Ačkoliv jsme se doteď věnovali tvorbě evropské a hollywoodské, fanoušek audiovizuální fantastiky nebyl ochuzen o domácí tvorbu ani v jiných lokalitách. Od nástupu televize se čím dál více hlásila o slovo i japonská tvorba, kde vládla fantastika kreslených seriálů, která později zažehla obrovskou módní vlnu nejen na americkém kontinentě. Na konci sedmdesátých let potom o sobě dala razantně vědět i kinematografie australská, která potěšila diváky „postapo“ exteriéry i příběhem. A zatímco na americkém i evropském kontinentě vedl jako téma postapokalyptických filmů jaderný konflikt, poukázali australští filmaři na jinou, v té době nenápadnou věc. Nesoustředili se tolik na samotný zrod poničeného světa, ale předjímali chování lidí ve chvíli, kdy docházejí základní suroviny.

Jméno australského režiséra George Millera nemá mezi fanoušky takovou odezvu jako jména jiných, mnohem slavnějších hollywoodských kolegů, ovšem jeho snímky rozhodně stojí za pozornost. K filmařině ho přivedl seminář na Melbournské univerzitě, na kterém se seznámil s producentem Bryanem Kennedym. A hned poté, co si vyzkoušel filmování na dvou krátkometrážních snímcích, se pustil do přípravy svého prvního úspěšného celovečerního počinu, jenž vynesl na výsluní nejen jeho, ale i tehdy neznámého mladého herce Mela Gibsona. V roce 1979 měl premiéru Šílený Max (Mad Max, 1979). Snímek o policistovi, který v dystopické budoucnosti bojuje s gangem, nabídl žánrovému fanouškovi nejen exotické reálie prašné Austrálie, ale i nebývale syrový příběh. Snímek vznikal ve velmi těžkých podmínkách. Asi největším problémem, se kterým se tvůrci prali, byl nízký rozpočet a George Miller musel dokonce sám zapůjčit na natáčení jedné scény vlastní auto, protože na koupi dalšího už nebyly prostředky. Mix prašných plání, drsného příběhu i silných automobilů, které se stávají i zbraněmi, slavil obrovský úspěch. Pokud se ovšem domníváte, že to bylo díky angličtině, ve které mohl být snímek distribuován i na americkém kontinentě, mýlíte se. Distributoři film v obavě, že nikdo nebude australskému přízvuku rozumět, předabovali. Mad Max se stal nejen jedním z nejvýdělečnějších filmů všech dob, navíc vnesl čerstvý vítr do postapokalyptického žánru a otevřel cestu i dalším pokračováním, které ho v lecčems překonaly.

Druhé pokračování už rozhodně nedostatkem peněz netrpělo. S rozpočtem čtyř miliónů australských dolarů to byl na tehdejší dobu nejdražší film australské kinematografie. Mel Gibson byl sice stále neznámým hercem, ale právě toto pokračování postapokalyptické série z něj udělalo hvězdu i v zámořském Hollywoodu. Psal se rok 1981 a George Miller dokončil snímek Šílený Max 2 – Bojovník silnic (Mad Max 2: The Road Warrior, 1981). Svět bývalého policisty Maxe byl vykreslen tísnivěji, žízeň po ropě naléhavěji a divoké honičky i souboje, ve kterých hrají roli podivná vozidla, efektněji. Verze, kterou tvůrci připravili pro americké diváky se ovšem v lecčems liší. Nejen, že byl snímek distribuován pod názvem The Road Warrior (první díl nebyl zas tolik známý), přidána byla i úvodní „dokumentární“ sekvence, kde je vysvětleno, jak vznikl svět, ve kterém se příběh odehrává. I když byl zaštítěn předchozím úspěchem a na tvorbu snímku měl mnohem víc prostředků, neobešlo se natáčení bez obtížných situací. Akční scény kladly vysoké nároky na kaskadéry a jeden z nich musel být dokonce hospitalizován s vážným zraněním. I přes to, že „nedodržel scénář“, záběr, ve kterém se zraní, byl natolik dramatický, že ve filmu zůstal a posílil již tak syrovou atmosféru. Úspěch druhého snímku série otevřel Georgi Millerovi i Melu Gibsonovi cestu do hollywoodských studií a potvrdil rčení, že ropa je „černé zlato“. Třetímu pokračování nestálo nic v cestě.

Šílený Max pod Kopulí hromu (Mad Max Beyond Thunderdome, 1985) přinesl v sérii nejen mírný odklon, ale i velmi rozporuplné reakce fanoušků. George Miller tentokrát sdílel režisérský post s George Ogilviem a o hlavní roli přišla nejen všelijak upravená a bourající vozidla, ale také souboj o jejich palivo. Místo nich se jako Aunty Entity objeví Tina Turner, která ke snímku také nazpívala ústřední píseň. Výpravou i propracovaností předčil své předchůdce, ovšem příběh o záchraně skalní fanoušky Šíleného Maxe naopak spíše rozladil. A ačkoliv nebylo zakončení série prodělečné, hrdina z prašného světa se odmlčel a vzal si takřka třicetiletou dovolenou. Ne však George Miller.

Hororovou komedií Čarodějky z Eastwicku (The Witches of Eastwick, 1987), která byla obsazena hereckými esy, navázal Geroge Miller v Hollywoodu na svou australskou kariéru a velmi dobře se uvedl i v odlišném žánru. Jeho další snímky ovšem tolik úspěšné nebyly, nepočítáme-li Oscara za animovaný film, kterého získal v roce 2006 za Happy Feet (Happy Feet, 2006). Ovšem obliba „postapo“ vrátila Georgi Millerovi chuť znovu nastartovat vůz Šíleného Maxe, a tak se nejspíš už v roce 2013 můžeme těšit na čtvrté pokračování legendární série. Z pochopitelných důvodů bude chybět Mel Gibson, ovšem hlavní role by se měl podle předběžných zpráv zhostit Tom Hardy (praetor Shinzone ze Star Treku X: Nemesis či Bane z Temný rytíř povstal). Pracovní název zní Mad Max: Fury Road.

Série Mad Max je pro fanouška „postapo“ žánru opravdu stěžejní. Asi těžko bychom hledali další snímky tohoto subžánru, kde by prach, ostré slunce i kostýmy a vozidla sestavené z různorodých částí svět australského hrdiny nepřipomínaly. Dostupnost zdrojů se stává čím dál ožehavějším tématem, a tak se přirozeně dostávají do popředí diváckého zájmu i příběhy, které toto téma zpracovávají. „Postapo“ se stává v audiovizuální fantastice módní záležitostí. Držme tedy Georgi Millerovi palce, ať jde vše hladce a snímek se podaří podle původního časového odhadu dokončit.