Flébův nový začátek (recenze)

Autor Veronika Mayerova | Aktuality | Úterý 11 prosince 2018 2.05

Iaina Bankse může český čtenář znát především jako autora nežánrových románů (např. Vosí továrna nebo Most), z jeho sci-fi tvorby, pro niž ve jméně užívá iniciálu M., vyšly v českém překladu donedávna pouze romány Rub a Líc (Talpress, 2002) a Consider Phlebas (Classic, 2000). Druhý jmenovaný se u nás ovšem neproslavil jako fenomenální vesmírné dobrodružství od světoznámého autora, nýbrž jako ukázka otřesného překladu, jímž je možné bezpečně zabít knihu jakýchkoli kvalit. Nakladatelství Planeta9 nyní úvodní díl cyklu Kultura vydává v novém překladu pod názvem Pomysli na Fléba a s příslibem toho, že se v příštím roce dočkáme i dvou následujících (samostatných a česky nikdy nevydaných) svazků ze stejného univerza…

Na jedné straně zde stojí hédonistická Kultura neznající nedostatek, peníze ani utrpení. Zhýčkaná, rovnostářská a přiznaně šťastná společnost se však ve svém pokrytectví nestíhá příliš pozastavovat nad tím, zda se její lidskost nezačala pomalu rozpouštět pod nadvládou strojů. Proti nim stojí nábožensky motivovaní Idiřané, striktně pragmatická, agresivní rasa pevně odhodlaná rozšířit svou militantní hegemonii na všechny technologicky méně vyspělé kultury bez ohledu na daň, kterou si počáteční válečné tažení vyžádá. Idir zpočátku neohrožuje Kulturu samu nebo její území, ohroženy jsou jen její čisté svědomí a symbolická pravda, které v konečném důsledku tvoří smysl její existence. A podobně Idiřané zcela odhazují svůj pragmatismus a hnáni svým náboženstvím pokračují ve válce, která je pro ně jinak irelevantní.

A tak galaxií zmítá válka vedená oběma stranami čistě z principu, přičemž v jejím středu jsou nejenom miliardy mrtvých, ale i tací, kteří by si kromě života rádi zachránili i právo na vlastní pohled na svět. Chameleon Horza je jedním z nich, možná právě proto se zavázal pro Idirskou říši získat jeden ze strojů Kultury, Mozek mnohonásobně inteligentnější než jakýkoli člověk. Než se však stihne rozkoukat, vše se pokazí a on se ocitne na palubě nepříliš spolehlivé lodi Turbulence v čistém vzduchu obklopen žoldáky, kteří se na válce plánovali pouze přiživit, nikoli riskovat krk za jakoukoli stranu.

Pomysli na Fléba není, byť by se tak mohlo zdát, pomalý intelektuální opus přeplněný popisnými pasážemi a plejádou jmen, vztahů a dějových linek, v nichž by se jen trochu nedisciplinovaný čtenář záhy ztratil. Nejedná se ale ani o přímočarou akční space operu. Banksovi se povedlo bravurně propojit ideologicky složitý globální konflikt a zajímavý svět s přitažlivě lidským příběhem a svižnou akcí, aniž by některá ze složek výrazně utrpěla. Lokace jsou střídány svižným tempem, každá ukazuje malý střípek univerza (byť často neodolatelně megalomansky pojatý), přičemž všechny jsou něčím unikátní a tam, kde by jinde bylo místo pro politikaření a důležitá rozhodnutí, zde nastupuje prostá lidská smůla a krutá nahodilost světa, jenž se nutně nezajímá pouze o válku. Poznáváme toho hodně a nechybí epické momenty, příběh si ale i tak uchovává ráz soukromého dramatu, v němž újma hrozí z každé ruky, jež je schopná hodit kamenem, nepřátelských flotil netřeba.

