Ocenění

Rogue one na sebevražedné misi… (recenze)

Autor Miroslav Štrobl | Aktuality | Čtvrtek 22 Prosinec 2016 16.35

Plány Hvězdy smrti se nedostaly do rukou princezny Leii jen tak, jak ukazuje nejnovější film ze světa Star Wars. Do zavedené a znovuoživené série přináší spoustu osvědčených přísad a také mnoho otazníků. Po stránce produkčních kvalit není filmu téměř co vytknout, navštívené planety jsou vesměs vizuálně podmanivé a energické akční scény se střídají s pohledy na impozantní imperiální architekturu. Už z plakátů na sebe strhává veškerou pozornost půvabná Felicity Jonesová v roli Jyn tolik připomínající statečnou Reyu ze sedmé epizody. Na opravdové fanoušky ovšem čeká postava úplně jiná, jediný skutečně temný antihrdina, jakého se světu Star Wars podařilo vytvořit – rozmrzelý a nespokojený Darth Vader. Po shlédnutí Rogue One jeho pocity vcelku chápu.

rogue-one-a-star-wars-story

Rogue One je prvním snímkem spin-off série Star Wars Anthology rozšiřující univerzum o příběhy důležitých událostí nebo postav (na rok 2018 je naplánován film o Hanu Solovi). Filmy stojící mimo hlavní dějovou osu budí dojem druhořadosti, pro kterou je v sudých ročnících prostor a které budou pro studio Disney zejména zdrojem nemalých příjmů. První týden v kinech sice nepřinesl díky Rogue One historicky rekordní částky, hlad po Star Wars už přece jen není tak velký jako v případě Síla se probouzí, přesto se bude v průběhu druhého víkendu od uvedení přepočítávat už jen čistý zisk, což zrovna na Vánoce potěší dvojnásob. Síla přitahující diváky do kin je zatím nezlomná, možná po třech čtyřech filmech tohoto ražení teprve poznáme, zda k úspěchu stačí opravdu jen samotný název série evokující bzučení světelných mečů.

Pohled na jména v tvůrčím týmu pouze utvrzuje dojem béčkové skupiny. Režie byla přidělena Garethu Edwardsovi známému především díky nejnovější Godzille. Po zkušenosti s úspěšným blockbusterem je jeho volba vlastně v pořádku. O hudbu se postaral Michael Giacchino, jehož nesporný talent se ovšem nemá šanci ve filmu projevit, neboť jeho jedinou úlohou je dokolečka variovat klasické Star Wars motivy Johna Williamse. Není to rozhodně jediná věc, které se film zuby nehty drží, aby si náhodou neznepřátelil širokou fanouškovskou základnu. Pod scénářem filmu jsou podepsáni dva lidé, konkrétně Chris Weitz a Tony Gilroy. První jméno určitě není divákům zrovna známé, vždyť poslední opravdu dobrý film, pod kterým je Weitz podepsán jako scenárista, je animáč Mravenec Z, a to jsme hluboko v devadesátých letech. Zárukou kvality by měl být právě Tony Gilroy, bourneovská trilogie nebo autorský Michael Clayton jsou přímo filmovými milníky. Ale nenechte se mýlit, Gilroy se k Rogue One dostal až při přetáčkách, kdy byly všechny základní kameny filmu už dávno položeny.

Začátek Rogue One se nese ve stylu filmového Warcraftu. V něm se také děj rychle přemisťuje z jedné lokace do druhé. Warcraft tak činí, aby hráčům dopřál filmový pohled na honosné stavby známé do té doby jen z monitoru počítače, zatímco Rogue One se tím snaží dosáhnout dojmu velké příběhové komplexity a také tím dosahuje patřičného zahuštění postavami. Po uplynutí první půlhodiny je však jasné, že film namísto formálně riskantnějšího přístupu k vyprávění raději sází na jistotu. Z teoreticky lákavé premisy o ukradení plánů Hvězdy smrti se vyklube jednosměrná a nekomplikovaná honba za pokladem s překvapivě pompézním akčním finále, v jehož důsledku bude zničení Hvězdy smrti ve čtvrté epizodě nepatrnou komorní přestřelkou. Očekávat od filmu postaveného mimo hlavní dějovou linii netradiční vypravěčské postupy, narušení standardní dějové osnovy a možná i odlišné žánrové zasazení, není snad nijak neoprávněné. Výsledkem je však film, jehož příběh ve své podstatě sledujeme ve vzdálené galaxii před dávnými časy už počtvrté. Jen Síla je v něm hlavně ve slovech a nikoli v činech.

