Jaký je recept na úspěšný válečný příběh? To názorně předvádí ve své knize Carpe Diem spisovatel Robert Fabian. Nakladatelství Straky na vrbě vydalo v jednom svazku oba svazky románu (původně vyšly v roce 2005) v rozšířeném vydání a s přídavkem Ledová cesta. Celkově tak kniha nabízí 850 stran svěžího, čtivého textu a chytlavou obálku od Davida Spáčila. Svým stylem má kniha blízko k televiznímu seriálu Bratrstvo neohrožených nebo klasickým válečným filmům, někomu možná připomene filmové zpracování Hvězdné pěchoty, vždyť i tady se čtenář ocitá daleko od planety Země a daleko od současnosti, spolu s partou vojáků, posbíraných ze všech koutů naší galaxie. Samozřejmě, že život v armádě není cestičkou růžovým sadem, a autor má daleko k tomu, aby podával jeho obrázek naivně nebo nadmíru idealisticky.

Proto svoje hrdiny, coby mladé rekruty, hned na začátku nechá projít tvrdým výcvikem, při kterém potí krev, aby se nelítostně prosilo zrno od plev a na konci zůstali jen ti nejlepší. Hlavní postava, Porter, se armádě upsal jen proto, aby se vyhnul dřině v trestanecké kolonii, která mu hrozí za jeho nelegální akce na rodném Měsíci. Jako správné dítě ulice je přirozeně inteligentní, umí se nápaditě vypořádat se zadanými úkoly a když je třeba, tak také ze sebe vydat extrémní výkony. Mladý muž, který téměř nasednul na skluzavku životního ztroskotance, nakonec nalezne ve službě v armádě smysl svojí existence (možná pochybný, možná ne), pocit naplnění i pevné přátelství.

Kniha se čte velice příjemně, obsahuje výborné popisy bojových akcí a tréninku, jakoby s vojáky člověk seděl přímo uprostřed některé z náročných operací. Fabian se neopakuje ani v akčních scénách, ani ve vzácných chvílích volna nebo přesunů. Pokaždé posílá svoji partu někam jinam, nechává ji objevovat a obdivovat technické vymoženosti armády, užívat si stav beztíže, cestování kosmem a také nezbytné šarvátky, do nichž se mariňáci se stoprocentním nasazením pouštějí kdekoli. Románu však chybí jedna věc – příběh, ani jeho hrdina, nemá žádný konkrétní cíl. Výsledkem je, že po základním výcviku, který tvoří třetinu celého románu, jde spíš o sled jednotlivých epizod a občas v nich schází bližší náhled a porozumění tomu, co se vlastně děje. Utajené mise pro vojáky končí zákazem, aby o čemkoli mluvili, a zbydou jen dohady. Ve stejné roli se ocitá čtenář, kterému by ale určitě bližší vysvětlení nevadilo (na druhou stranu lze poznamenat, že je tu jistá možnost, že se k nim spisovatel vrátí v některých dalších knihách). Dalo by se také poukázat na nedostatek překvapivých zvratů, ani postavy nejsou nijak objevné, ale o to tu nejde. Dobrodružné literatuře přímo svědčí, když není překombinovaná a dopředu ji táhne jasný děj. Proto také není třeba, aby se autor páral s psychologickými profily hlavních hrdinů nebo je nechal zaklíněné v kousavých emočních pastech.

Kniha má jasnou cílovou skupinu a Fabian je v současnosti na domácí scéně značkou, která zaručuje, že čtenář dostane přesně to, co očekává. Žádné intelektuálské pokusy, žádné hluboké analýzy naší neveselé budoucnosti, žádné vizionářské nápady. Ale profesionálně napsané dobrodružství, v němž bude autorovi věřit každé slovo

vázaná, obálka David Spáčil, 864 stran, 390 Kč, vydalo nakladatelství Straky na vrbě