Pod pojmem „fantastika“ si můžete představit cokoli, co máte z nekonečného světa fantazie nejraději, ať už je to science fiction, fantasy či horor, anebo snad subžánry typu paranormální romance, space opery, historické fantasy či steampunku. Často se mluví o tom, že na fantastiku je stále pohlíženo jako na úpadkový žánr sloužící nevzdělancům jen k úniku před šedivou realitou. Přistupme tedy na onu „únikovou“ tezi za předpokladu, že se někomu opravdu chce z pohodlného domova utéci do dystopických realit, katastrofických scénářů a světů zmítaných magickými kataklyzmaty. Jde přece jen o únik bezpečný za předpokladu, že v pudu sebezáchovy včas zaklapnete knihu. Ovšem, stejně tak úniková je i většina ostatní beletrie a to nejen ta žánrová, rozdíl je v tom, že všechny ostatní chuděrky vám nabídnou únik pouze do příběhu jiného člověka, jedině fantastika vám nabízí výlety do jiných světů.

A právě zde leží ono příslovečné a tak vyzývavé jádro pudla jako červený hadr před očima vztekem zaslepeného býka. Jako by nestačilo, že můžete v knize prožít válečný či snad milostný příběh, čtenáři fantastiky chtějí podobná dobrodružství prožívat navíc v jiných realitách! A nejen to, oproti pohádkám po fantastice touží rovněž dospívající a často dokonce i dospělí čtenáři, jaká to nestoudnost. Jde o příznak nedospělosti či snad dokonce nevzdělanosti? S pohledem na výsledky průzkumu mezi čtenáři časopisu XB-1 lze o podobném předpokladu přinejmenším pochybovat, vždyť většina našich čtenářů uvádí vysokoškolské či přinejmenším středoškolské vzdělání. Jistě, časopis Pevnost bude v tomto ohledu mít patrně jiné složení, ovšem zde jde především o otázku věku, mezi jeho čtenáři budou dosti pravděpodobně středoškoláci a vysokoškoláci hrát také významnou úlohu. Jak je vidět, fantastika může být naopak se stejně silnými argumenty označována za literaturu pro vzdělané lidi. Otázkou je, skutečně intelektuální mládež na těle i duchu přitahuje pouze zmíněný únik z šedivé reality, anebo je na tom snad i něco víc?

Nicméně tento článek není pojat jako snaha o vyvrácení podobných mýtů, ze zkušenosti víme, že jde o boj proti větrným mlýnům a než budou mlýny nahrazeny něčím výkonnějším a věřme, že i myšlenkově přístupnějším, máme tu stále dokola omílanou otázku, zda fantastika potřebuje ochranu? Za naprosto nevyvratitelného předpokladu Sturgeonova zákona, jenž tvrdí, že devadesát procent všeho je (slušně řečeno) odpad, můžeme něco podobného s úspěchem zacílit i do vlastních řad. Ano, dovolím si tvrdit, že přinejmenším devět z deseti vydaných žánrových knih spadá do kolonky odpad a výběr nechám na vašem osobním vkusu s jistotou, že se bude zaručeně diametrálně lišit. Pokud to ovšem přijmeme my, měli by to přijmout i čtenáři beletrie obecně a ti rozumní to zcela jistě udělají. Mohou vám tvrdit, že oni si přece mezi tím odpadem vybírají to hodnotné, ovšem to je zcela očividně univerzální argument, jenž bezesporu může platit i pro fantastiku. Jediný rozdíl je, že díky nespornému úspěchu jsou úpadkové projevy fantastického žánru víc vidět, vždyť jsou také nesrovnatelně křiklavější a, proč to nepřiznat, i poutavější.

Mohou vám tvrdit, že díla uznávaných autorů – jmenujme např. Pulitzerovou cenou odměněnou Cestu od Cormaka McCarthyho či některé romány uznávané kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové – do fantastického žánru nepatří a je to beze všech výhrad oprávněné tvrzení, vždyť kdo z intelektuální scény by pak podobná díla bral vážně? Jenže je opravdu příslušnost k fantastickému žánru věcí veřejného prohlášení či snad kvality a autorského umu? V čem přesně se liší McCarthyho Cesta od mnoha jiných postkatastrofických děl? Snad tím, že autorův postapokalyptický svět je jinak přísně reálný bez zmutovaných monster, vrávorajících zombie a krvelačných upírů? Podobných knih nám ale žánr poskytuje rovněž dostatek, vždyť samotnou jeho podstatou je příslovečně něco je jinak a to něco může být v mnoha případech relativně drobná věc s dalekosáhlými důsledky. Fantastický žánr nerozlišuje mezi množstvím určujících prvků. Kde je hranice mezi běžnou beletrií s fantastickými prvky a skutečnou fantastikou? Je svět blízké budoucnosti stižený jaderným kataklyzmatem pouhou kulisou bez žánrové příslušnosti? A co třeba léčebný pokus, jenž z idiota udělá génia, jenž poté svou inteligenci nezadržitelně ztrácí? Také jde o realistické dílo? No dobře, tak co třeba zcela reálný příběh zasazený do jiného světa, na jinou planetu, do alternativní reality, paralelní dimenze?

Výsledkem je, že podobné řazení na knihy realistické, které fantastické prvky „pouze využívají“, a fantastiku mi na rtech vždy vykouzlí pouze lehký chápavý úsměv. Se vší úctou k autorům podobných ekvilibristických slohových cvičení je beru jako projev ignorance. Žánry tu nejsou kvůli tomu, aby zábavnou a tzv. nízkou literaturu držely bezpečně za ohradou v obraně intelektuálně hodnotných děl. Slouží k orientačnímu označení knih a prací bez přihlédnutí ke kvalitě či snad hodnotě díla. A z toho důvodu nepociťuji nějakou nutnost fantastiku bránit či obhajovat. Literární kritici s podobným odporem vůči žánrové literatuře jsou v mých očích spíše politováníhodnými zajatci vlastních předsudků a dogmat. Jisté je, že proti některým předsudkům se vyplatí bojovat, ať už jde o předsudky vůči rase, pohlaví či sexuální orientaci, v případě literárních půtek radím spíše vyčkávací taktiku a pevnou obranu vlastních pozic. Mládež dnes čte především fantastiku a žánr dominuje v oblastech filmu, herní zábavy či komiksu. Je jen otázkou času, kdy se zapšklí literární intelektuálové odeberou na smetiště dějin. Mezitím budu brát žánrovou příslušnost pouze dle zjevných znaků, nikoli dle kritických posudků a marketingových řečí. Jestli vás budou v budoucnu s pocitem nadřazenosti litovat za vaši oblibu fantastického žánru, pak je na oplátku politujte za jejich ignoranci, případně se jich zeptejte, kolik knih za svůj život přečetli a poté je smutně pokývejte se slovy A stále máte podobně nesmyslné předsudky? Ale rozumnější bude si to jen tiše myslet a vyhnout se srážce s…