J.K. Rowlingová vždy tvrdila, že osmý díl Harryho Pottera už nenapíše. A vlastně nelhala – scénář k divadelní hře Harry Potter and the Cursed Child není z jejího pera, dle autorčina námětu ho napsal scenárista Jack Thorne spolu s režisérem Johnem Tiffanym. Potterovský svět byl rozpolcen v očekávání – jednu část publika, bažící po jakémkoli střípku nových příběhů oblíbených hrdinů, snad ani nebylo možné zklamat. A naopak tu druhou, která považovala sedmidílnou sérii za uzavřenou, bylo už dopředu těžké uspokojit. Harry Potter a prokleté dítě, příběh odehrávající se po devatenácti letech uplynulých po známých událostech, zvládne obojí – uspokojí a zároveň zklame, vtáhne a zároveň ruší dějovými zkratkami a nelogičnostmi.

Úvodní ingredience jsou přitom skvělé. Na scénu přichází Albus Potter, Harryho prostřední dítě žijící ve stínu extrovertního staršího bratra a mladší sestry. Do Bradavic ho to příliš netáhne, za slavné jméno a legendu, která provází jeho otce, se spíše stydí. Dříve nebo později bude muset vybojovat bitvu o vlastní identitu, sebeurčení a výběr přátel. A k tomu se objevují zvěsti o Voldemortově následníkovi… Ovšem nic z toho není uchopeno s takovou elegancí, na jakou jsme zvyklí z knižní série.

Prokleté dítě v mnoha případech vykrádá Harryho legendární příběh a navíc to dělá dost neobratně. Snad je to daň za zpracování ve formě scénáře, jenž neposkytuje dostatek prostoru k vysvětlení motivací postav, ale zatímco v knihách chápeme, proč někdo něco udělal, a zpravidla ani neměl jinou možnost, tady se postavy vrhají do nepokrytě závažných rozhodnutí s naivitou neomluvitelnou ani pubertálním věkem. A přitom se snaží řešit problémy, jež se jich osobně vůbec netýkají a jejich jediná motivace je prostá „náprava nespravedlnosti“. Pokud to ještě lze omlouvat u mladých hrdinů příběhu, obrovské zklamání jsou pak dospělé, především mužské postavy. Z Harryho je unavený ňouma, z Rona trapně vtipkující ňouma, z Draca vzteklý a podrážděný ňouma… Albusovo rodinné zázemí, tak důležité pro pochopení jeho povahy, je pouze letmo načrtnuto – jeho sourozenci se mihnou jen ve dvou větách, sestřenice Rose, která významně ovlivňuje část děje, asi ve třech, a její bratr Hugo snad ani jednou. Celá katarze složitého vztahu otce a syna pak spočívá v Harryho konstatování, že Albus je mu vlastně víc podobný než James, což je zoufale nedostatečné.

Čtenář je tak zmítán myšlenkami typu „to je tak strašně pitomá zápletka“ přes „dobře, tohle je docela zajímavé“ a „teď mě zajímá, co se stane“ až po „to snad nemyslí vážně“. Na závěr se dostaví pocit, jako by šlo o fanfiction. Ne tak úplně špatnou, vlastně docela zajímavou, avšak s minimem originálních myšlenek, nepříliš ctící pravidla potterovského světa a charaktery známých postav, s vykonstruovanou zápletkou, které se hlavní hrdina (na rozdíl od děje originální série) mohl poměrně jednoduše prostě vyhnout. Pocit, že to šlo napsat určitě šikovněji a že to vlastně bylo zbytečné. Jistě, zřejmě nelze popřít, že na divadelním pódiu to může fungovat řádově líp, a je také dost možné, že kdyby bylo Prokleté dítě napsáno v klasické románové formě, byly by reakce zklamaných čtenářů mnohem smířlivější, takhle se ovšem mnozí neubrání dojmu, že do toho Rowlingová měla jít buď naplno, anebo vůbec…

Harry Potter a Prokleté dítě

J.K. Rowlingová, John Tiffany a Jack Thorne

vázaná, 384 stran, 499 Kč, vydá nakladatelství Albatros již 24. září!