Šéfa stavební firmy na vzestupu potká bizarní nehoda, asociální student se usouloží k smrti na hotelovém pokoji s nafukovací pannou a zakřiknutý knihovník si na rogalu zahraje na Ikara. Zdánlivě vtipné historky z černé kroniky. Jenže proč se o ně zajímá démonský gangster Rashil? A proč se v novinách začínají objevovat podivné šifrované zprávy? Na scénu přichází Felix Jonáš a jeho tým. Spolek hrdinů a jedné hrdinky, pro které je i označení perverzní psychopat hodně velkou pochvalou. Nechtějí zachránit svět, nechtějí konat dobro. Jde jim jen o sebe. Prostě dokonalí Pražáci v takových normálních, paranormálních detektivních příbězích z Prahy a okolí.

Kladivo na čaroděje se rozjíždí

Kladivo na čaroděje je knižním seriálem fungujícím na principu tzv. sdílených světů. To znamená, že celek má jednotně řízenou koncepci a směřování, ale jednotlivé knihy píší různí autoři. V českém prostředí byly donedávna takové seriály dva (pokud nepočítáme oblíbenou kratochvíli českých autorů psát nové příběhy barbara Conana, což ovšem vychází z poněkud jiných kořenů a nikdy se nejednalo o cíleně vedenou snahu). Původně francouzská série Mark Stone (v originále psaná jediným autorem a totálně primitivní, díky českým invencím a ignoraci zažitých klišé relativně snesitelné čtivo do vlaku) a Jiřím Walkerem Procházkou a Miroslavem Žambochem nakopnutá série JFK (projekt, do kterého se podařilo ulovit i taková jména jako Ondřej Neff či Františka Vrbenská, je momentálně nejen skvělým relaxem pro zaběhnuté autory, ale i úspěšnou platformou pro ty tzv. na vzestupu).

Takže podobné projekty mají celkem slušnou tradici. Loni se objevivší Kladivo na čaroděje však přesto bylo zajímavým riskem. Rozhodlo se totiž vsadit na žánr nadpřirozených thrillerů… vlastně skoro hororů. Což si u nás jednak skoro nikdo nekupuje a jednak to skoro nikdo z českých autorů ani nepíše. Jenže v nakladatelství Epocha na to šli chytře a posadili do sedla Jiřího Pavlovského. Tento pán je velkým znalcem a propagátorem komiksu (nakladatelství  Crew), zdatným, nejen filmovým publicistou (a jedním z nejnenáviděnějších lidí u českých fanoušků Stmívání), sběratelem figurek, fanouškem seriálů typu Buffy, Zabíječka upírů (jak sám říká: každá chvíle, kterou strávíte venku, je promarněná příležitost dívat se na televizi) a vůbec člověkem, který je chodícím zosobněním popkultury. A taky je to jeden z členů Rigor Mortis, skupiny, která v raných devadesátých letech vedla křížové tažení proti patosu, klišé, vyumělkovanosti a pseudointelektuálnosti. (Jedním ze základních literárních motivátorů je nenávist… To napsal Chuck Palahniuk, k jehož českým překladům píše Pavlovský doslovy.)

Právě on vymyslel koncept pro první dva díly. Magie pro začátečníky i Město mrtvých byly svižné, plné černého humoru a cynismu a především chytré. Čímž chci říct, že všechny ty hnusné podrazy a úchylky všech postav dávaly perfektní smysl a skutečně se s nimi pracovalo. Jakákoliv neúcta k lidskému životu a nedostatek morálky byly skutečně neúctou k lidskému životu a nedostatkem morálky, nikoliv pózou a lacinou snahou šokovat. Však také údajně všechny postavy vyprofiloval podle některé ze svých špatných vlastností:  Což je v pohodě do doby, kdy chci napsat někoho kladného. V té  chvíli musí člověk dlouho přemýšlet, co takoví kladní  hrdinové dělají a kolik mohou zabít štěňátek, aby je čtenářky měly pořád rády a chtěly s nimi mít dítě. Prostě a jednoduše: Jestli mohl někdo podobně laděnou sérii nakopnout a udělat z ní komerčně úspěšnou věc, nemohli si v Epoše vybrat lépe. Jenže z principu věci nemůže Pavlovský psát všechno. Už proto, že je to lemra líná a musí si koupit nový Play Station.

Předání žezla do chapadel Krakena

Třetí kniha, na sklonku března vydané Kruté stroje, proto byla doprovázena velkým očekáváním. Její autor, Ondřej S. Nečas, sice není žádný začátečník, ale rozhodně nehraje mezi českými spisovateli první ligu. Po přečtení jeho příspěvku ke Kladivu lze říct, že se to může velice snadno změnit. Tahle série totiž Nečasovi, který zatím největší ohlas vzbudil sérií fantasy detektivek Příběhy hejtmana Ambrože, vyloženě sedla. V jeho pojetí sice nejsou Felix a jeho kolegové ani tak úchylní sociopati jako spíš nerdští loseři, ale to nevadí. A tak tam, kde si Pavlovský dělal legraci z Pražáků i venkovanů nebo důchodců a chovatelů koček, Nečas sype dialogy o současném zombie filmu, odborné termíny ze života polypů a medúz (přičemž celá zápletka a některé scény obzvlášť připomínají román Chiny Miévilla Kraken).

Hlavně ale opravdu vypráví detektivní příběh, kde se po něčem pátrá, odhalují se stopy a pronásleduje se padouch. Jistě, je to detektivní linie zjednodušená, protože důraz se klade především na vtipné dialogy a mile absurdní scény (jako je například ironií přetékající scéna s nástěnnou tabulí, na niž si chtějí hrdinové zapisovat poznámky k případu), ale přesto je vidět, že má Nečas k detektivce blízko. Navíc autor chytře pracuje s některými konflikty, které by se měly prolínat více díly. Z prvních dílů víme, že Felix Jonáš, šéf celého týmu, uzavřel ne zrovna šťastnou smlouvu s démonem a nyní mu musí chtě nechtě sloužit (a tajit to před svým okolím) – jinak se mu v těle vyklube něco, co pošle jeho duši promptně do pekel. Jelikož se celá zápletka trojky točí kolem možností démonů pronikat do naší reality, je jasné, že má Felix hodně osobní zájem na vyřešení případu. Otázka je, zda řešení, které najde, není příliš zničující.

Kruté stroje každopádně dokazují, že série je v dobrých rukou a přípravě prvních dílů (a volbě autorů) byla věnována velká pozornost. Mimochodem, jako další se předvede Dušan Fabian, který zaujal zombie fantasy Živého mě nedostanou. A do budoucna se uvažuje o Jiřím Walkerovi Procházkovi, Štěpánu Kopřivovi či Františkovi Kotletovi… tedy přesně o takových autorech, při jejichž zmínění vám naskočí spojení lachende bestien… Je tedy na co se těšit. Proto vzhůru do politicky nekorektní budoucnosti domácího hororového thrilleru!

Ondřej Nečas: Kladivo na čaroděje – Kruté stroje

brožovaná, obálka Lubomír Kupčík, 184 stran, 169 Kč

Recenze převzata ze serveru Knihožrout.