Spisovatel mnoha tváří – Rozhovor s M. M. Smithem
Skalní fanoušci žánru science fiction ho patrně znají díky románům Náhradníci a Jeden z nás, i když si jich bohužel díky nevhodné vydavatelské strategii všiml jen málokdo. Smith ovšem publikuje i thrillery pod jménem Michael Marshall, tady vám jeho jméno možná připomene román Slamáci, první díl volné trilogie, jenž u nás vyšel před několika lety. Nyní se mu v rámci nové edice Fantastická epocha hodlá věnovat nakladatelství Epocha, které koncem minulého roku vydalo jeho oceněný debutový román Není cesty zpět a má s autorem velké plány. V časopise XB-1 mu nedávno vyšla krátká povídka „Co se stane, když se v noci probudíte“ (číslo 3/2011), za kterou si vysloužil svou dosud poslední Cenu britské fantasy. Uvidíme, zda se mu na druhý pokus podaří na českém knižním trhu prorazit…
Naši čtenáři vás znají především jako autora nápaditých akčních science fiction románů, to už je ale pro vás patrně uzavřená kapitola?
Dnes se zdá, že ano. Psaní prvních tří románů jsem si opravdu užil, i když jsem se nikdy necítil být spisovatelem žánru science fiction, spíše autorem thrillerů zasazených do budoucnosti. Stále píšu thrillery, jen se teď už odehrávají v současnosti. Z pohledu trhu jsou to samozřejmě dvě naprosto odlišné kategorie, a tak se náhlá změna toho, co píšu, zpočátku nezdála jako příliš dobrý nápad. Ovšem pokud letos dokážu jako Michael Marshall napsat novou knihu dostatečně rychle, mohl bych si v druhé polovině roku najít čas i na Michaela Marshalla Smithe a vrátit se k tvorbě trochu hravějších věcí, se kterými jsem začínal. Nemyslím si, že to bude science fiction, možná něco jako zvláštní druh temné městské fantasy. Problém je, že existuje tolik příběhů, které se hlásí o mou pozornost a nikdy není dost času věnovat se všem…
Jste tedy autor, který vypráví příběh a nezáleží, do jakého žánru spadá. Podobný typ spisovatele to má obvykle velmi těžké, čtenáři obvykle od každého spisovatele očekávají určitý žánr a typ příběhu, nebývá to pro vás občas tak trochu frustrující?
Je to hodně únavné, to mohu potvrdit. Bylo by skvělé mít tu možnost a pokaždé napsat odlišný typ knihy, čistě podle toho jaký nápad se zrodí v mé mysli – vybrat si žánr a styl jednoduše na základě toho nejlepšího, co je pro ten který příběh vhodné. Jenže publikování knih tohle neumožňuje a čtenáři to ani nechtějí. A tak prostě zabřednete do jednoho určitého typu románu, alespoň na nějaký čas.
V současnosti to je pro vás především psaní thrillerů, je lehčí se s nimi prosadit na knižním trhu?
Je rozhodně snadnější publikovat thriller než je tomu u netradičně pojaté science fiction: předpokládá se (a myslím, že mylně), že takový typ příběhu má šanci oslovit větší část čtenářského publika. Ovšem na trhu s thrillery panuje značná konkurence a já do příběhu docela rád přidávám špetku nadpřirozena či mystiky, což občas trochu mate některé čtenáře. Cokoliv, co dělám, umím si s neodbytnou důsledností zkomplikovat nejen pro sebe… ale i pro mou další tvorbu. Začínám se pomalu přesouvat od přímočarých thrillerů do poněkud temnějších oblastí.
Jako autor kratších prací jste znám především v oblasti hororu a temné fantasy, dosud jste však nenapsal žádný velký hororový román, proč vlastně?
To je pravda, nikdy jsem si nesedl a nenapsal Velký Hororový Román, i když jsem si to vždycky přál udělat. Hlavní důvod je, že mě dosud nenapadl ten správný námět, něco, co si přímo vyžaduje zpracovat právě v tomhle stylu. Až mě něco podobného napadne, tak to určitě udělám. Zpočátku jsem chtěl napsat právě tenhle druh románu – nejlépe něco jako jsou knihy od Stephena Kinga a Petera Strauba – a jednou si to s velkou radostí vyzkouším.
Váš poslední román Killer Move je mimo jiné i o změně v našich životech, kterou přinesla moderní doba s nástupem sociálních sítí a internetu vůbec. Obáváte se, že budoucnost bude pro naše potomky neosobní a temná?
Nemyslím si, že bude neosobní, ne, vždyť tolik věcí v počítačové oblasti přináší do lidských životů nové možnosti interakce a spojení s ostatními, za všechno lze zmínit meteoritický nárůst obliby „sociálních sítí“. Přesto je tu důvod k obavám, tyto druhy spojení totiž nejsou natolik skutečné, jak si mnozí myslí, lidé mnohdy mrhají svým časem na vytváření falešných přátelství, přetvařují se před ostatními, i když ti se o ně ve skutečnosti vůbec nezajímají, to vše na úkor času, jenž by mohl být věnován skutečným vztahům se skutečnými lidmi ve skutečných životech. Podobné chování se může jednoho dne krutě vymstít. Ačkoli… popravdě čím je člověk starší, tím u něho vzrůstá potřeba žít „skutečným životem“, rodinou a prací, a tak se i jeho čas strávený ve virtuálních světech neustále zmenšuje. Internet je sice podmanivý, ovšem Skutečný Svět je dost dobrý na to, aby nakonec každého zlákal.
Na vašich internetových stránkách jsem narazil na podrobnou bibliografii vámi vydaných prací, ve které věnujete neobvyklou pozornost zahraničním vydáním. Zdá se, že si překladů skutečně ceníte, je to tak?
Jsem opravdu rád, že má díla vycházejí v překladech a vždy se snažím uvést i překladatele, protože jejich řemeslo považuji za náročné a přitom nepříliš viditelné, jsem jim skutečně vděčný za to, co dělají. Přál bych si, abych byl sám schopný číst ve více jazycích. Mám přátele v mnoha evropských zemích a jejich romány dosud nebyly přeloženy do angličtiny, štve mě, že nejsem schopen si přečíst jejich díla. Narodit se v zemi s anglickým jazykem je zároveň požehnání i kletba – je to prostě příliš jednoduché být líný a nenaučit se žádný další jazyk.
Co se vám asi tak vybaví při slovech Česká republika? Navštívil jste někdy naši zemi nebo alespoň Prahu? Máte třeba v oblibě některého z českých spisovatelů nebo si snad rád zajdete na české pivo?
Obávám se, že k České republice mě toho moc nepojí. Rád bych ji jednoho dne navštívil, ale dosud pro to nebyla příležitost. Ale české pivo, tak to mi opravdu chutná, i když… zrovna minulou noc jsem ho vypil snad až příliš…
675 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora