Připomenutím slavného švédského režiséra jsme se opět dostali do šedesátých let, kdy se o slovo v Evropě začala hlásit tzv. Nová vlna. Kořeny fantasy příběhů, které nalezneme především v severské mytologii, byly inspirací nejednomu tvůrci. V první části článku jsme si připomněli nejen Bergmanovu Sedmou pečeť, která příběhem rytíře Antonia Blocka vystihuje témata severských příběhů a která je svou hutností rovna i vrcholným opusům literárně-dramatického umění autorů z této části Evropy. Tento snímek ovšem není jediný, kterým se Ingmar Bergman dotkl žánrových vod. Ačkoliv to není v množství jeho práce nikterak závratné číslo, pojďme si teď v druhé části článku připomenout, pro které jeho filmy byl fantastický žánr inspirací.

Snímek z roku 1960 Pramen panny (Jungfrukällan), který vyhrál „Oscara“ za nejlepší cizojazyčný film, sice není žánrovým, ovšem sluší se jej připomenout především pro syrovost středověkého světa, kterou bez přikrášlení předkládá. Leckterý fantasy příběh v audiovizuální podobě by si z něj měl vzít příklad, pokud se chce označit přízviskem „syrový“ či „realistický“. Pramen panny není nic pro slabé povahy. Fanoušci drsných příběhů by jej rozhodně minout neměli. Ve stejném roce natočil Ingmar Bergman i komedii, která se již za žánrovou považovat dá. Snímek Ďáblovo oko (Djävulens öga), jehož ústřední myšlenkou je věta „Dívčí cudnost je jako ječné zrno v oku ďábla.“, připomíná postavu Dona Juana, který dostane šanci dostat se z Pekla výměnou za pomoc Ďáblu. Jak bylo naznačeno, zmíněný pekelník má totiž díky jedné dívce trápení s okem, od kterého potřebuje ulevit. Jak už to tak bývá, vše se zamotá. Bergman předkládá velmi inteligentní zrcadlo lidských vztahů, které překvapivě halí do odlehčeného tónu.

O osm let později natočil Ingmar Bergman veskrze žánrový snímek, který se dá porovnat například se snímkem Shining Stanley Kubricka. Horor Hodina vlků (Vargtimmen, 1968) přivádí diváka na opuštěný ostrov, kde žije malíř Johan se svou ženou. Ta se musí poprat nejen s nehostinnou krajinou, ale také s démony, kteří se zmocní jejího muže. Snímek stírá hranice mezi imaginací, vzpomínkou a skutečností, a tak se hrdinka i divák postupně ztrácí v děsuplných scénách. Ingmar Bergman ho natočil jako úvod své tzv. Ostrovní trilogie (Hodina vlků, Hanba, Náruživost), ovšem pouze první díl skrze své surrealistické pasáže, které děsí, může nést označení horor. Zajímavé jsou jistě i paralely, které nacházíme u Kubrickova Shining. Oba hlavní představitelé jsou umělci, oba žijí na odlehlých místech, obou se zmocní šílenství. Avšak je třeba poznamenat, že Kubrick natáčel adaptaci novely Stephena Kinga (Osvícení, pův. vyd. 1977). Sledovat paralely či inspirační body mezi těmito tvůrci ale raději necháme odborníkům. Ostatně děsy, které si nosíme a ukrýváme i před svými nejbližšími, zůstávají již od počátku nejpůsobivějšími prvky v hororových snímcích, a tak se není čemu divit, že si jich tvůrci všímají. Stačí jen připomenout Podivuhodný případ Dr. Jekylla a pana Hyda Roberta Louise Stevensona z konce devatenáctého století.

Hodina vlků byl pro Ingmara Bergmana poslední žánrový snímek. Nepočítáme-li adaptaci opery Kouzelná flétna či surrealistické prvky, které ve svých filmech často využíval. Snad jen připomeňme Tváří v tvář (Ansikte mot ansikte, 1976), kde se znovu objevuje motiv vnitřního života hlavní hrdinky, který opět připomíná naše vlastní strachy. Ingmar Bergman nikdy netočil ryze žánrový snímek (snad nejblíže tomuto určení je Sedmá pečeť), ovšem velmi hojně využíval výrazové prostředky, které ze žánru pochází. Je zajímavé sledovat, jak se posunuli tvůrci ze severu Evropy k žánru i žánrovým prvkům blíž i nakolik zůstali věrni tradičním tématům vycházejících z existencialismu a realistických dramat. Za všechny připomeňme Larse von Triera, kterému se budeme v budoucnu věnovat také.