Králičí norou do alternativního Švédska (recenze)

Autor Veronika Mayerova | Aktuality | Pondělí 17 prosince 2018 11.35

Příběhy z dětství prožitého v krajinách švédských polí, jezer a předměstí, jejichž nedílnou součástí jsou obří stroje, dinosauři a zohýbané relikty strojů, u nichž se skutečný účel dávno vytratil pod všudypřítomnou námrazou, i tak by se dala charakterizovat ranná tvorba švédského malíře a designéra Simona Stålenhaga. Své obrazy tvoří digitálně, stylem záměrně napodobujícím malbu olejovými barvami na podkladu imitujícím plátno, přičemž všechny byly dlouhou dobu přístupné pouze na internetu. Jeho první tiskem vydaná kniha Ur Varselklotet (2014), v češtině nazvaná jednoduše Smyčka, nedávno vyšla jako velkoformátová publikace u nakladatelství Argo. A co se hodí k předvánočnímu punči lépe než mrazivé, nostalgické Švédsko zaplněné futuristickými vizemi a dětským úžasem?

V roce 1994 švédská vláda ukončila svůj projekt Mälerenského urychlovače částic, jednoduše nazývaného Smyčka. Vzpomínky na dobu, kdy mamutí urychlovač a s ním spojený výzkumný ústav experimentální fyziky formoval podobu několika švédských ostrovů, pod nimiž byl ukryt, prosakují na povrch v podobě zmrzačených technologií, podivných, užíváním otlučených strojů, divokých zvířat a bezejmenného šrotu. Krajina Smyčky je neobvyklou alternativní historií, magickým realismem kombinovaným s mrzutou, často melancholickou náladou ztráceného a jen prostřednictvím prchavých vzpomínek na dětství oživovaného prostoru. Své místo tu nalézají retrofuturistické obrazy, fantastické výpovědi svědků a bizarní setkání všeho druhu, aby rozvíjely vzrušující mystifikaci z nepříliš vzdálené minulosti.

Smyčka přichází s koncepčně velmi umně zvládnutou kombinací obrazu a krátkých textů propojených jednotícím motivem fantastické vize švédských periferií osmdesátých let. Jakkoli se textová a obrazová složka vhodně a nerušivě doplňují, hlavní narativní potenciál leží především v malbách. V obrazech je citlivě kombinováno důvěrně známé a ve své všednosti snadno uchopitelné s něčím cizím a vzrušujícím, o čem mozek a naučená fakta dospělého budou tvrdit, že to není možné. Hra s autenticitou ovšem nepřichází najednou, je rozvíjena pomalu a plíživě, aniž by bylo snadné najít jasný šev, skrze který sny a futuristické vize infikují realitu. Vše je přirozené, hladké a podmanivé svou schopností nerozervat opozita vlastní / cizí do vzájemně se vylučujících celků.

Smyčka nevyvolává znepokojení, nezahlcuje vnímatele ostrými hranami kontextové vytrženosti dílčích částí, její kouzlo je ve zcela samozřejmé patřičnosti veškerých jednotlivostí do souvislého celku. Obrazy samotných švédských polí, budov a automobilů naštěstí ani v českém kontextu nepůsobí přehnaně exoticky, nestaví vnímatele před nechtěný dialog vzdáleného a ještě vzdálenějšího, naopak působí příjemně povědomě. O to snazší je pak vztáhnout zachycené okamžiky sám k sobě, k vlastním zkušenostem a vzpomínkám na dětství. V konečném důsledku je to však především představivost, která je zde univerzálním jazykem a tou hlavní platformou, skrze kterou Smyčka vypráví.

Některé obrazy Stålenhagovy Smyčky ožívají díky studentskému projektu…

Textem zachycené vzpomínky, kterými jsou obrazy doplněny, jsou jednoduché, krátké a informačně strohé. Nenabízejí interpretační rámec nudné vysvětlivky ani důvěryhodného průvodce předkládaným světem, jsou stejně útržkovité a nespolehlivé jako všechny vzpomínky. Je to jejich dětská optika a bezprostřednost, která nastavuje stejnou relevanci chovu dinosaurů v kurníku a magnetrinovým lokomotivám i dětským rvačkám a podvádění v počítačových hrách, co z nich činí vhodný doplněk k působivému vizuálu. Místy až hraniční banalizace nevšedního, které se v nich čtenáři dostává, jen prohlubuje mystifikační hru s fantazií a autenticitou. Text nelektoruje, neodvádí pozornost, neubírá na kouzle; perspektiva, již přináší, pouze rozšiřuje hranice viděného, aniž by měla ambice sklouzávat k jednoznačnému autoritářství, nebo vytyčovat čtenáři jasnou interpretační cestu.

Stålenhagovy malby jsou působivé samy o sobě, v předkládaném souboru v pevné vazbě a perfektní grafické úpravě potěší všechny vyznavače obrazových publikací, se sci-fi tematikou pak dvojnásob. Smyčka je ovšem především příběhem. Rozbitým, chaoticky rozházeným do příznačného bezčasí dětství a každý, kdo dokáže přistoupit na její hru s nostalgií, úžasem a fantazií, nalezne barvitý svět, ke kterému se bude rád vracet, aby pokaždé nalezl něco nového. Stejně tak bezpochyby zaujme i mladšího čtenáře, neboť i bez své nostalgické stránky bezchybně funguje jako barevný portál do světa dobrodružství a zázraků, který bude pro realitou dosud nezmrzačené dítě ještě přístupnější a kouzelnější.

Autor v úvodní stati konstatuje, že se o mälerenské Smyčce tvrdilo, že její síly dokáží ohýbat časoprostor. Já si troufám tvrdit, že obrazy Simona Stålenhaga si tuto moc nesou s sebou. V krajinách dětství pamětníků Mälerenského urychlovače částic se pohybovali androidi, kyberbuvoli a lodě se stejnou samozřejmostí jako v těch našich, a ačkoli je možná obtížné vybavit si to v podobně jasných konturách, v jakých to předvádí Stålenhagovy malby, Smyčka přináší fantastické, vzrušující a trochu melancholické svědectví o tom, že je naprosto legitimní těmto dětským vzpomínkám věřit. Bude jistě přinejmenším zajímavé, jakým způsobem se toto kouzlo podaří přenést na obrazovky tvůrcům chystaného televizního seriálu společnosti Amazon, pokud se ho tedy v budoucnu dočkáme.