Poválečné období v našich zemích fantastice nepřálo, ovšem i za okolností, kdy byla žánrová kinematografie odsunuta do trezorů a literatura se šířila přepisovanými kopiemi, se mezi tvůrci objevovali lidé, kteří žánr nejen obdivovali, ale také se jím inspirovali nebo se ho pokoušeli dostat až k divákům. Juraj Herz by se bez nadsázky dal označit jako první režisér našich končin, který se nebál psychologicky hororové atmosféry a tento u nás netradiční způsob vedení příběhů uvedl i na stříbrná plátna. Připomeňme si tedy jeho žánrové počiny, které točil v době totality, a jež jsme měli možnost zhlédnout díky obnoveným premiérám po listopadovém převratu, ale i ty porevoluční či natáčené v emigraci. Ať už totiž patříte mezi fanoušky československé kinematografie či ne, Juraj Herz by neměl zůstat opomenut.

Rodák ze slovenského Kežmarku neměl nikterak jednoduchý životní příběh. Na konci války byl i s rodiči deportován do koncentračního tábora a tvrdost tamního i následného poválečného života se vepsala do jeho příběhů nepostrádajících mrazivý podtón. Už prvním krátkometrážním debutem na motivy povídky Bohumila Hrabala Sběrné surovosti (1965) na sebe upoutal pozornost, ovšem hned jeho třetí snímek se stal nejen symbolickým, ale také jedním z jeho nejslavnějších. Spalovač mrtvol (1968) měl sice premiéru ještě v době uvolněné atmosféry šedesátých let a řadí se k české Nové vlně, ovšem do trezoru putoval hned po přerušené premiéře. I když promítání násilně ukončili příslušníci StB, film se mohl promítat v zahraničí, kde tvůrce velmi úspěšně reprezentoval. Samotné natáčení mělo potom osudový nádech nejen pro Juraje Herze, ale i představitele a členy štábu. Předlohou byla kniha Ladislava Fukse, který také s Jurajem Herzem dva roky spolupracoval na tvorbě scénáře. Původním režisérovým záměrem byl černobílý snímek, kde by byla barvou zvýrazněna pouze krev, ovšem tento zajímavý záměr (vzpomeňme na Sin City) byl zamítnut. Tvůrce předlohy Ladislav Fuks prosazoval do hlavní role Josefa Somra, ale režisér trval na Rudolfu Hrušínském st., kterého ale musel nejdříve pro myšlenku svého příběhu získat. Smutně osudovým se snímek stal pro Vlastu Chramostovou (manželku pana Kopfrkingla) a kameramana Stanislava Milotu. Ačkoliv se z nich během natáčení stal pár a později i manželská dvojice, kvůli tomuto snímku si vysloužili zákaz činnosti a na dvacet let se na stříbrném plátně odmlčeli. A to i přes to, že Spalovač mrtvol reprezentoval československý film na Oscarech a získal i ceny na Katalánském MFF v Sitges, na přehlídce českých a slovenských filmů v Sorrentu obdržel snímek Stříbrnou Sirénu. Bohužel ovšem zůstal díky nepřátelsky laděné totalitní atmosféře nedoceněn.

K žánrově mrazivému nádechu, který nese hitchcockovskou inspiraci, se režisér vrátil o čtyři roky později, ovšem snímek byl režimem označen jako sadomasochistický a Juraj Herz si málem opět vysloužil zákaz činnosti. Morgianě (1972), příběhu dvou znesvářených sester s excelentní Ivou Janžurovou v hlavní dvojroli, byla předlohou novela ruského spisovatele Alexandra Grina a Rusové také talentovaného režiséra od další perzekuce ze strany režimu zachránili. Delegace režisérů ze Sovětského svazu si na doporučení novinářky Jany Klusákové nechala snímek promítnout a ten se setkal s nebývale vřelým přijetím. Souhra okolností tak uchránila Juraje Herze i ostatní od dalšího zákazu činnosti, ovšem i nadále byl film promítán pouze v zahraničí. Je škoda, že se na příkaz Schvalovací komise vytratil i závěr, ve kterém se jedna z hrdinek probudí a zjistí, že žádnou sestru nemá a nikdy neměla, ale i tak bylo dílo oceněno Zlatým Hugem na festivalu v Chicagu. Pokud patříte mezi příznivce temna a surreálna v lidské duši, neměli byste tento snímek minout.

Sedmdesátá léta byla ale i tak pro Juraje Herze především ve znamení neškodných normalizačních komedií a televizních snímků, mrazivě hororové vidění mohl uplatnit teprve ve dvou pohádkách, které mu bylo umožněno natočit. Jeho adaptace klasické pohádky Panna a netvor (1978) rozhodně patří mezi nejlepší, jaké může nabídnout kinematografie celého světa. Kulisy, které nechal režisér postavit, byly natolik nákladné, že v nich natočil i druhý pohádkový příběh Deváté srdce (1978). Nedílnou součástí obou snímků je i skvělá hudba Petra Hapky a kamera Jiřího Macháně. Film Panna a netvor si odnesl Velkou cenu publika v Paříži na Mezinárodním festivalu fantastických filmů, Zlatou medaili za nejlepší film na Filmovém festivalu hororu v Sitges i cenu z Fantasporta 1982. Ačkoliv se jedná o pohádkovou předlohu, příběh nepostrádá pro Juraje Herze typický mrazivý nádech a bezesporu není určen pro malé děti. V druhé části ohlédnutí za žánrovými počiny jednoho z našich nejoriginálnějších režisérů připomeneme nejen další trezorová díla, ale i snímky porevoluční.