Ocenění

Pozoruhodné počiny audiovizuální fantastiky 61 – Kinji Fukasaku

Autor Petra Kubátová | Aktuality | Pátek 26 Červenec 2013 7.50

Stejně jako jiné rozvinuté kinematografie i ta japonská udivuje svou bohatostí a množstvím tvůrců, kteří se žánrovému umění věnují. Ať už se jedná o nové styly vyprávění, z Japonska dovezené komiksy či tradiční příšery, které uchvátily americké filmaře. I když je to k nevíře, i tvůrci všeobecně ceněných a úspěšných snímků občas zabrousí k audiovizuální fantastice a uvedou na plátna kin leckdy kuriózní díla, která se stávají kultovními. Přibližme si v letmém pohledu několik žánrových počinů slavného a skutečně významného japonského režiséra Kinji Fukasakuho (1930–2003), jehož nežánrové filmy především z gangsterského prostředí Yakuzy získaly proslulost a jehož legendární válečný Tora! Tora! Tora! (1970) byl oceněn i cenou americké akademie – Oskarem.

Kdyby si mohl Kinji Fukasaku vybrat, asi by žánrové snímky netočil. Proslulost mu totiž přinesly hlavně gangsterky, v nichž ostře kritizoval stav poválečné společnosti i způsob, jakým mafie pronikala do života obyčejných Japonců. Faktem ovšem zůstává, že se vinou ekonomické krize dostala většina japonských produkčních společností do značných finančních problémů, a tak byli tvůrci nuceni hledat alternativní způsoby, jak svá díla zastřešit. Šedesátá a sedmdesátá léta tedy přála hlavně koprodukčním snímkům. Green Slime (Gamma sango uchu daisakusen, 1968) se stal prvním žánrovým počinem, jenž tento zajímavý režisér natočil. Ovšem debut to není příliš inovativní a příběh o zeleném slizu je vlastně typickým průměrným žánrovým snímkem té doby. Stejně tak i druhý z jeho počinů Zpráva z Vesmíru (Uchu kara no messeji, 1978), která by se vlastně dala popsat jako variace na Star Wars.

Velkolepě se mu ovšem podařilo spojit svůj talent pro drama a krimi v postapokalyptickém snímku Day of Resurrection (Virus, Fukkatsu no hi, 1980). Ve své době nejdražší japonský film všech dob líčí příběh posledních přeživších na planetě. Po letecké havárii unikne do ovzduší virus vyvinutý armádou a lidstvo vyhyne. Ačkoliv už dnes působí snímek zastaralým dojmem, udivuje komplexností, s jakou je vykreslena samotná katastrofa i společenské jevy, které ji provázejí. Navzdory snaze producenta Haruki Kadokawy, který do filmu obsadil i americké herce a investoval i do rozsáhlé propagace, se snímek na americký trh neprosadil a distribuována byla pouze jeho zkrácená verze pro televizní vysílání. I tak byl ovšem na japonských ostrovech hitem a získal i několik cen. Kinji Fukasaku se k žánru vrátil už jen třikrát.

Zatímco temná fantasy Legend of the Eight Samurai (Satomi hakken-den, 1983) točená na téma Sedmi samurajů publikum za hranicemi japonských ostrovů neoslovila, poslední z žánrových snímků Kinji Fukasakuho slavil větší úspěch. Crest of Betrayal (Chushingura gaiden yotsuya kaidan, 1994) je mistrným spojením starého samurajského příběhu 47 Róninů a kaidan vyprávění. Vznikl tak film s výraznou hororovou atmosférou, kterou propojuje množství lidských osudů. Drama věrnosti a zrady, které rámcuje hororové vyprávění, posbíralo množství nominací i festivalových cen a patří jednoznačně mezi nejvýraznější kaidan příběhy vůbec.

Šokujícím a zároveň úspěšným science fiction dramatem Battle Royale (Batoru rowaiaru, 2000), který v mnohém překonává oblíbenější Hunger Games, zakončil Kinji Fukasaku svou režisérskou kariéru. Příběh školáků, kteří bojují o holý život, byl pro svou provokativnost zatracován i v knižní podobě. O audiovizuálním zpracování Kinji Fukasakuho poté jednal dokonce i japonský parlament, ovšem přesto se mistrovský snímek k divákům dostal. Navzdory těžké nemoci se režisér pokusil natočit ještě pokračování, ovšem nepodařilo se mu snímek dokončit. Battle Royale je citován v mnohých dalších žánrových snímcích, v roce 2010 byl v Japonsku uveden znovu na plátna v úpravě 3D. Prozradíme-li ještě, že se jedná o nejoblíbenější snímek Quentina Tarantina, žádný fanoušek audiovizuální fantastiky by si ho neměl nechat ujít.

Kinji Fukasaku nenatočil žánrových snímků mnoho, zařadit by se mezi ně dalo pouze šest z jednašedesáti filmů, které uvedl do kin. I tak ale všechny stojí za zhlédnutí a porovnání, jak se režisérova práce v průběhu let měnila. Kinji Fukasaku rozhodně patřil mezi obrovské osobnosti, a tak se nemůžeme divit, pokud mu nevyhovovalo natáčení, kde se nemohl příliš umělecky projevit. Je ale třeba zdůraznit, že žádné z jeho děl nemělo v asijských zemích špatnou návštěvnost či negativní kritiky a Kinji Fukasaku rozhodně patřil mezi tvůrce, kteří dali svému regionu skutečné trháky.

204 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.