Asi jen málokterý domácí fanoušek fantastiky si při vyslovení názvu nakladatelství „Straky na vrbě“ vzpomene nejdříve na stejnojmennou knihu Josefa Lady. Většině z nich v mysli začnou rotovat dnes už desítky knih povětšinou domácích autorů. Ovšem i čtenář zahraniční fantastiky si přijde na své a určitě si už teď dělá v knihovně místo na sebrané spisy Rogera Zelaznyho. Ediční plán Strak bývá bohatý, ale také hezky skoupý na slovo, což je rozhodně výzva, kterou jsme se rozhodli řešit přátelským rozhovorem s nakladatelem Michaelem Broncem. Co myslíte, podařilo se nám ho přesvědčit, aby se o chystaných titulech pořádně rozpovídal?

V letošním edičním plánu máš ještě sedmnáct knih. Myslíš, že stihneš vydat tolik nových titulů?

No, nerad to říkám, ale vlastně si to nemyslím. Dal jsem tam s termínem před koncem roku většinu knih, co moji čeští autoři ještě píšou. Na některých už takhle ovšem pracují několik let a nelze vyloučit, že je ani letos nedokončí, případně že někdy v létě dostanu druhou verzi, kterou budu ještě vracet k dobroušení. Takže bych to viděl spíš na asi tak dvanáct knížek…

Na co se můžeme těšit v nejbližší době, co je doslova „na spadnutí“?

Aktuálně pracuju na větším množství knih zároveň: Jana Rečková: Dračí mor, sborník Žoldnéři fantazie – Dálnice ke všem čertům, Roger Zelazny: Zemřít v Italbaru. Tyhle tři bych rád pokřtil v rámci Conu na vrbě, jenž se bude konat v pátek 6. května v Městské knihovně na Andělu. Dále pak Robert Fabian a jeho reedice Carpe diem. A hned poté čeká: Martin D. Antonín: Daemonica II – Andělské rakvičky a Míla Linc: Mrtví muži netančí. Ještě dál se teď prozatím v čase pouštět nechci, tohle vystačí tak nějak do léta…

Ediční plán nakladatelství Straky na vrbě

najdete na jejich domovských stránkách.

Robert Fabian se po reedici Mariňáků rozhodl k podobnému kousku i s Carpe Diem. Můžeš prozradit něco bližšího? Mluvilo se o textu, který by sloužil jako bonus, o obálce, ilustracích, prostě prozraď, co se jen dá…

Vlastně to ještě stále není „zaklíčované“, takže nemůžu moc říct. Bonus je hodně zvláštní a ještě se s autorem jedná, zda ho vůbec chce poskytnout. Obálka bude zhruba stejná, abych nemátl čtenáře, kteří by na to skočili jako na „nového“ Fabiana. Vnitřní ilustrátor teď vypadl, jedná se s dalším. Ale základní text už je vysázený, a vzhledem k tomu, že je to masivní kniha, znamená to spousty práce, která je už hotová. Robert Fabian to celé pročetl a přebrousil, i když ne tak důkladně jako Mariňáky – svou prvotinu. Tady byl myslím spokojenější s původním textem. Přesto i zde došlo ke stovkám drobných zásahů. Kniha vyjde ve stejném formátu, jako loni vydaní Mariňáci, část nákladu bude opět vázaná, číslovaná a podepsaná.

Jak to vypadá s Mosteckého Pod úplňkem Hada? Kniha je v edičním plánu už několik let, pokud se nepletu, obálka Jany Šouflové je skvělá a jistě se těší spousta čtenářů…

Vypadá to bohužel špatně. Jarek Mostecký mi posune termín o několik měsíců dál vždy, když vyprší ten předchozí. Možná se autorsky trochu zasekl, ale pevně doufám, že to překoná. Momentálně má termín nějak do prázdnin, tvrdí, že text už je skoro hotov a schází poslední akční scéna, respektive se na ní pracuje. Prý je to celkem špalek. Rád bych to udělal ve větším formátu. Ale dokud román nedokončí, nechce se mi odtajnit víc…

„RÁD BYCH MĚL JEDNOHO DNE VYDANÉ

SEBRANÉ SPISY ROGERA ZELAZNYHO.“

Pokud jde o Rogera Zelaznyho, letos plánuješ vydat jeho Zemřít v Italbaru a Pána světla. V jakém stádiu jsou obě knihy? Co dalšího chystáš a jak to vidíš s pokračováním Amberu?

