Ocenění

Akademický pohled na českou literární hrůzu (recenze)

Autor Roman Bílek | Aktuality | Úterý 26 Září 2017 16.45

Faktografických publikací, které mapují vývoj literárního hororu na našem území, není mnoho. Fanoušek černého či gotického románu, jenž touží proniknout do stylových zákonitostí a pochopit jeho vývoj v rámci historického kontextu, zajásá nad každou novinkou obšírněji se věnující tomuto tématu. Letos se na knihkupeckých pultech pod hlavičkou nakladatelství Academia objevila obsáhlá studie Hrůza v české literatuře polského literárního a filmového vědce Patrycjusze Pająka. Bohemista a literární historik působící v Institutu západní a jižní slavistiky Varšavské univerzity předkládá zhruba na čtyři sta padesáti stranách svůj pohled na vývoj českého literárního hororu a poukazuje i na jeho formování v rámci kulturně-společenských událostí, jež měly mnohdy zásadní vliv nejen na vývoj české literatury, ale i na občanskou společnost, která byla často pod značným politickým tlakem…

Pajak_Hruza

Patrycjusz Pająk je především akademik a vědecky tak přirozeně vyznívá i celkové pojetí knihy. Čtenář zde narazí na záplavu citací a odkazů na další naučná díla i na nepřeberné množství poznámek pod čarou, které místy zaplňují polovinu tiskové strany. Je zde zmíněno mnoho literárních děl, které by si jistě zasloužila větší pozornost, a to nejen ze strany čtenářů, ale i od samotného autora publikace, jejíž jazyk je chvályhodně čtivý a na odborný kritický text rovněž široce srozumitelný. Problém nastává při pohledu na Pająkovo vnímání žánru a na českou společnost, což se projevuje už v úvodní kapitole nazvané Ve Švejkově stínu, kde se autor ve snaze definovat českou národní mentalitu dopustil značně povrchní paušalizace, která je bohužel z polského pohledu na český národ vcelku tradiční.

Nejde ani tak o to, že Čechům neustále předhazuje ono švejkovství potažmo maloměšťáctví, které se mnohdy bezesporu projevuje i v časech významných celospolečenských změn, bohužel však lidově řečeno hází všechny Čechy do jednoho pytle, což v kontextu toho, že tuzemské spisovatele pojímá jako buditele národního cítění a kulturní elitu, působí prazvláštně. Nejen v otázce morálky národa, ale například i při dopadu světové literatury na domácí autory, si Pająk od začátku vytváří vzor, dle kterého posuzuje vše, o čem v knize píše. Příliš nevnímá, že v průběhu času jednotlivá díla kaskádovitě ovlivňují ta, která přicházejí v přímém sledu po nich, a všechna česká díla napsaná napříč stoletími až trucovitě přirovnává pouze k prvotním gotickým a hrůzostrašným románům. Tím staví do jedné pomyslné linie například Karla Hynka Máchu, Ladislava Fukse a Jenny Nowak, ale poměrně nepochopitelně i Babičku Boženy Němcové či historické romány Josefa Svátka.

Již bylo řečeno, že autor, jak je u akademiků zvykem, často používá citace z jiných odborných textů, bohužel už ale nepřikládá vlastní pohled. Citelně schází osobní postoj, jenž by čtenáře přiměl s Pająkem buď souhlasit, nebo s ním o určitých věcech alespoň polemizovat. Kniha tak v důsledku působí jako manifest disponující neotřesitelným patentem na pravdu, a to se švejkovským potomkům nemusí líbit. Pokud Hrůzu v české literatuře porovnáme s podobně zaměřenou knihou Černý bod (Protimluv, 2015) Martina Jirouška, lze konstatovat, že Patrycjusz Pająk je mnohem střídmější a nelze se zbavit dojmu, že ke svému rozboru použil především díla, která mu zapadají do kontextu zvoleného akademického pojetí. Věta z anotace označující knihu za v polském i českém kontextu vůbec první komplexní monografií věnovanou české hrůzostrašné literatuře navíc vyznívá poněkud rozpačitě. Bohužel.

Důkazem budiž třeba i to, že jako jednoho z mála představitelů současného českého literárního hororu Pająk uvádí Miloše Urbana. Při vší úctě ke zmíněnému autorovi a bez jakéhokoli souzení kvality jeho děl se o něm nedá mluvit ani jako o nejvýraznějším současném českém žánrovém literátovi, ani jako o někom, kdo by psal čistě hororový žánr, tak jak je dnes všeobecně chápan. I to samozřejmě souvisí s už zmíněným vzorem gotického románu, který autor jako jediný vnímá. V anotaci najdeme rovněž zmínku o přesazích do jiných vědních disciplín, například filozofie či filmové vědy, což není úplně pravda. Kupříkladu o vlivu kinematografie, ať už pocházející z jakéhokoli státu, na tuzemský černý román se dozvíme opravdu poskrovnu.

I přes vše výše vyřčené nelze Hrůzu v české literatuře vnímat jako špatnou knihu a už vůbec ne jako publikaci, která by snad neměla potřebný význam a náležité opodstatnění. Jedná se však pouze o jistý díl mozaiky, která se snaží zmapovat literární žánr, jenž si i přes četná úskalí našel u českých čtenářů pomalu narůstající odezvu a představil řadu výrazných autorů, kteří na českém území přispěli k jeho rozvoji. Stejně jako je barevná malířova paleta, tak je barvitý i český literární horor a to, o čem Patrycjusz Pająk ve své knize píše, vnímejme jen jako odborně zmapovanou výseč, která polského literárního historika uhranula nejvíce.

Patrycjusz Pająk: Hrůza v české literatuře

brožovaná, překlad Michala Benešová, 452 stran, cena 450 Kč

Academia-logo

394 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.