Ocenění

Mysteriózní Séance Infernale (recenze)

Autor | Aktuality | Čtvrtek 27 Září 2018 20.55

Fantastická literární fikce má mnoho podob a je jen na tvůrčích schopnostech autora, jaký motiv si vybere, jak s ním následně naloží, jakou pro něj zvolí lokaci a čas a kam až svým postavám dovolí dojít. Jonathan Skariton, athénský rodák aktuálně žijící v anglickém Kentu, zasadil děj svého knižního debutu do současnosti, ale zároveň pátrá v minulosti – v době úsvitu filmového průmyslu, kdy ještě báječní muži s klikou hledali cesty, jak obrázky rozpohybovat a přivádět jimi veřejnost v úžas. Románový detektivní thriller Séance Infernale přináší množství historických faktů, reálií i výlet do filmové historie, a stejně tak i mystifikaci. Čtenářům předkládá pátrání po prvním hraném snímku v dějinách. A jeho hrdinové se musí popasovat nejen s temnými zákoutími historické části Edinburghu, ale i s bestiálním sériovým vrahem…

séance-Infernale

Spor o to, kdo vlastně jako první vynalezl film, je dodnes protkán řadou polemik, svárů a nařčení. Zpoza oceánu prvenství přiřkli Thomasi Alvovi Edisonovi, oproti tomu obyvatelé starého kontinentu velebí francouzské bratry Lumiéry. Jenže co když tady byl ještě někdo třetí, který fenomenální objev učinil pár let před nimi? Podle Skaritona to mohl být francouzský vynálezce Augustin Sekuler, jenž však za neobjasněných událostí beze stopy zmizel z vlaku při cestě do New Yorku. Svůj vynález měl světu představit už v roce 1890 a za velkou louží uvést první hraný film v dějinách kinematografie – Séance Infernale. Díky onomu záhadnému zmizení k tomu ovšem nikdy nedošlo, takže si věda na svůj přelomový objev musela ještě pár let počkat. Ale „šuškanda“ o tom, že snímek skutečně existuje, dodnes nedá mnohým spát. Zvláště jednomu zámožnému sběrateli, který si na jeho hledání pronajme soukromého detektiva Alexe Whitmana, kapacitu v oboru pátrání po uměleckých artefaktech.

Whitmanovy osudy jsou hlavní dějovou linií knihy. Muž zahalený tajemstvím, kterého provází špatné zvěsti a trpí děsivými traumaty z minulosti, je klasickým prototypem noirového hrdiny, jenž pro sklenku a cigaretu nikdy nejde daleko. Druhou dějovou nit rozplétá edinburská policistka Georgina McBrideová – bystrá žena s velkými dedukčními schopnostmi a abstinenčními příznaky po nikotinu. Třetí rovinu má na svědomí sériový vrah stručně pojmenovaný Elliot. Z krátkých kapitol věnovaných jeho osobě čtenář záhy pochopí, že tento sadista to nemá v hlavě v pořádku. Autor, mimochodem absolvent Edinburské a Bangorské university, je doktorem experimentální psychologie a kognitivní neurovědy, střídá jednotlivá vyprávění za účelem dávkování napětí a strhujícího spádu děje. V první polovině knihy se mu to daří nadmíru dobře a čtenář je zcela polapen do sítí důmyslně vytvořené zápletky i do pozoruhodných odkazů z dějin stříbrného plátna. Skariton mísí realitu a historii s fikcí, čímž své čtenáře nutí být soustavně ve střehu a hlídat si křehké hranice skutečnosti, kolem kterých se o překot kličkuje. Vždyť i Augustin Sekuler je výrazně inspirovaný skutečným francouzským vynálezcem Luisem Aimém a jeho nevysvětlitelným zmizením z vlaku.

Ve druhé části románu, v době, kdy napětí kulminuje a čtenář se blíží k vyvrcholení děje, se Skaritonovi do té doby uchvacující příběh maličko rozpadá pod rukama. Hrdinové se z autorem nastražených dějových pastí dostávají velkým dílem pomocí nevysvětlitelných náhod, schopností, o nichž doposud nebyla řeč, nebo si mimochodem vzpomenou, že u sebe mají nějaký předmět, jenž jim z nečekané šlamastiky pomůže. Přitom na předchozích stranách se o těchto „kápezetkách“ neobjevilo ani slovo. Takové „zásahy shůry“ snižují nejen gradaci samotného příběhu, ale rovněž autorův vyprávěcí um. Zjednodušeně řečeno, Skariton překombinoval zápletky a s jejich následným rozřešením si přílišnou práci nedal. V kombinaci s charaktery postav, které fungují díky všeobecně osvědčeným literárním schématům, tak s přibývajícími stránkami jen roztírá kašovitý lep, na který mu sečtělý čtenář pravděpodobně neskočí.

Ovšem i přes vše zmíněné je nutné konstatovat, že Jonathan Skariton má nezpochybnitelný romanopisecký talent, zvládá manipulační umění vtáhnutí do příběhu, vybudování podmanivé atmosféry a rovněž je potřeba smeknout před sofistikovaným zápalem, s jakým zmapoval prostředí Edinburghu, jeho historie či chorobně vášnivých sběratelů filmových propriet, případně odkazů na díla z kinematografické historie. Stylově je kniha rozkročená někde Peréz-Reverteovým Dumasovým klubem, skandinávským thrillerem á la Samuel Bjørk a podobnou atmosférou se pyšnící Palmovou Mapou času. Co se týče grafického zpracování, kterým nakladatelství Host knihu opatřilo, tady je vše na podtrženou jedničku. Během četby narazíte i na záměrně rozmazaný nebo začerněný text, v pasáži, kde jedné z hlavních postav pomyslně hraje v hlavě hudba, dokonce i na notový zápis. Takových příjemných překvapení je v knize víc a spolu s precizním grafickým zpracováním tedy dostanete knižní pamlsek za rozumnou cenu. Navíc je potřeba přihlédnout i k tomu, že se jedná o autorovu prvotinu. Jonathan Skariton může být tedy v konečném důsledku brán jako talent se značným potenciálem a při vzpomínce na čtivou první polovinu Séance Infernale, neotřelý námět a viktoriánský nádech, doufám, že se s ním ještě setkáme a ono příjemné překvapení z jeho díla vydrží až do poslední stránky.

Jonathan Skariton: Séance Infernale

vázaná, překlad Petr Štádler, obálka Andrej Nechal, 280 stran, 329 Kč

host-logo

466 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.