Máte rádi westerny? Přiznám se, že já ani moc ne. A přitom jsem na westernech ještě před dvaceti či třiceti letech docela ujížděl. Netvrdím, že bych na westerny úplně zanevřel. Pořád mám rád příběhy z Divokého západu a z jiných odlehlých končin, ale napsané či natočené podle skutečných událostí. Čím blíž ke skutečnosti, tím lépe, alespoň pro mě. Navíc si myslím, že autoři fantastických žánrů (science fiction, fantasy a horroru) by si měli western důkladně prostudovat. Protože western a fantastické žánry se prolínají víc, než byste pokládali za možné. A o tom je následující série článků…

Festival westernových motivů

Na samém začátku bychom si měli definovat western jakožto žánr. My to ale uděláme jinak. Nejprve si předestřeme ideální – a idealizovaný – western. Měl mít zhruba takovýto děj: osamělý hrdina, říkejme mu třeba Roving Frank (Toulavý Frank), cválá širou prérií… Ne, tohle není dobrý začátek. Toulavý Frank sice cválá prérií, pokud možno co nejširší, ale doprovází jej věrný přítel. Toho nazvěme třeba Rattlesnake Bill, čili Bill Chřestýš. A hned se nám vyvrbil i název románu: Roving Frank and Rattlesnake Bill go west, neboli Toulavý Frank a Bill Chřestýš jdou na západ. Není to sice nejlepší název všech dob, ale má značnou vypovídací hodnotu. Je nám jasné, že Roving Frank musí být vzorem všech ctností. Takový sir Galahad průmyslové revoluce. Mirek Dušín doby steampunkové. Není nutné ho nějak detailně popisovat. Stačí říct, že je vysoký, pohledný, mlčenlivý a chrabrý. Věkem něco mezi dvacítkou a třicítkou (ale spíš mladší). Je to prostě týpek, jakým se cítí být každý druhý čtenář. Čím méně popisů, tím rychleji se s ním čtenáři identifikují.

Mnohem větší péči je nutné věnovat sidekickovi. Teprve vedle Billa Chřestýše vynikne Frankova mlčenlivost, pohlednost a chrabrost. Rattlesnake Bill sice není žádný šereda, ale do Frankovy mužné krásy má daleko. Chrabrost nahrazuje opatrností, místy přecházející až v předposranost. Navíc je dosti užvaněný. Pořád něco komentuje. Upozorňuje Toulavého Franka na možné obtíže i na hrozící nebezpečí. Leč Toulavý Frank nikdy nedá na Billovy řeči a vrhne se do každého dobrodružství. A o těch dobrodružstvích to celé bude… Rattlesnake Bill má samozřejmě i jiné nectnosti. Snadno podléhá hráčské vášni. Rád se napije, ale po pár hltech ohnivé vody se zlíská jako konduktér. Nadbíhá každé sukni, která se vyskytne v okolí (neúspěšně). Toulavý Frank musí Billa co chvíli zachraňovat z průšvihu. Někdy se však karta obrátí. Bill se pochlapí a je to on, kdo zachrání kůži celému duu – a pokud počítáme i jejich koně, tak celému kvartetu. A my musíme koně započítat, protože bez koní by to nebyl western. Řekněme si na rovinu: Rattlesnake Bill je tam proto, aby se měli s kým identifikovat i ti sebekritičtější čtenáři.

A teď co všechno se těm dvěma přihodilo: V sedlech svých věrných mustangů cválali prérií. Setkali se s kolonou krytých vozů. Znáte to: kryté vozy širou stepí jedou, aby našly cestu lidem svým.... Pomohli vystěhovalcům v boji s nepřátelskými indiány. Indiáni jezdili kolem dokola, stříleli šípy a děsivě ječeli. Frank s Billem však nechali sestavit vozy do kruhu. Udělali vozovou hradbu, zpoza níž pálili ze svých Coltů a winchestrovek. Ženy vystěhovalců plakaly, samotní vystěhovalci hlasitě bědovali. Děti také plakaly – ale vyššími hlásky. Nakonec byl útok odražen. Indiáni odtáhli s krvavými nosy a vystěhovalci mohli pokračovat ve svém vystěhovávání. Frank a Bill, v sedlech svých věrných mustangů, cválali dál. Setkali se se zlatokopy. Tihle zlatokopové byli mimořádně odporní zpustlíci. Pokud nedolovali zlato, tak si jen zbůhdarma prolévali hrdla ohnivou vodou. Takové jste už viděli stokrát v amerických béčkových slátaninách nebo v křečovitých výplodech východoněmecké produkce sedmdesátých let. Jejich vizáž vám přímo naskakuje před očima.