Skoro si říkám, zda by ses nemohl ptát na něco lehčího. Člověk nerad přiznává, že nedodržuje termíny, které čtenářům slíbil. Italbar je v pohodě. Rediguju překlad Richarda Podaného, což není náročná práce. Chybí mi dodělat jen třicet stránek. Pak to pročtu ještě jednou čistě česky, vrátím to Richardovi ke schválení a šoupnu to jedné kamarádce, co právě dostudovala medicínu – jen tak preventivně, je tam celkem dost terminologie a nějaká doktorská hantýrka. Ovšem kvůli redakci tohohle textu jsem opět odložil práce na Pánu světla. To je můj vlastní překlad, který už léta zanedbávám – musel jsem si zaplatit prodloužení práv. Nicméně se na něj hodlám vrhnout hned po dokončení Italbaru a pevně doufám, že vyjde ještě letos. Propříště si na samostatné překladatelské projekty nechám zajít chuť… Chtěl bych se věnovat psaní vlastní knihy a práce na cizích, většinou dosti obtížných literárních textech, mě příliš váže.

Pokračování Amberu má opět zadané Honza Kantůrek a momentálně se k němu propracovává přes nějakého Pratchetta. Mám slíbeno, že letos stihne nejméně jednoho, a pak opět začne průběžně „ambeřit“. Chci během pár příštích let dovydat všech deset dílů. Co se týče dalšího, rád bych měl jednoho dne vydané sebrané spisy Rogera Zelaznyho. Podrobněji se k tomu teď nevyjádřím…

Prozradíš něco bližšího k románu Jany Rečkové? Jana je hodně univerzální autorka, v jakém ohledu doplňuje už publikovanou povídku ze stejného prostředí?

Tenhle projekt vyplynul ze sborníku Legendy: Draci. Novelka „Hic sunt dracones“ od Jany, která tam vyšla, se mi hodně líbila. Má silnou atmosféru. Vzpomínám si, jak jsem dělal poslední korektury před vydáním Draků minulé léto v jedné hospůdce v Krčském lese, měl takovou tu opravdu dobrou letní náladu podpořenou jedním pivem, a jak jsem ten Janin text četl a líbil se mi, napadlo mě: „Tady je tak široký náčrt světa, že by se z toho dal vytěžit celý román, a vůbec ne špatný!“

Když jsem kontaktoval Janu Rečkovou, dost se zdráhala, že je prý přetížená překladatelsky a neví, zda ji něco napadne – no a pak mi za pár měsíců náhle napsala, že to má hotové. Poté se to ještě nějaký čas dotahovalo. Je to opět směsice science fiction a fantasy, důraz na tu kterou složku asi záleží na čtenářském vidění. Autorka mě trochu převezla tím, že to posunula do minulosti, takže to vlastně s textem ve sborníku nemá společného tolik, jen tu atmosféru a některé hlavní postavy…

U nového románu Míly Lince mě v podstatě napadají stejné otázky jako u Jany Rečkové. Je tu nějaká výraznější změna oproti předchozím pracím, na které román volně navazuje? Prozradíš, o co půjde v románu tentokrát?

Antologie Legendy: Draci byl zjevně inspirativní projekt, protože i Míla Linc se rozhodl spontánně navázat na svou povídku „Krauka“, která tam vyšla. Je to z jeho oblíbeného světa z románu Stín Černého hvozdu a příběh lovčího Meyrinka půjde myslím číst i bez znalosti té povídky, ovšem spojitost je tu značná. Vypravíme se s hrdiny hlouběji do Černého hvozdu a zkusíme mu spolu s nimi vyrvat jedno důležité tajemství. Je to dost podobné předchozímu Mílovu románu, blátivá drsná historická fantasy pro ty, kdo v literatuře hledají spíše temnější tóny…

„ANTOLOGIE LEGENDY: DRACI BYL

ZJEVNĚ INSPIRATIVNÍ PROJEKT.“

Nedávno se v edičáku objevil i třetí díl Dobrodruha. Už víš, co přinese nového? Mluvili jste o knize s Leonardem trochu blíže, nebo má takovou důvěru, že prostě jen čekáš, co z toho „vyleze“?

Knížku si spontánně naplánoval sám Leonard – takže to nebylo takové: „Hele, dobře se to prodává, piš dál…“ V Lybijské suitě mu zůstalo dost otevřených vrátek, do nichž se rozhodl podívat, a svět kolem první světové války, gangsterky a dobrodružné příběhy ho zkrátka baví. Bude to opět povídkové, jako Dobrodruh jednička, ne román, jako druhý díl. Jsem na to hodně zvědavý a sám se těším i jako čtenář, ale počkám si na konečnou verzi. Myslím, že ještě dopisuje poslední dvě povídky. Pracuje se na vnitřních ilustracích… Viděl bych to nějak na počátek podzimu, záleží taky, jak stihne obálku Jana Šouflová…

Od spisovatele Medkova formátu už všichni víme, co čekat, na druhou stranu vcelku nový autor Tomáš Bandžuch se objevil jen v několika tvých posledních antologiích a teď si troufá na román, jenž se vrací do časů První republiky v historicky poměrně věrné netradiční fantasy. Jak moc se máme na knihu těšit?