Obdobně umně je vybalancován i poměr mezi čtivou akcí plnou vtipu a adrenalinových přestřelek a inteligentním příběhovým pozadím, které je mnohovrstevnaté a myšlenkově komplikované, aniž by se ztratilo v otupujících faktech a vlastní rozsáhlosti. Spor mezi Kulturou a Idirem je pouhým náčrtem, který někde méně, jinde více prosvítá mezi řádky a propůjčuje příběhu nejenom směr, ale i tolik potřebný myšlenkový přesah v místech, kde space opera často sklouzává k bezzubému dobrodružství. Tam, kde pak v závěru příběh ztrácí něco ze svého spádu a akčního ladění, na uvolněné místo nastupuje o mnoho tísnivější atmosféra příznačně zvýrazňující individuální osudy a touhy na úkor hrdinského úkolu nebo snahy zvrátit válku k jedné straně. Pryč je megalomanství a hodnoty většího dobra nebo menšího zla, v závěru zůstává jen bolestná intimita a se smyslem pro černý humor podaná neslučitelnost velkých činů a osobního štěstí.

Nestává se často, že by strana, k níž inklinuje hlavní hrdina (a jeho prostřednictvím potažmo i čtenář), byla tou, která má v konfliktu navrch, nebo dokonce nebyla ani tou tak docela správnou. Ale v Pomysli na Fléba není mnoho místa pro dobro a zlo ani pro univerzální pravdu. Horzův úspěch, nebo neúspěch nerozhodne o osudu galaxie, není instantním klíčem k vítězství jedné ze stran. Čtenář dostává mnoho prostoru ztotožnit se s Horzovým viděním světa a jeho motivacemi, stejnou měrou je mu však ponechána možnost nahlédnout na negativa, mezery v argumentech a v konečném důsledku i zcela ponechat stranou hodnotící perspektivy ideologií, které jednotlivé postavy zastávají. Horza, agentka Kultury Balveda, Yalson i dron Unaha-Closp jsou individualitami, jejichž sympatičnost není sražena k zemi tím, že zastávají odlišné světonázory. Je snadné vžít se do jejich pozice, rozumět jejich jednání a v emotivním závěru si i lehce schizofrenně přát vítězství pro všechny. Největším problémem celého románu se tak jeví fakt, že i přes nemalý rozsah stran by si mnohé vedlejší postavy zasloužily větší prostor a plastičnost – minimálně Balveda a (bohužel) zcela epizodický Xoralundra působí jako promarněný potenciál; o většině posádky Turbulence v čistém vzduchu pak nelze mluvit jinak než jako o červených tričkách, s nimiž není kdy a proč budovat si jakýkoli vztah.

Doporučit Pomysli na Fléba pouze těm, kdo hledají „jen“ příjemně svěží sci-fi nabité akcí, by bylo přílišným zjednodušením. Jistě, román díky své čtenářské přístupnosti bezpochyby obstojí jako kvalitní jednorázová zábava na několik večerů, nicméně jeho hlavní deviza je v myšlenkové komplexnosti, citu pro detail a zajímavém světě bez morálních kompasů, v němž jde o heroičnost mnohem méně, než by se na první pohled zdálo. Jakmile dokážeme přehlédnout jistou schematičnost a plochost vedlejších postav, dostane se nám do rukou jedna z nejzajímavějších sci-fi knih letošního roku s potenciálem zaujmout široké spektrum čtenářů a nezklamat ani ty náročné. Dokonce i ti, které dlouhé románové cykly spíše odrazují, si mohou oddechnout, neboť Horzův příběh je uzavřený (a doplněný v závěru dodatky sumarizujícími pomyslné volné konce) a celá série na sebe navazuje jen volně.

Na závěr jen doplním, že román vychází v (zaslouženém) překladu Richarda Podaného, přičemž text redigoval Viktor Janiš, což je kombinace, která je v našich končinách sama o sobě zárukou kvality a čtenářského zážitku; o to víc ovšem zamrzí překvapivě nemalé množství překlepů, které v textu zůstalo opomenuto. Ani to ovšem nemůže zkazit zážitek z báječného příběhu, který bez trivializace a prostoduchosti přináší velkolepý a zároveň křehce lidský průzor do světa, v němž i velké myšlenky a důležité úkoly mohou být ve střetu s realitou bolestně zbytečnými.