Po celý čas, kdy se věnujeme pozoruhodným počinům, které fantastiku obohatily v audiovizuální podobě, se setkáváme s hrdiny i superhrdiny pocházejícími z komiksových světů. Než se ale rozjela hollywoodská výrobna na komiksové adaptace naplno, na stříbrných plátnech se prohánělo jen pár vyvolených jedinců, kteří opanovali dlouhodobě i televizní obrazovky. Co zapříčinilo tak masivní zájem producentů o kreslená universa? Kdy objevili potenciál příběhů i v jiných postavách? Podívejme se na zrod jednoho z největších fenoménů komiksových adaptací, sérii snímků o lidech s různými superschopnostmi, kteří bojují nejen s těmi špatnými, ale i sami se sebou, mezi sebou, s běžnými starostmi a společností, která není nakloněna těm, co se liší.

Práce na filmovém zpracování populárního komiksu, který začal vycházet v šedesátých letech, začaly už v letech osmdesátých a zahájil je mimo jiné i James Cameron, ovšem práva byla nakonec prodána jinému studiu. V devadesátých letech byla režie nabídnuta dokonce Timu Burtonovi, ale ten odmítl. Nejen produkce, ale i vývoj hlavního příběhu rozhodně nebyly jednoduché. Scénáristé se potýkali nejen s množstvím postav, které samy o sobě nesly každá svůj vlastní silný příběh, ale i s předpokladem, že bude třeba přiblížit už zažitý a propracovaný svět divákům, kteří komiks neznají. Než padla první klapka, byla hlavní linie přepsána osmadvacetkrát a, ačkoliv je v titulcích uveden jako autor pouze David Hayter, podílelo se na jeho tvorbě dalších pět scénáristů. Režií byl nakonec pověřen mladý a nepříliš známý Bryan Singer, jenž tak měl jedinečný vliv na tváře, pod kterými mutanty známe ze stříbrného plátna dodnes. Výběr to ale nebyl jednoduchý. Zatímco Iana McKellena si prosadil vcelku bez problému, místo Hugha Jackmana jsme si mohli zvykat kupříkladu na Keanu Reevese, Jeana-Clauda Van Damma či Russela Crowa s vysouvacími drápy. Nakonec byl vybrán Dougray Scott, který ovšem roli na poslední chvíli odmítl kvůli časové kolizi s jiným natáčením. Stejně jako osudy hrdinů původní předlohy, je tak sama o sobě zajímavá i cesta protagonistů k jejich postavám. Bez nadsázky lze potom napsat, že tato křižovatka rozhodně změnila život nejen Hughu Jackmanovi. Pod taktovkou Bryana Stringera měl první snímek X-men premiéru v roce 2000 a tradičně posbíral mnoho žánrových ocenění. Překvapením pro skalní fanoušky, odbornou veřejnost i samotný Marvel byl ovšem úspěch, který slavil u mainstreamových diváků. Svět X-menů přilákal tolik lidí, že bylo o dalším snímku rozhodnuto.

Pokračování X-men 2 opět pod vedením Bryana Singera už tak překvapivé nebylo, vyvolalo ovšem X-menům obrovskou vlnu popularity. Při natáčení se ale tvůrci museli vypořádat i s množstvím překážek a technických záludností. Přibylo rovněž několik postav, které si také našly své fanoušky. Ovšem i stávající x-meni získali na důležitosti. Například kvůli Halle Berryové (Storm) musel být přepisován scénář, aby její postava dostala více prostoru (tato úprava byla nakonec minimální, pokračování samotné bylo přepisováno sedmadvacetkrát). Role hlavní záporné postavy tentokrát připadla Brianu Coxovi, který charakterem plukovníka provádějícího pokusy na mutantech otupil zlého Magneta a připomněl ožehavé téma odlišnosti od většiny, jež se táhlo jako červená nit i prvním snímkem. Na výsluní se ovšem dostal i charakter Hugha Jackmana, jehož Wolverin pomalu získal na důležitosti v celkovém obrazu příběhů a s nímž tvůrci rozehráli hru směřující k samostatným snímkům. V tuto dobu už ovšem producenti zbystřili a trh začal být sycen dalšími komiksovými adaptacemi. X-meni se však nadále těšili takové oblibě, že byla jejich pozice neotřesitelná. Neposbírali sice tolik festivalových cen jako první film, i tak byli ale nezvykle úspěšní. Ve stejném roce (tedy 2003) vyšla na jejich motivy i video hra a začaly i přípravy na další pokračování. Tentokrát ovšem bez Bryana Singera, který dal přednost jinému komiksovému superhrdinovi…