Záleží na vkusu. Je zvláštní, že to zmiňuješ hned po Medkovi, protože mi to připadá takové trochu „medkovské“. Ale možná je to jen tím, že si člověk věci škatulkuje a dokud si v hlavě nezaloží šuplík na samostatný styl nového autora, přirovnává to ke starším známým věcem. Každopádně je to novodobá historická fantasy. První republika. Autor tuším studuje historii a politologii, oboje se do toho dost promítá. Místy je to pěkně drsné, už v novelce „Příběh opravdového drakodlaka“ v antologii Legendy: Draci ostatně ukázal, že se s postavami zrovna nemazlí. Vážně bych se nechtěl jako hrdina ocitnout v jeho příběhu, je to celé dost krvavé a temné.

Z Mongolska se postupně vrátíme do Evropy a do Prahy, řeší se tu případy Čarotvorných služeb navazujících na skutečnou historii – v něčem jsem si nemohl nevzpomenout na Ludvíka Součka, i když nevím, co tohle jméno řekne mladším čtenářům. Zrovna dnes snad dostanu novou verzi. Pokud už bude plně funkční, může to vyjít ještě letos, nejspíš nějak na podzim.

„VÁŽNĚ BYCH SE NECHTĚL JAKO HRDINA OCITNOUT

V BANDŽUCHOVĚ PŘÍBĚHU, JE TO CELÉ DOST KRVAVÉ…“

Další „povídkář“ s debutovým románem je Jan Dobiáš, který ve svém díle Modrá luna čarodějů, rudý měsíc války slibuje temné, antihrdinské a přitom poetické dílo. Myslíš, že román uspěje u českých čtenářů, kteří si potrpí na akci, hlášky a „rychlý střih“?

Nemám ponětí. Je to místy hodně silné dílo – už jsem ho přečetl dvakrát, zhruba rok po sobě. Teď čekám na třetí verzi a doufám, že už bude plně publikovatelná, případně že se dobrušování omezí jen na nějaké detaily. Svět v kulisách tohoto příběhu je vlastně z velké části klasická fantasy, ale důraz je kladen jinam než na heroičnost postav. Má to strašně silnou nostalgii. Asi se to bude víc líbit dívkám. Na druhé straně – třeba i Sapkowski má vedle akčních scén ve svých knížkách i tunu umění a lidi ho čtou rádi. Nejspíš ale udělám menší náklad. Honzova prvotina, povídková sbírka Po dračím ohni, se nechytla tak, jak jsem doufal – možná mou vinou, že jsem zvrzal obálku. Považuju ho ale za velmi talentovaného tvůrce a rád bych, aby ho české publikum konečně kladně přijalo…

O zmíněné hlášky jistě nebude nouze v dalším díle Daemoniky od Martina D. Antonína. Ten si svým svérázným humorem dokázal získat řadu stoupenců a stejně tak i mnoho odpůrců. Čím tu první skupinu potěší a tu druhou naštve tentokrát?

Mně už asi schází odstup, abych to pořádně vnímal. První verzi Daemoniky jsem četl tak před šesti, sedmi lety, kdy to byl náčrt jednoho dlouhého románu – až příliš hutný a zkratkovitý. Krom toho jsem coby postava (archanděl Michael) světem Daemoniky prošel i v měsíčním larpu, který se konal před pár lety. Byla to docela síla a hodně mi to ten svět přiblížilo (tedy, on je to vlastně náš svět), takže ho těžko dokážu vnímat nezaujatě.

