Kdo šeptá z podzemí? (recenze)

Autor Jiří Kelbl | Aktuality | Čtvrtek 24 listopadu 2016 17.25

Rozhodneme-li se považovat postupně klesající kvalitu delších knižních sérií za nepsané pravidlo, bude alespoň prozatím Ben Aaronovitch příjemnou výjimkou. Jeho Řeky Londýna loni v českém překladu odstartovaly nápaditou sérii humorných městských fantasy, která letos pokračuje už třetím dílem. Hrdinou Šepotu podzemí je opět policejní konstábl a zároveň čarodějův učeň Peter Grant, ovšem čekají na nás i další oblíbené postavy. Chybět samozřejmě nebude ani Thomas Nightingale, zřejmě poslední praktikující čaroděj v Anglii, a několik dalších obyvatel Rozmaru, onoho speciálního útočiště magických sil ve službách zákona.

Šepot podzemí opět zajímavým způsobem kombinuje magické dobrodružství s prozaickou policejní prací, ne nadarmo autor v závěru knihy děkuje hned několika příslušníkům policejního sboru. Aaronovitchova příprava je zkrátka znát, na své si tak mohou víceméně přijít i milovníci realisticky působících krimi románů, zaměřených na procedury vyšetřovatelské práce. Právě tato rovina je v příběhu výrazně zastoupená, snad i o něco silněji než v předchozích částech. Příběh je odstartován nálezem ubodaného těla v tunelech metra, jde o amerického studenta Jamese Gallaghera, jak záhy vyjde najevo. Komplikovanější je ovšem odpověď na otázku, jakým způsobem se do v té době uzavřeného prostoru metra dostal a jaká byla vražedná zbraň. K případu je přizván i Peter Grant. Vyšetřující inspektorka Stephanopoulosová, stará známá z minulého dílu, totiž správně tuší, že se za smrtí mladého Američana může nacházet nějaká magická souvislost. Toto podezření se potvrdí a rozbíhá se policejní pátrání, které naše hrdiny přivede přes falešný dům až do londýnského podzemí a ke všemu, co takové podzemní šachty skrývají.

Jak je Aaronovitchovým dobrým zvykem, souběžně rozehrává i druhou linii vyšetřování. Pátrání po totožnosti Muže bez tváře ovšem zůstává hodně v pozadí, což lze spíše kvitovat. Při vzpomínce na místy až příliš rozmělněné a nepřehledné Řeky Londýna (a podobným neduhem v menší míře trpěl i Měsíc nad Soho) přichází spíše úlevné oddechnutí, koncentrace na hlavní zápletku románu prospěla. Je pravda, že o beztvářném arcipadouchovi se toho moc nedozvíme, autor nabídne jen pár střípků informací, které spíše jen navnadí na další díly. Je zkrátka patrné, že se Aaronovitch rozhodl pro tuto páteřní zápletku a rozprostřel ji do více knih, posun v rámci Šepotu podzemí je spíše symbolický. Většina pozornosti je věnována pátrání po příčinách smrti Jamese Gallaghera a jde tentokrát o vyprávění daleko soudržnější, než jakého se nám dostalo v předchozích dvou knihách.

Vzhledem k národnosti oběti se dočkáme mezinárodního obsazení, zavražděný Gallagher byl totiž synkem amerického senátora, na zdárný průběh vyšetřování tak přijíždí dohlédnout agentka FBI Reynoldsová. Tu má diskrétně na starosti člen protiteroristického komanda Kittredge, vyšetřovací skupina vedená vrchním inspektorem Seawollem tak spolu se Stephanopoulosovou, Grantem a další Nightingalovou učednicí Lesley Mayovou čítá minimálně sedm členů, což je v některých momentech určitě víc, než je prospěšné. Vše navíc komplikuje skutečnost, že starý policejní praktik Seawoll odmítá oficiálně uznat přítomnost magie, přestože jej minulé zkušenosti přesvědčily o nutnosti ji respektovat. Grant a Mayová se tak ocitají v lehce schizofrenní situaci, kdy mají na svou práci jen krátce vymezený čas, předcházející nástupu policejní rutiny, ve které již na žádné záležitosti jako vestigia (magické stopy na předmětech, které přišly do styku s kouzly) není prostor. Je to ale právě vestigium, které pomůže Grantovi identifikovat vražednou zbraň a také jej zavede na stopu několika podezřelých, mezi kterými nakonec nalezne i vraha.

Není podstatné popisovat jednotlivé peripetie čekající na naše hrdiny, snad stačí ujištění, že podobně jako oni ani čtenář nebude mít čas na oddych. Příběh je koncentrován do několika dnů v době vánočních svátků, kdy na Londýn zaútočí neobvyklá sněhová kalamita. Reynoldsová, zvyklá na daleko větší sněhové porce z rodných USA, sice jen nechápavě vrtí hlavou, rodilým Londýňanům jako Peter Grant ovšem bílé nadělení hodně komplikuje situaci, zejména v dopravě. Právě popis eskapád na silnicích během prvního dne vánice patří k hodně podařeným pasážím, Aaronovitch zde opět září svým suchým anglickým humorem. Ten obecně patří mezi jeho silné zbraně a rozhodně jej neodkládá ani v Šepotu podzemí, Peterovy postřehy a komentáře nikdy nesklouznou k trapnosti nebo přehánění. Číst jeho nový příběh je jako vklouznout do starých, dobře prošlapaných a pohodlných bot, tak kvalitní a vyrovnaný je jeho styl napříč dosavadním průběhem série.

Nečekejte však pouhou řachandu, základní linka je poměrně temná, navíc vkusně doplněná dojemným motivem, reprezentovaným Lesley Mayovou. Peterova kolegyně v závěru prvního dílu celé řady utrpěla magické zranění obličeje, v jehož důsledku zůstala znetvořena. Skoro celý Měsíc nad Soho strávila mimo hlavní ohnisko příběhu na pobytu u rodičů na venkově, nyní se však plnou silou vrací do hry. Tvář zakrytou nepohodlnou maskou, pod ní zjizvenou, svědící tkáň, přesto odhodlaně stojí po Peterově boku jako druhá Nightingalova učednice, navíc podle všeho talentovanější a z hlediska magie schopnější než sám Grant. Vztah Petera a Lesley se od flirtování v prvním svazku celkem pochopitelně přesunul do jiné roviny, vše je o hodně křehčí, hůře vysvětlitelné a zároveň nabité možnostmi. Je to právě dynamika této dvojice, a zatím nejde o pár, která dává sáze o čarodějném učni jeden z hlavních nábojů a patří k motivům, díky kterým stojí za to čekat i na další díly.

Šepot podzemí přináší povedené dobrodružství, které čtenář zhltne jedním dechem, což je ostatně společný znak celé grantovské série. Magické propriety doplňují policejní krimi, založenou na řadě realistických postupů, jako celek tento mix vysokého a nízkého, pokud chceme použít zrovna tyto pojmy, funguje až překvapivě dobře. Vinu na tom nese jednoznačně autorův talent, Aaronovitch píše skutečně lehce, nikoliv však povrchně nebo nedbale. Tentokrát navíc přidal větší porci disciplíny, což je čtenáři jedině ku prospěchu. Nezbývá tedy než opět zatleskat a netrpělivě vyhlížet pokračování příběhu Petera Granta, Thomase Nightingala a Muže bez tváře, Prokleté domovy má ostatně Argo již v edičním plánu a jistě se v dohledné době dostanou i na pulty knihkupectví.