Zlatokopové se právě rozhodli, že vyvraždí nedalekou indiánskou osadu. Musím upozornit, že tohle byli jiní indiáni než ti, kteří posledně útočili na kryté vozy. Tihle byli mírumilovní. Takže by to nebyl Toulavý Frank, kdyby se nepostavil na stranu indiánů, ačkoliv ho Bill Chřestýš opakovaně varoval před možnými následky. Nevyřešilo se to samozřejmě z hodiny na hodinu. Nejprve probíhalo přetahování a kličkování. Tu stříleli zlatokopové, tamo drnčely tětivy indiánských luků, onde zase práskala Frankova winchestrovka. Nakonec byl zlatý důl zavalen pomocí dynamitu. Bylo jasné, že nikdo z něj už nikdy neuvidí jediný zlatý nugget. Ani Frank, ani Bill. Protože, jak znáte z literatury, zlato ještě nikomu štěstí nepřineslo. Zlatokopové odešli. Indiáni jásali, tančili a pěli děkovné písně. Rattlesnake Bill nadbíhal té nejhezčí indiánce, ale marně. Frank a Bill pak, v sedlech svých věrných mustangů, cválali dál. Následně řešili spor mezi (jinými) indiány a lovci kožešin. Víte, jaké lovce kožešin myslím? Takové ty vousaté s čapkami z mývalí kožešiny, kterým na záda visí pruhované mývalí ocasy. Pusťte si film Jeremiah Johnson, tam je jich plno.

Protože se v předchozím ději vyskytlo příliš mnoho násilí, přišel čas na zklidnění. Pokud se v této části odehrály nějaké násilnosti, tak jedině ve snech a v halucinacích. Tahle epizoda je totiž duchovní a esoterická. Dozrál čas na věštecké sny, ve kterých k Frankovi promluvila totemová zvířata a poodhalila mu jeho budoucnost. Protože Frank necválá širou prérií jen tak nazdařbůh. Vede ho Osud…  Frank pak zjistil, že lovci narušili indiánské duchovní místo, na kterém přebývá manitou. Nikoliv sám Velký Manitou, ale jeden z těch malých. Prostě manitou s malým em. Ale i ten vám může pořádně zavařit, když ho nakrknete. A lovci ho nakrkli. Poblíž jeho příbytku hulákali a stříleli bobry. V posvátném prameni prali špinavé prádlo. To si manitou nemohl nechat líbit a začal jim škodit. Odtud tedy plynuly všechny ty nepříjemnosti. Když Frank lovcům vysvětlil, v čem je problém, dali si říct. Byli to totiž jiní kabrňáci než zpustlí zlatokopové. Drsní, avšak féroví. Začali posvátné místo respektovat. Manitou se uklidnil a lovci i indiáni pak vycházeli jako dobří sousedé.

Frank a Bill se vyhoupli do sedel věrných mustangů a cválali dál. Dojeli do Vraního města. Ve Vraním městě sídlili samí zločinci, sociopati, banditi, vyvrhelové a psychopati. Proti těm byli zpustlí zlatokopové jen partou nezvedených školáků. Shodou okolností se Frank a Bill setkali ve Vraním městě s potulným kazatelem, který tam také právě dorazil. Kazatel začal hlásat slovo Boží, ale setkal se s nepochopením, s výsměchem a s ústrky. Nebyl to však jen tak ledajaký kazatel. Ukázalo se, že kromě bible vozí v sedlové brašně i revolver. A upilovanou brokovnici. Nasraný kazatel začal ve Vraním městě konat Boží dílo. Frank se přidal na jeho stranu – dosti váhavě, protože tohle bylo trochu moc i na něj. Když pak odjížděli, zůstalo ve Vraním městě pouhých deset přeživších spravedlivých. Plus zhruba stovka čerstvě vyrobených mrtvol.

Frank a Bill se pak nechali najmout jako honáci. Společně s dalšími kovboji hnali stádo k železnici. Tady je čas na historky obšlehnuté z Muže se srdcem kovboje nebo z Osamělé holubice. Dramatický přechod stáda přes řeku. Pronásledování mexických zlodějů dobytka. Hořící prérie. Stádo splašené burácením hromu. Prostě příhody z veselého, leč drsného kovbojského života. Frank a Bill dohnali stádo až do místa určení. Zinkasovali výplatu a poveselili se. Bill se poveselil hodně, Roving Frank skoro vůbec. To se však už přiblížili vrcholu své cesty. Dorazili do městečka, ovládaného zlým rančerem – velkostatkářem. Zlý rančer (libující si v černých kloboucích) terorizoval celý kraj. Za tímto účelem si najal tlupu pistolníků. Všichni obchodníčci, řemeslníčci, drobní farmáři a jiná holota, žijící v městečku a v blízkém okolí, se před ním třásli strachy. Jen tři se netřásli. Prvním byl jeden nebojácný farmář. Ten měl pohlednou dceru na vdávání. Ta se také netřásla. Pak tam byl ještě jeden nebojácný týpek: postarší majitel tiskárny a vydavatel novin. Ten pranýřoval rančera ve svých novinách a burcoval lid.

