V minulých dvou týdnech jsme se věnovali jednomu z nejúspěšnějších a nejoblíbenějších českých režisérů, jehož snímky znají nejen fanoušci audiovizuální fantastiky, ale i diváci několika generací. Oldřich Lipský byl zajímavý nejen jako tvůrce nestárnoucích příběhů, ale především jako režisér, který dokázal shromáždit invencí sršící štáb a který pro naši kinematografii objevil hned několik nadmíru zajímavých jmen. V předcházejících článcích jsme zmínili například Miloše Macourka, Zdeňka Svěráka, Ladislava Smoljaka či Jaroslava Uhlíře, v závěrečné části připomeneme jedny z jeho nejslavnějších parodií vztahující se nejen k žánru a oblíbenému spisovateli Julesi Verneovi, ale rovněž zmíníme jméno dalšího vynikajícího scenáristy, kterého přizval ke spolupráci.

V sedmdesátém sedmém roce spojil Oldřich Lipský své tvůrčí síly s už zavedeným filmovým scenáristou Jiřím Brdečkou, aby spolu vypracovali scénář na motivy laciných šestákových detektivek. Scenérie staré Prahy si přímo říkala o zasazení příběhu amerického detektiva a snímek Adéla ještě nevečeřela (1977) byl ještě v témže roce uveden na plátna kin. Zajímavé bylo obsazení Michala Dočolomanského do hlavní role. Původně totiž kamerové zkoušky absolvoval Jiří Kodet, ovšem nevešel se do ušitého kostýmu, a tak musela být role přeobsazena. V záporné roli se opět objevil Miloš Kopecký, který měl při natáčení náročnějších scén k dispozici hned čtyři dubléry. Při výrobě filmu se sešlo mnoho zvučných jmen. Zmínit musíme Theodora Pištěka, jenž se staral o kostýmy, animace a výtvarné spolupráce se ujal Jan Švankmajer a hudbu složil Luboš Fišer. Snímek se stal velmi úspěšným nejen u nás. Na svou dobu měl neobyčejnou návštěvnost a zabodoval i na mezinárodních žánrových filmových festivalech. Saturn Award vyhrál v roce 1980 v kategorii nejlepší zahraniční film, na MFF v Chicagu byl nominován na cenu za nejlepší režii, kterou nakonec získal na MFF v Káhiře, cenu za nejlepší kameru získal na MFF Sitges 1978. Ačkoliv film vznikal v období tuhé normalizace, Oldřich Lipský jím dokázal nejen překročit hranice železné opony, ale zároveň i vytvořit skutečně nadčasový a inteligentní žánrový počin.

O čtyři roky později (po natočení jednoho televizního snímku) se osvědčená autorská dvojice Lipský-Brdečka sešla znovu, aby oslavila obdobně svéráznou formou tvorbu žánrovými fanoušky oblíbeného spisovatele Julese Vernea. Parodie Tajemství hradu v Karpatech (1981) měla obdobné herecké obsazení a ve štábu se opět objevilo také jméno Jana Švankmajera a Luboše Fišera. V dobrodružství operního pěvce hraběte Teleke z Tölökö v obci Vyšné Vlkodlaky totiž hraje důležitou roli nejen operní hudba, ale i neskutečné vynálezy vědeckotechnického revolucionáře profesora Orfanika. Samotný příběh, který fanoušci znají z Verneova románu Tajemný hrad v Karpatech, tedy posloužil spíše jako námět, jejž filmaři obohatili o mnoho vtipných doplňků. A stejně tak jako předchozí parodie, i tato slavila úspěch i za hranicemi. Konkrétně na Fantasportu 1984 získala cenu za nejlepší scénář a byla nominována i v kategorii nejlepší film.

Na Jižním městě v Praze natočil Oldřich Lipský jen o rok později komedii Srdečný pozdrav ze zeměkoule (1982), kde si hlavní role návštěvníků z vesmíru zahrála populární dvojice slovenských komiků Lasica-Satinský. Na scénáři spolupracoval i populární kreslíř Vladimír Jiránek, hudbu složil Petr Skoumal. Zápletka je tentokrát velmi jednoduchá, skrze postavy mimozemšťanů je reflektována skutečnost tehdejší doby. Poslední snímek, který připomeneme, je nestárnoucí pohádka Tři veteráni (1983). Na scénáři, který stojí na předloze Jana Wericha, pracoval s Oldřichem Lipským Zdeněk Svěrák a hudební čísla včetně slavného hitu Není nutno napsal Jaroslav Uhlíř. I v tomto snímku najdeme stopu Jana Švankmajera, který se staral o výtvarné efekty, vedlejší role jsou opět obsazeny hereckými osobnostmi tehdejší doby. Tři veteráni byli předposledním filmem, který Oldřich Lipský natočil a zároveň posledním, který dokončil. Přinesli však svým tvůrcům nominaci na Fantasportu 1985 v kategorii nejlepší film a zapsali se do srdcí diváků nejen půvabným příběhem, ale i hudebními čísly.

Ať už se jednalo o žánrový či nežánrový snímek, každý, který Oldřich Lipský natočil, slavil u domácího publika skutečný úspěch. Oldřich Lipský sice nepatřil mezi tvůrce, kteří získali množství ocenění za hranicí železné opony, ovšem mezi domácími režiséry patří bezvýhradně mezi naprostou špičku.