Ocenění

Odkryjte tajemství záhadných artefaktů… (recenze)

Autor Jan Peregrin | Aktuality | Úterý 25 Červenec 2017 21.45

Spící obři jsou debutovým románem kanadského spisovatele Sylvaina Neuvela a zároveň prvním dílem plánované trilogie se souhrnným názvem Akta Themis. Kniha v roce 2016 zaznamenala na anglo-americkém trhu značný úspěch a studio Sony Pictures už si pojistilo práva na filmovou adaptaci. U nás vychází díky nakladatelství Knižní klub se zajímavě graficky řešenou obálkou, i když se budete během čtení obávat, že otvorem vystřiženým v obálce o něco zachytíte a knihu si tak potrháte…

Sestava 1

Jedenáctiletá Rose Franklinová se při projížďce na kole v okolí Deadwoodu v Jižní Dakotě náhle propadne pod zem. Ocitá se v krychlové místnosti, která je obložena panely s neznámými zářícími znaky. Samotná Rose leží na dlani obrovské kovové ruky, která vyplňuje celou místnost. Vzápětí se děj posouvá o sedmnáct let kupředu. Rose vystudovala fyziku na Chicagské univerzitě, jejíž vědci obří ruku zkoumají. Rose se tak jako vědkyně vrací k artefaktu, který sama před lety objevila. Jde o objekt vpravdě záhadný, pět až šest tisíc let starý, vyrobený neznámou technologií. Symboly na panelech, které jej obklopovaly, navíc nepřipomínají žádný známý jazyk. A otázky přicházejí: Kdo tajemný artefakt vyrobil? Jak to, že jej našla zrovna Rose? Existuje-li ruka, co zbylé části těla? A jakého těla – lidského? Jsme ve vesmíru sami? Na všechny tyto a mnohé další otázky bude muset Rose se svým týmem odpovědět, pokud chce záhadu kovové ruky rozluštit.

Žánrově se v zásadě jedná o techno-thriller: jednak sledujeme intenzivní a náročný výzkum Roseina týmu (lingvista se snaží luštit symboly, fyzička zkoumá vlastnosti robotické ruky), v další rovině jsou nám předestírány politické a vojenské aspekty onoho záhadného a senzačního objevu (skutečně se najdou další části robota, ale ne všechny se nacházejí na území Spojených států atd.). Tímto zasazením by kniha mohla připomínat například romány Michaela Crichtona, je tu ale jeden podstatný formální rozdíl…

Příběh Spících obrů je vyprávěn pomocí přepisů rozhovorů (v některých případech spíše výslechů) jednotlivých aktérů příběhu. Kapitoly jsou tak tvořeny dialogy s Rose, se členy jejího výzkumného týmu a dalšími pro děj důležitými postavami. Výjimečně tvoří kapitolu zápis z deníku některé z postav. S touto formou narace se v SF literatuře občas setkáváme (vzpomeňme třeba Světovou válku Z nebo Marťana), ale přesto stále působí – alespoň co se mě týče – poměrně neotřele a zajímavě. Je ovšem jasné, že takový způsob vyprávění příběhu sebou nese i řadu úskalí, se kterými se autor musí umět vypořádat.

Sleeping-Giants-hands

Prvním potenciálním problémem je vcítění se do postav. Na jednotlivé aktéry příběhu nahlížíme prakticky výhradně jen tím, co nám o sobě samy řeknou. Prostě vypráví, co dělají, co si myslí o sobě a o ostatních. Autor se ale naštěstí nenechal zlákat k povrchnosti a plochosti, ke kterým takové charakteristiky postav svádí. Postav v příběhu sice není mnoho, ale každá v něm má své místo. Mají své motivace, své tužby, své slabiny. Chápeme, proč jednají tak, jak jednají. Nejsou to prvoplánoví panáci, nahlíží na svět různě a tuto různorodost nám ve svých vyprávěních dovedou, autorovým prostřednictvím, předat. V tomto smyslu je nečekaným bonusem postava samotného tazatele – toho, který všechny postavy zpovídá. Tazatel je vlastně dalším hrdinou příběhu, ale jaksi skrytým a tajemným – není zcela jasné, jakou roli ve výzkumu a vlastně v celém příběhu hraje, jeho dotazy jsou někdy nečekané, často vtipné a těším se, kam se tato postava v dalších dílech posune.

Hůře se autor popasoval s druhým zásadním problémem, který ze zvolené formy vyplývá, a tím je absence přímé akce. V knize se dějí velmi dramatické věci, ale opět – nezažíváme je „na vlastní kůži“, ale zpětně nám o nich někdo vypráví. Emoční náboj takovýchto scén je pak bohužel mnohem slabší, než kdybychom je zažili spolu s postavami. Autor si  tento problém naštěstí uvědomuje a dočkáme se tak i rozhovorů přímo z akce (postava reportuje přes vysílačku, co právě vidí a dělá). Přesto bych řadu vypjatých scén raději prožil spolu s postavami, než si o nich nechal ex post vyprávět.

Zvolená forma vyprávění má ale naopak jednu nespornou výhodu, kterou kniha dokonale využívá – má spád. V moderovaných rozhovorech se dozvíme vše potřebné pro pochopení děje a motivací postav, aniž bychom byli utopeni v rozsáhlých popisech či rozervaných nitrech hlavních protagonistů. Popisy prostředí jsou omezeny na to nejnutnější, zbytek je ponechán na čtenářově fantazii. Kniha tím nijak neztrácí, naopak – neexistují nudné pasáže, vyprávění vás vtáhne a není problém přečíst ji za jedno odpoledne, už kvůli nepříliš velkému obsahu. Spící obři jsou jednoduše zdařilým debutem, který bylo radost číst. Příběh je zajímavě rozehrán, nepůsobí předvídatelně a rozhodně má potenciál. Z běžné knižní produkce Obry vyčleňuje i zvolený způsob vyprávění. Co dodat – druhý díl již anglicky vyšel a lze doufat, že se jej brzy dočkáme i u nás. Podobně lehkých, čtivých a vcelku zajímavých knih je v obzvláště v tak parném létu vždy potřeba víc než dost…

Sylvain Neuvel: Spící obři

brožovaná, překlad Naďa Funioková, 354 stran, 279 Kč

knižni-klub-logo

347 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.