok, Stahovače bych si rád přečetl :D

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.