Dnes jsme si pro vás připravili rozšířenou verzi rozhovoru se spisovatelem Adamem-Troyem Castrem, jenž je u nás znám nejen svou povídkovou tvorbou (jeho kratší práce vyšly nejen v XB-1, ale i v české verzi magazínu F&SF), ale především skvělými SF detektivkami Vyslanci mrtvých a Třetí dráp boží s vyšetřovatelkou Diplomatického sboru lidské Konfederace Andreou Cortovou v hlavní roli. Pozoruhodně všestranný a talentovaný autor věnující se fantastice nejrůznějších žánrů i emocionálního ladění prozradil, co nového chystá, co si myslí o současné popularitě romanticky založených zombie a upírů i jak by to dopadlo, kdyby se mohl vrátit časem k mladší verzi sebe sama…

Jste poměrně plodný autor. Jak zvládáte časovou náročnost práce, která s tím jde ruku v ruce, bez cestování v čase (předpokládejme pro tuto chvíli, že nemáte ve sklepě ukrytý stroj času)?

Ve skutečnosti jsem plodný flákač, pokud se na psaní právě necítím – nemáte představu, jak velký! Ale pokud uděláte nějakou účelnou práci každý den, hromadí se. Snažím se napsat každý den alespoň tisíc slov a často tuto hranici překonám, někdy zněkolikanásobím. Když příběh zrovna dobře plyne, nechávám tisíc slov daleko za sebou. Mám dojem, že po zbytek času prostě sbírám síly na další podobný výkon.

Kdybyste skutečně měl stroj času ukrytý ve sklepě, navštěvoval byste svá dřívější já podobně jako hrdina vaší povídky Má žena nenávidí cestování v čase, nebo byste se tomu raději vyhnul?

No nazdar, těch rad, které bych udělil svému mladšímu já, kdybych měl stroj času! Ale já bych asi nevěděl, kdy přestat. Také zastávám názor, že někdy se nám v životě přihodí dobré věci jen díky tomu, že nás k nim nasměrují ty špatné. Mám podezření, že kdybychom mohli editovat své životy, neudělali bychom je lepšími, ale zhomogenizovali, připravili o veškerou příchuť.

V České republice jste známý zejména díky svým příběhům o vyšetřovatelce Andree Cortové. Plánujete napsat více románů či povídek o ní nebo zasazených v jejím univerzu?

Plánuji, ačkoli teď jsem delší dobu žádný takový nenapsal a žádný z příběhů aktuálně chystaných k vydání nepatří do tohoto světa. Na disku mi v různých stadiích před dokončením sedí nová novela o Andree a další zaměřená na Porrinyardovy v době před tím, než ji potkali. Jeden z problémů, které mám s psaním nových příběhů o Andree, je to, že nutně musí být zasazeny do její minulosti. Zatím chronologicky poslední povídka, Hiding Place (Úkryt), ji zavádí do bodu, kde se její život nutně změní, ať už tím či oním způsobem, a to nemůžu rozvést jinak než v práci románového rozsahu. Do psaní románu se ovšem nemohu pustit, dokud není jisté, že jej někdo bude chtít koupit. Povídky zasazené v Andreině minulosti, před Vyslanci mrtvých, nepředstavují žádný problém, jako třeba With Unclean Hands (Nečistýma rukama). Jenže v takovém případě musejí být vynecháni Porrinyardovi, které považuji za důležitou součást Andreiných příběhů; ona koneckonců dokáže být bez jejich vlivu celkem nesnesitelná – takže potřebuje nový román. A co se týče jiných příběhů zasazených v tomto univerzu, určitě další napíšu, ačkoli momentálně není žádný připravován k publikaci.

„Kdybychom mohli editovat své životy, neudělali bychom je lepšími.“

Třetí román ze série o Andree, Válka marionet, je zatím v angličtině dostupný pouze jako audiokniha. Chystá se i jeho tištěné vydání nebo e-book?

Ano, výhledově se připravuje.

Andreiny zážitky čtenářům představují svět, kde je zotročení korporacemi každodenní realitou pro většinu jeho obyvatel, neprůstřelné pracovní smlouvy na celá desetiletí dopředu jsou běžné a lidská práva jsou na nesčetných světech luxusem. Obáváte se, že směřujeme k podobné situaci?

Děsím se toho. Už nyní je prostou ekonomickou realitou v životě lidí ve většině společností, že pokud nejste pohádkově bohatí nebo jinak mocní, jste pouhou nahraditelnou součástkou – a prostou realitou v životě mnoha mocných lidí je využívat moc k získávání ještě další.

A co si myslíte o extrémně vyspělých umělých inteligencích jako těch z Andreina světa – považujete jejich vznik za pravděpodobný, ať lidského nebo mimozemského původu? Jaký ostatně máte názor na dosavadní pokusy vytvořit UI?

Jsem přesvědčen, že skutečné umělé inteligence – čímž myslím vytvoření mysli, která má vědomí sebe sama a dokáže si vytvořit osobnost nezávislou na naprogramování – jsou nevyhnutelné, ačkoli netuším, kdy přijdou. Nejsem expert na to, co v tom ohledu už bylo nebo zatím nebylo dosaženo. Myslím si, že to rozhodně otevírá celou řadu morálních otázek, které jsou dobrým základem pro sci-fi, jak zjistilo mnoho autorů za několik posledních desetiletí.

