Ocenění

Zanechá Srdce ledu čtenáře chladnými? (recenze)

Autor | Aktuality | Pondělí 6 Červenec 2015 8.55

David Šenk, známý svými pracemi i ze stránek časopisu XB-1, se nedávno představil svou už třetí povídkovou sbírkou v žánru science fiction. Po knihách Smrtelní bohové (2011) a Proudové šílenství (2013) k nám přichází Srdce ledu, jehož povedená obálka a slibná anotace nenechají chladným žádného fanouška klasické SF. Nakolik však totéž splňují i samotné povídky?

Srdce_ledu_FRONT

Sbírku zahajuje povídka Souhvězdí Lva, která svým svižným jazykem i událostmi snadno vtáhne čtenáře do děje – ideální na začátek sbírky. Její námět sice balancuje na hranici klišé, ale Šenk si s ním poradil zkušeně, a tak ji nikdy nepřekročí na tu špatnou stranu. Uvěřitelná postava vypravěče a řada až satirických detailů ještě přidávají na dobrém dojmu z úvodní povídky. Následné Znamení osudu je zase rozhodně nejexperimentálnější kousek sbírky. Jeho netypické pojetí armageddonu a vyprávění v druhé osobě jej přinejmenším v našich končinách ozvláštňují. Možná až moc doslovný závěr a některé obrazy přehnané až do klišé ovšem kazí celkový dojem. Nemohu se zbavit dojmu, že pohrát si ještě trochu s použitou obrazností, mohli jsme tu při troše štěstí mít něco opravdu výjimečného. Některé méně podařené pasáže byly možná míněny jako kontrast k temné poetice jiných úseků textu, ale ve výsledku působily spíš jako stokrát použité popisy špíny a násilí.

V povídce Kamas: Kořeny budoucnosti si autor poměrně originálně poradil s několika dílčími náměty, zejména paralelními světy, paradoxy cestování mezi nimi a časovou dilatací (v případě povídky pramenící z jiné příčiny než cestování relativistickou rychlostí). Úvod byl lehce zdlouhavější, nicméně po představení linie redaktorky zpovídající tajemného Nortona Debusyho se příběh uspokojivě rozpohyboval kupředu a dojem lehkého zmatku byl vystřídán dojmem zajímavé záhady. Trochu kompaktnější zpracování by povídce neuškodilo, přesto ale docela potěšila. Povídky Poslední con a Hledání jinoplanetníků jsou lehce satirickými sci-fi hříčkami, jejichž humor je ovšem chvilkami trochu vyčpělý. Jejich motivy neobsahují moc nového a tamní typy postav jsme už viděli mnohokrát, byť pobaví. Ani Proroctví Umáma, které svými motivy šílenství a nebezpečné knihy vzdáleně evokuje lovecraftovské příběhy, nepřináší nic překvapivého. Co dělá Bůh? je zábavnou, ač lehce zapomenutelnou satirickou jednohubkou o ne-tak-docela konci světa a pokusu přilákat Boží pozornost.

šenk-epocha

Na konec jsem si nechala povídky Fáze fantómových končetin, Psychologie pionýrů a Srdce ledu, které obsahují zajímavé náměty, ale liší se v míře jejich využití. Motiv detektiva narozeného a vychovaného na mimozemské planetě a výrazně ovlivněného tamní biologií je skvělý: nosný, zajímavý, poměrně originální, využitelný mnoha úžasnými způsoby. Fáze fantómových končetin s ním pracuje sice zajímavě, ale snaha o vědecko-technický základ tu vychází naprázdno; technoblábol povídky je slabší, potlačení skepse se nekoná. Samotný příběh to naštěstí víc než dostatečně vyrovnává a čte se opravdu příjemně. Nemohla jsem se však zbavit dojmu, že kdyby autor pojal ústřední námět jinak, víc se soustředil na možné konflikty z něj vycházející a dal větší prostor postavám, mohl by z podobného základu místo dobré, ale trochu rozporuplné povídky vzniknout špičkový román. Psychologie pionýrů je co do námětu – přípravy a vyslání první mezihvězdné výpravy – a zpracování patrně nejvyrovnanější kousek sbírky. Na nic si nehraje, je zajímavá a uvěřitelná. Titulní Srdce ledu je na tom podobně. Ztroskotání lidské a nepřátelské mimozemské lodi na neosídlené ledové planetě je příjemným základem pro svižnou, do military SF laděnou a pěkně napsanou povídku o válce, jejíž skutečnou příčinu mají hrdinové teprve poznat – pokud se zvládnou v nezáviděníhodné situaci zachránit.

Obálku knihy skutečně nelze než pochválit; totéž ale neplatí o práci korektora. Místy jsem měla dojem, že zaspal nebo sbírku prošel jen letmo. Chybějící čárky či záměny objetí/obětí přece jen trochu ruší jinak spíše příznivý dojem. David Šenk píše rozhodně dobře a čtivě a umí si hrát s jazykem, některé z jeho povídek však trpí nedostatkem invence, ač jsou všechny řemeslně zvládnuté. Někdy je působivý a originální námět rozpracován méně, než by si podle mne zasloužil. Jindy je ovšem jeho zpracování vyvážené a úměrné nápadu a výsledek je velmi dobrý. Sbírka jako celek tak není vyrovnaná, ale obsahuje kousky, které stojí za to si přečíst a z nichž některé by za jiných okolností mohly vydat i na působivý román. Doufám, že víc takových nám autor přinese i do budoucna. Nakladatelství Epocha zaslouží pochvalu za to, že nám Šenkovu povídkovou tvorbu s odvahou představuje souvisle, tak jak se u autorských sbírek sluší, kéž by se od nakladatelů podobné pozornosti dostalo více domácím autorům.

David Šenk: Srdce ledu

brožovaná, obálka Karel Zeman, 200 stran, 169 Kč

Související odkazy:

Technooptimismus v Srdci ledu (ukázka)

epocha-logo

620 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 1 »

  1. Comment by Jana Dvořáčková — 6.7.2015 @ 9.59

    Všichni píšící čtenáři a čtoucí psavci by si měli navzájem dělat beťáky, aby se z námětů příběhů co nejvíc vytěžilo. Inspirace a ovlivnění by v tomhle případě muselo být připsáno holt jenom ku prospěchu rozvoje psavecké vášně našince :).
    Strkanice typu: „tys mi ukrad nápad, zmetku,“ by si autoři řešili mezi sebou, čímž by vlastně pilovali techniky soubojů použitelných v dalších dílech :).

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.