Roving Frank, jak bylo jeho osudem, se samozřejmě přidal na stranu sužovaných obyvatel. Nejprve se utkal s najatými pistolníky. To ovšem neproběhlo bezbolestně. I na straně klaďasů musel někdo odejít na Boot Hill, neboli na hřbitov obutých. A odešel tam statečný novinář. Frankova chrabrost, vyfutrovaná nejnovějším vydáním novin, však povzbudila ustrašené obyvatele. Chopili se zbraní. Najatí zabijáci byli rozprášeni. Příběh dospěl do finále, kterým se stal pistolnický souboj Roving Franka a zlého rančera, konaný na dlouhé prašné ulici – pokud možno za svítání, za soumraku, nebo alespoň v pravé poledne.

Odjede hrdina vstříc zapadajícímu slunci?

Příběh je pak možné ukončit trojím způsobem:

– Toulavý Frank zvítězil, porazil rančera a dostal farmářovu dceru. Smutným aspektem byla smrt Rattlesnake Billa, kterého všichni oplakávali

– rančer byl poražen, městečko bylo zachráněno, avšak Frank zemřel. Utrpěl mnoho průstřelů a některé z nich nebyly zrovna čisté. Rattlesnake Bill dostal rančerovu dceru. Prvorozeného syna pojmenovali Frank. Městečko bylo přejmenováno na Toulavý Frankov. Roving Frankovi postavili sochu v nadživotní velikosti

– rančer byl poražen, městečko bylo zachráněno. Bill dostal rančerovu dceru, kdežto Frank odjel do západu slunce – vstříc novým dobrodružstvím. Proč myslíte, že by měl jinak přezdívku Toulavý? Prostě odjel. Přitom recitoval: já nevím, kde se to v člověku bere – ten neklid, co ho tahá z místa na místo, co ho nenechá, aby byl sám se sebou spokojený, atd…

Tak. A tohle je v podstatě celý western. Kompletní festival westernových motivů. Nebo jsme na něco zapomněli? Což třeba útok indiánů na vlak? Ale my jsme tam měli přepadení kolony krytých vozů. To je to samé. Také jsme tam neměli útok banditů na vlak. Ale to je pořád to samé. Indiáni jsou zmalovaní válečnými barvami, kdežto banditi mají na obličejích šátky. Ti i oni ječí a střílejí do vzduchu. Taky střílejí po mašinfírovi. Kromě toho přeskakují ze sedla na vlakovou soupravu a pak, za jízdy, pajdají po střechách vagónů až na tendr a do lokomotivy. Což vypadá velice malebně, ale principiálně je to nemlich to samé jako přepadení kolony krytých vozů. Navíc: volská spřežení pádí mnohem malebněji než supící lokomotiva. Nebo jsme tam neměli útok indiánů (či banditů) na dostavník. Ale to bychom se zase opakovali. Jen bychom nahradili volské spřežení čtyřspřežím mezků. Jen si to představte. Roving Frank a Rattlesnake Bill odrážejí útok banditů na dostavník, když v tom Bill zahaleká: Hej, Franku, nedělali jsme tohle už předevčírem?

Westernových motivů, když si je takhle sepíšete jeden vedle druhého, je prostě jen pár. A my jsme je právě všechny vyčerpali. Polévka z těchto mnohokrát vyvařených ingrediencí je chudá a málo výživná. Není divu, že autoři přisypávají do westernového hrnce i přísady z fantastických luhů a hájů. Dokonce i mainstreamoví autoři seriózních (nefantastických) románů a filmů. Ale o tom si povíme někdy příště. Na závěr ještě jedna poznámka: připadá vám fiktivní román Roving Frank and Rattlesnake Bill go west přitažený za vlasy? Jenže ono už je tady něco takřka totožného – film Muž proti muži (Seraphim Falls, 2006), v němž exceloval k nepoznání zvousatělý Pierce Brosnan. Seraphim Falls je nejen průřezem westernových motivů, ale i souhrnem severoamerické geografie – od zasněžených vrcholků hor až k vyprahlým pouštím. To všechno se filmařům podařilo nacpat do dvou hodin.

Příště: Prolhané filmy, prolhaní filmaři