Andrea Cortová se pro mnoho českých fanoušků sci-fi stala velmi populární postavou. Kdybyste měl vybrat svou oblíbenou fiktivní postavu, o níž jste četl, kdo by to byl – a z jakých důvodů?

Zbožňuji Sherlocka Holmese, jak bystří fanoušci Andrey nejspíš dokážou rozeznat. Zbožňuji ovšem také Elleryho Queena, Smokyho Barretta od Codyho McFadyena, kuriózně sympatického sériového vraha Serge Storma stvořeného Timem Dorseym, nebo Batmana. Zvolit jen jednoho oblíbence je víc, než po mně kdo může chtít.

Vaše dílo je dosti rozmanité. Kromě románů s Andreou Cortovou a množství žánrově různorodých povídek jste publikoval mnoho příběhů v rámci populárních franšíz (Spiderman aj.) a v roce 2012 jste začal vydávat dětskou detektivní sérii Gustav Gloom. Je tu nějaký druh práce, kterou máte nejraději, nebo podmínky, za kterých preferujete psát konkrétní typ beletrie?

Vždycky to říkám: snadno se začnu nudit, hrozně nudit. Poté, co dokončím povídku, chci psát docela odlišný typ příběhu. Upadám do období, kdy napíšu čtyři hororové práce nebo čtyři sci-fi po sobě; momentálně pracuji na sérii surreálných povídek, ale očekávám, že nakonec od toho zase brzy přejdu k něčemu jinému. Romány se od povídek liší v tom, že jakmile někdo nabídne smlouvu, dokonce i na více knih, mám motivaci se do práce na nich pustit. Ale často se přistihnu, že potřebuji pauzu na pročištění mysli, například mezi kapitolami, kdy napíšu příběh úplně jiného druhu. Co se týče preference, z mé povídkové bibliografie se zdá, že horor – nebo hororově laděné povídky jiných žánrů – podstatně převažuje nad dalšími žánry, ale někdy píšu i vyloženě roztomilé kousky.

„Poté, co dokončím povídku, chci psát docela odlišný typ příběhu.“

Kdybyste se mohl setkat s některými ze svých postav, využil byste tu příležitost? A pokud ano, kdo by byl vaší první volbou?

Přiznávám, že by mne děsilo potkat Andreu; stáhla by ze mě kůži zaživa! Nechtěl bych se setkat ani s Vossoffem a Nimmitzem; dříve či později by svět explodoval… Podobně u Spidermana, i když s ním by šlo jen o část města. Naopak velmi rád bych potkal Porrinyardovy; byli by milou a jiskřivou společností. A vůbec by mi nevadilo vidět Dejah Shapirovou z masa a kostí, ačkoli se obávám, že bych v tu chvíli měl příliš svázaný jazyk, než abych ze sebe cokoli kloudného vypravil.

Rozhodně souhlasím, že potkat Andreu by bylo poněkud nebezpečné, zvlášť kdyby zjistila, že jste autorem jejího života… A kdybyste naopak měl možnost setkání se skutečnou osobou z lidských dějin, která by to byla?

To závisí na definici setkání. Můžu se vrátit v čase a varovat tu osobu ohledně jejích osudových přešlapů? Setkáme se před jejími velkými úspěchy, nebo poté? Jsme hosty na večírku bavícími se vtipným škádlením? A páchli by ti narození před dobou přístupu k vodovodnímu potrubí, nebo bych měl k dispozici funkční filtry do nosu? To by rozhodně bylo něco, o čem bych předtím uvažoval. Dělá se mi špatně z cigaretového kouře, ale byl by to problém při mém setkání s Markem Twainem? Nebo mohl bych Hitlerovi rozbít nos? Je tu příliš mnoho proměnných pro jednoznačnou odpověď.

Několikrát jste psal o zombiech a upírech. Jak se tváříte na nedávné proměny těchto žánrových fenoménů a jejich současnou popularitu?

Vždycky mě pobaví, že se lidé sáhodlouze přou o změnách pravidel, jako by tato pravidla nebyla odjakživa arbitrátní. Většinou jednoduše protočím oči nad čímkoli, co ukazuje upíry (a teď i zombie!) jako vlídné a pozorné milence; to je nekrofilie a tím pádem nechutné. V obou motivech se ale v knihách a povídkách nedávno objevily i vzrušující inovace.

Povšimla jsem si, že žádné z vašich medailonků na webu nezmiňují vaši práci mezi studiem PR na Cornellu a začátkem profesionální spisovatelské kariéry. Musím připustit, že to probudilo mou zvědavost. Jaké profesi jste se věnoval, než jste se stal spisovatelem na plný úvazek?

Po mnoho let jsem pracoval na zákaznické lince a jak tahle práce, tak výrazně kratší jednoroční zaměstnání v maloobchodě byly tak děsivé, že pořád mluvím o tom, že je jednoho dne zpracuji v beletrii. Možná. Pokud se na tu dobu dokážu ohlédnout…

Můžete nám prozradit, na čem aktuálně pracujete?

Právě teď na několika nabídkách románů. Ten momentálně nejnadějnější je nazván Lawless (Bez zákona) a právě hledá nakladatele; mám ovšem připravený i další projekt, zatím ještě nezralý pro nabídku, který by mohl nebo také nemusel spatřit světlo světa. Prozradím jen jeden náznak, poněkud nespolehlivý v tom, že nemusí odrážet pravou podstatu díla tak, jak vás možná zprvu napadne: Transylvánie.