Nechť si oddaní fanoušci původní trilogie nadávají na pozdější tvorbu a předělávky George Lucase jak chtějí, jeho nová trilogie zahrnující první až třetí epizodu svět Star Wars přes veškerou povrchnost s láskou rozvíjela. Nové filmy v čele se Síla se probouzí mají hlavně fanouškovský zápal. Obsahují přehršel odkazů na filmy staré bezmála čtyřicet let, díky nimž si během sledování vyslouží nejedno pousmání či výkřik nadšení. Nezapomínejme však na to, že Hvězdné války uvedené v roce 1977, tenkrát ještě bez číslovky, způsobily popkulturní revoluci. O současných SW filmech, Rogue One nevyjímaje, se to bohužel říci nedá. Kupříkladu scéna přepínání pohledů do kokpitů povstaleckých stíhaček, původem z výborného válečného snímku Ďáblové v oblacích, se opakuje i zde, notně zrecyklovaná a nepříliš dobře natočená. Pokud jsem se u ní loni pousmál, letos je mi z ní už spíše smutno.

Bez větší obavy o spoilery můžu ve výčtu podobných nešvarů pokračovat dál. V Nové naději vstoupí do lodi skupina stormtrooperů, uvnitř dojde k přepadení a z lodi vylezou jako stormtroopeři převlečení Han s Lukem. Rogue One takovou scénu obsahuje také, jen do lodi nevstoupí stormtrooper, ale důstojník s nezakrytou tváří. Z lodi však vyleze do uniformy navlečený neoholený vandrák a vojákovi, který ovládá otevírání dveří, to vůbec není divné, přestože spolu pracují nejspíš každý den. V ostatních Star Wars filmech se útočí na nějakou slabinu, která malé skupince povstalců dopomůže k vítězství. V Rogue One je místo toho kabel. Nebudu zde nijak zakrývat fakt, že jsem závěrečnou scénu s přenosem citlivých dat vůbec nepochopil. Jen vím, že v ní sehrál hlavní roli kabel silný jako hasičská hadice a velká výrazná tlačítka na volně postávajících ovládacích panelech. Průměrný íránský hacker by ten přenos zvládl, aniž by se zvedl od domácího počítače. Jsou to drobnosti, řeknete si, jenže Rogue One stálo přes dvě stě milionů dolarů a při skvělé výpravě, která spojitě navazuje na Novou naději, začínají tyhle šrámy povážlivě krvácet. Mimochodem slovo „naděje“ zazní ve filmu tak často a nahlas, že ho slyšeli i diváci ve vedlejším sále.

Za plány Hvězdy smrti se vydá nesourodá partička povstalců v čele s Jyn, která se stane vůdcem tak trochu bez příčiny. Zazní slova o naději a Síle a ostatní se postupně přidávají. Skutečně sympatickým členem skupiny je snad jen sarkastický droid K-2SO dabovaný výborným Alanem Tudykem (jedno z mála pomrknutí mimo ságu k filmu Já, robot), jehož projev se plně osvobodil od často infantilních zástupců robotí říše Star Wars. Zatímco Mads Mikkelsen si odehraje svůj standard, opravdu výrazný Ben Mendelsohn těží z výhod role hlavního padoucha. V obavách vyhlížený Forest Whitaker, který v Příchozích úspěšně brzdil svůj patetický projev, opět dokázal, že je černošskou variací Nicolase Cage, a postaral se o sice dýchavičnou, ale rozhodně zapamatovatelnou a zábavnou kapitolu v rámci Rogue One. Nepříjemným přešlapem je postava guvernéra Tarkina, jehož původní představitel Peter Cushing v devadesátých letech zemřel. Pro zachování maximální návaznosti na čtvrtou epizodu byl obličej původního představitele digitálně oživen a velmi neúspěšně implementován na filmové plátno. V ten moment se mi ani nechtělo věřit, že jinak skvělé digitální efekty obstaralo legendární studio ILM.

Rogue One z větší části emočně selhává. Nedostává se filmu osudovosti, která by diváka dokázala propojit s osudy hlavních postav. Příběh není překvapivý, všechny zvraty už byly v rámci ságy mnohokrát viděné a závěrečné postávání na plošině nad propastí tenhle pocit ještě umocňuje. Zlom nastane až ve chvíli, kdy na scénu vstoupí Darth Vader, a není to proto, že by zde měl kdovíkolik prostoru, naopak, jeho přítomnost ve filmu lze bez urážky označit za cameo. Nicméně právě lord Vader má za sebou historii, kterou divák zná a kterou mu dříve vytvořil někdo jiný a šikovnější. A když přijde jeho chvíle, nezbývá, než se pořádně nadechnout a bezhlesně zírat, protože všechna ta tuctovost, kterou film zahalený do atraktivního vizuálního kabátku předvádí, je pryč a spokojení jsou najednou všichni.

Prequel čtvrtého dílu Star Wars přichystal divákům jednu dokonale vypjatou scénu, které předchází především fanouškům série určený film. Namísto opuletního blockbusteru by si Rogue One zasloužil pro účely toho, čím ve skutečnosti je, mnohem komornější a střídmější uchopení. Stylizace a oddanost legendě ještě nutně neznamená, že se nové filmy série musí stát sterilním pastišem. Natáčí se dnes a pro současného diváka, neměly by ustrnout jen na ohlížení se za klasikami ze svých řad a variacích vlastních scén nebo dokonce celých dějových oblouků.

Rogue One: Star Wars Story

USA, 2016, 133 min

režie Gareth Edwards, scénář Tony Gilroy a Chris Weitz

disney-logo

442 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.