Ve fantastickém žánru najdeme mnoho knih, které adaptovány byly, i které zůstaly opomenuty. Najdeme tu ale i takové, které jsou složitostí příběhu i reálií pro audiovizuální fantastiku natolik obtížné, že se jim tvůrci raději vyhýbají, byť by šlo v knižní podobě o bestsellery. Není to nijak neobvyklé. Je to totiž právě mistrovské vypravěčské umění autora, které dokáže čtenáře vpravit do děje a pomáhá s orientací v nově stvořeném světě. A pokud toto umění chybí, ze složitých a okouzlujících příběhů se mohou stát zmatené a nepochopitelné kusy. Osmdesátá léta se ale v tvorbě vyznačovala odvahou, a tak došlo i na trikově a rozpočtově náročnější kusy. Právě takovou knihou je i Duna, příběh z pera Franka Herberta. I když příběh její adaptace se začal psát mnohem dříve…

Příběh audiovizuálního zpracování této knihy je sám o sobě velice barvitý a lidsky propletený. Prvním, kdo se o její adaptaci pokoušel, byl David Lean (např. Lawrence z Arábie, 1962). A vzhledem k režisérovým schopnostem i zkušenostem z pouštního prostředí, by se dalo dlouze spekulovat, nakolik úspěšné by toto zpracování bylo. Z veškerých příprav ale rychle sešlo po smrti producenta Arthura P. Jacobse. Dalším, kdo získal na Dunu práva, byl v roce 1975 Alejandro Jodorowsky, který pojal adaptaci skutečně velkolepě.

Jodorowskyho projekt zfilmování Duny je stále oblíbeným tématem mnoha diskusí.

Výtvarníkem, co dodával atmosféru planetě Harkonnenů, nebyl nikdo jiný než H. R. Giger, tvůrce jen o pár let starší mimozemské entity z filmu Vetřelec, Jean „Moebius“ Giraud, slavný francouzský komiksový autor vytvořil více jak 3000 náčrtů scén, pro hlavní role se počítalo s takovými jmény jako Orson Welles nebo Salvador Dalí, hudbu měli nahrávat Pink Floyd. Ačkoliv v tomto projektu nepadla ani první klapka, našel si i tak své fanoušky a některé náčrty postav byly i dodatečně zveřejněny. Bohužel se tento projekt dostal do nemalých finančních potíží, a tak práva odkoupil roku 1976 Dino De Laurentiis. (Ovšem nebýt těchto událostí, Ridley Scott by v roce 1979 dost možná neuspěl. Právě při práci na tomto projektu se totiž H. R. Giger seznámil s lidmi z filmového prostředí, kteří ho s režisérem Ridley Scottem zkontaktovali.) A právě po úspěchu Vetřelce (Alien, 1979) přesvědčil Dino De Laurentiis Ridleyho Scotta, aby v projektu Duna pokračoval. Ten ovšem tuto snahu vzdal ve prospěch Blade Runnera poté, co zjistil, kolik času by adaptace potřebovala (po prvním náhledu do scénáře toto odhadl na dva a půl roku). Adaptace románu Franka Herberta byla opět pozastavena.

Legendární úvodní scéna filmu nezestárla snad ani o den…

O devět let později, po shlédnutí filmu Davida Lynche Sloní muž (Elephant Man, 1980) se Dino De Laurentiis rozhodl projekt znovu otevřít a svěřit ho právě Davidu Lynchovi. Ten přizval ke spolupráci Kyla MacLachlana, Brada Dourifa, Patricka Stewarta, Maxe von Sydowa či Stinga. Anthony Masters se ujal místa hlavního designéra (2001: Vesmírná odysea, 1968), na pozici výtvarníka kostýmů se objevil Bob Ringwood (Excalibur, 1981). Na filmu pracovalo přes 1700 lidí, v pořadí čtvrtý režisér konečně dokázal film dokončit a uvést i roku 1984 do kin.

Frank Herbert byl scénářem Lynchovy verze Duny natolik okouzlen, že dal režisérovi volnou ruku i v případě nutných změn v příběhu. Režisér sám potom pracoval na tomto snímku přes tři roky a jeho verze příběhu měla přes čtyři hodiny. Studio ovšem přinutilo Davida Lynche příběh značně zkrátit. Dodatečně musely být dotáčeny vnitřní monology, aby adaptace zůstala pro diváka i nadále srozumitelná, zcela se ztratily některé dějové linie. Konečnou verzi střihu potom vyrobilo studio bez Davida Lynche a v této podobě byl potom snímek do kin distribuován. Režisér sice ohlásil v roce 1986 záměr vydat svou vlastní čtyřhodinovou verzi Duny, ovšem nestalo se tak. Samotný materiál, který natočil, byl ve studiu několikrát přestříháván a dodatečně distribuován. Tyto studiové verze existují hned tři. Rozšířená kinoverze, televizní verze a později i střih pro distribuci na DVD.

Duna režiséra Davida Lynche byla velmi ambiciózním počinem.

Tržbami se v roce své premiéry bohužel nemohl tento první barevný film Davida Lynche rovnat s Terminátorem Jamese Camerona, pro fanoušky audiovizuální fantastiky se ovšem stal velikou událostí. Ačkoliv většina triků už zastarala, poetika planety Arrakis i scény s písečnými červy patří dodnes k nezapomenutelným zážitkům. (Kniha samotná se potom dočkala i televizního zpracování v roce 2000, světem Duny se inspirovali i tvůrci počítačových her…) Další plánovaný remake se ovšem opět nezdařil, a tak nezbývá než čekat, kdo se ve světě audiovizuálního umění Duny ujme znovu.

Lynchova filmová Duna inspiruje dodnes…