Padesátá a šedesátá léta byla pro žánrovou filmovou a televizní tvorbu spíše ve znamení seriálů (Space Patrol, Captain Midnight, Rocky Jones, Space Ranger) a osvědčených komiksových adaptací pro televizi (Superman, Flash Gordon, později Batman). Vývoj byl logický, uvědomíme-li si, že hlavní výzvou se pro tvůrce stala studená válka a ztvárnění možného jaderného konfliktu a kinosály zaznamenaly díky rozmachu televize odliv diváků. Dalo by se říci, že se v této době začaly nesměle objevovat první „postapo“ snímky, které sice do žánru patří, nicméně v tehdejší podobě připomínaly spíše propagandu. Za všechny jmenujme jeden z prvních Day the World Ended (1955) režiséra Rogera Cormana, kde se různorodá skupinka hrdinů snaží přežít po jaderné válce. Čelí tu nejen nebezpečí ozáření, ale i hladu, žízni, vypjatým vztahům a zmutované formě života.

U filmové tvorby zprvu převládaly hororově laděné snímky typu Válka světů, v nichž nás zlé mimozemské entity přiletěly sežrat a zničit. Sci-fi se přesunulo především do ateliérů, kde čekaly levné rekvizity, nezřídka se stávalo, že se jeden trikový záběr letu rakety objevil ve více snímcích. Jeden ze zajímavých počinů je například i The Queen of Outer Space (1958, rež. Edwarda Berndse), ve kterém si zahrála Zsa Zsa Gabor, jeden ze sexsymbolů 50. let, a který krásně vystihuje atmosféru tehdejší doby. Poté, co je před jejich zraky zničena vesmírná stanice, je raketa spolu s několika astronauty sražena na Venuši. Na planetě je ovšem nečekají žádná monstra, ale překrásné ženy, kterým vládne krutá královna. Královna nenávidí muže, ale protože potřebuje vědce, musí muže věznit na orbitě, aby jí opravovali složitá zařízení (ženy to neumí). Poddané ženy pak nejvíce trpí tím, že nemají děti a mužskou lásku…

Naprosto rozumím, že se v takové atmosféře objevil někdo, kdo se zapíše do dějin kinematografie jako skutečný průkopník a bořitel zavedených postupů. Tím byl americký režisér Stanley Kubrick (1928-1999). Kubrick dostal kameru od otce ke svým třináctým narozeninám a v tu chvíli filmu propadl. Dveře do Hollywoodu mu otevřely klasické noirové detektivky Vrahův polibek (Killer’s Kiss, 1955) a Zabíjení (Killing, 1956). Po válečném dramatu Stezky slávy (Paths of Glory, 1957) s Kirkem Douglasem v hlavní roli dostal šanci režírovat historický velkofilm Spartakus (Spartacus, 1960) a své role se zhostil se ctí. Avšak poté, co Kubrickovi nevyšel společný projekt s Marlonem Brandem One-Eyed Jakcs (1961), zanevřel na Hollywood, odstěhoval se natrvalo do Velké Británie a začal točit filmy, které ho skutečně proslavily.

Po adaptaci románu Vladimira Nabokova Lolita (1962), kde na tehdejší dobu poprvé „vystrčil růžky“ přišla unikátní a nezapomenutelná katastrofická komedie. Snímek Dr. Divnoláska aneb jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (Dr. Strangelove or: How I Learned to Stop Worrying and Love the Bomb, 1964) je dodnes skutečně jediným katastrofickým filmem, kde vládne ostrá ironie. Titulní trojroli ztvárnil Peter Sellers a humor tohoto snímku inspirovaného atmosférou studené války je natolik černý, že si i dnešní divák musí na způsob režisérova vyprávění těžce zvykat. Svým způsobem je tato komedie antipropagandou a nabízí na dění kolem studené války neuvěřitelně burcující pohled.

Mezi žánrovými fanoušky je ale Kubrick nejznámější svým nadčasovým sci-fi filmem 2001: Vesmírná odyssea (2001: A Space Odyssey, 1968), ke kterému napsal scénář společně s autorem literární předlohy, povídky Hlídka (The Sentinel, 1951), sirem Arthurem Charlesem Clarkem. Snímek ohromil nejen vizuální stránkou, kvalitními interiéry, spojením žánru a klasické hudby, ale především atmosférou a filosofickým přesahem, který do té doby v podobných snímcích chyběl. Monolit, scény s palubním počítačem HALem i konec, který je začátkem, zůstaly v paměti diváků dodnes.

Je příznačné, že k tomu, aby mohl tak výrazně promluvit do dějin filmu, se musel Kubrick odstěhovat z Hollywoodu. Americká studia trpěla neoriginalitou a směr i modernost filmu začala udávat Evropa, kde se žánrové snímky nechaly nezřídka inspirovat kvalitní literární předlohou, a především filmaři tzv. Nové vlny. Už v roce 1965 natočil Jean-Luc Godard sci-fi noirový příběh Alphaville a o rok později režisér François Truffaut adaptoval Raye Bradburyho a natočil 451° Fahrenheita (Fahrenheit 451).

Stanley Kubrick do žánrového filmu výrazně promluvil ještě v roce 1980, kdy adaptoval román Stephena Kinga Osvícení a jeho stejnojmenný snímek (The Shining, 1980) s Jackem Nicholsonem v hlavní roli výrazným způsobem ovlivnil filmovou podobu hororu a podobně jako Vesmírná odyssea se stal často citovaným. Polovina šedesátých let a následně i léta sedmdesátá tedy v žánru patřila evropské produkci. Hollywood (až na několik výjimek) musel čekat na svá zvučná jména až do poloviny sedmdesátých let.