Druhý díl Andělské rakvičky navazuje na rozvržené linie Pekelného nářezu. Místy možná ubude humoru a přibude drsnosti, jak se blíží Filipojakubská noc a Peklo se chystá Nebi s plnou parádou vystartovat po hrdle. Díky tomu to už není soustředěno jen na pouto trochu komediální dvojice Kariel – Arnošt Hovězí. Doširoka se rozjíždějí pekelné pletky, politika a spory mezi vládci jednotlivých hříchů (autor nezapře, že politiku vystudoval). Objeví se i dost podrobný pohled i na Nebe a jeho situaci. V něčem je tenhle díl překlenovací, ale děj v něm by vystačil na několik knih. Někdy kupředu pádí fakt zběsile. Martin D. Antonín se rozepsal – bude to mít nejspíš přes šest set stran. Literárně je to pro mě něco nového, všechno to mísení a prolínání duší, tak uvidíme, co na to čtenáři…

„MNĚ UŽ ASI SCHÁZÍ ODSTUP,

ABYCH TO POŘÁDNĚ VNÍMAL.“

Pokud něco z tvého edičního plánu výrazně vyčnívá, pak jsou to patrně Písně větru americké autorky Sierry Dawn Stoneberg Holtové. Abych pravdu řekl, nevím, co čekat. Jak ses k spolupráci s autorkou dostal a v čem bude spočívat to pravé kouzlo její knihy?

Jednoho dne mi zavolala z Brna, že má hotovou knihu. Je to Američanka, žije v Montaně, ale u nás v rámci nějakého grantu vystudovala bohemistiku. Během studia hrála s kamarády nějakou americkou verzi Dračího doupěte a přitom ji asi napadlo vtělit ta dobrodružství do knihy. Nikdy jsem ji osobně nepotkal, odjela bohužel jen pár dní po tom telefonátu, ale zůstali jsme po e-mailu v kontaktu. (A jsem jí mimochodem nesmírně vděčen, že mi léta poskytuje rady ohledně překladů Zelaznyho.) Knížku jsem dostal jako soubor, měl k ní řadu připomínek a Sierra pak léta pracovala na další verzi. Pak se to celé zopakovalo ještě jednou, už jsem myslel, že se konce nikdy nedohrabeme.

Ten text je zajímavý tím, že je anglicko-český. Hlavní hrdinka myslí anglicky, ale umí mluvit lámaně česky. Sama je ze starého rodu, prchá kvůli mocenským sporům a dorazí přitom do vesnice lovců a rybářů, novějších osadníků, kteří mluví česky. V podstatě je to pak trochu konverzační komedie. Partička mládeže se rozhodne, že vyrazí do světa na zkušenou, a ona se mezi nimi ukryje, aby mohla dojít do hlavního města, kde se pokusí něco vyřešit. Hodně si to pohrává s jazykem, místy jsem se smál fakt nahlas. Samozřejmě jsem se snažil, aby autorka (která tam má i různé dokumenty a legendy z toho světa) kladla větší důraz na češtinu, aby to pro českého čtenáře bylo pokud možno přístupné. Američan si tohle ostatně asi ani nepřečte.

Tady to určitě vidím na menší náklad. Možná se zkusím poohlédnout po nějakém sponzoringu, protože komerčně je ten projekt celkem riskantní. Ale v něčem je unikátní, a tak by byla škoda, aby to nevyšlo…

Osobně vidím v edičáku víc takových trochu riskantních věcí, na druhou stranu obdivuji tvou odvahu a skláním se před podporou ze začátku nepříliš známých autorů, kterým dá jen málokdo šanci. Jako příklad mi poslouží románový debut Okovy krve Zdeňky Lukovské, jenž je potvrzením tvé editorské snahy nejprve si autora „vyzkoušet“ v kratších pracích a mezitím s ním pracovat na románu. Tenhle debut vzniká už řadu let a podle toho, že jsi to ještě nevzdal lze předpokládat, že na něm něco bude?

Teď už se dostáváme na pole dlouhodobých projektů. Přesně takových, co jsou zatím na www.straky.cz uvedeny s datem vydání ke konci letošního roku, ale mohou se posunout. Zdeňce Lukovské jsem s léty vydal jen několik delších prací (poslední – „Tkáč legend“ v antologii Legendy: Draci), všechny však hodně kvalitní, hluboce promyšlené, emočně působivé. Není to ale žádné vlakové čtivo, takže z komerčního hlediska román může dopadnout dobře, ale taky nemusí. Chci ho rozhodně vydat, poněvadž už jsem četl jednu verzi a dost se mi zadřela pod kůži. I když to bude několik let, pár scén si pamatuju doteď, třeba souboj pod rozlehlým přístavním molem, kde hrdinu náhle polapí stoupající příliv. Je to takový ten typ knížky, co autor tvoří mnoho let a proto se nakladateli vyplatí na něj číhat…

„PROSTĚ SEDÍM NA SVÉ VRBĚ A ČÍHÁM.

MOŽNÁ BYCH SE MOHL POJMENOVAT SUP NA VRBĚ.“

Musím říct, že jméno Jany Šouflové v položce „autorka“ mě u povídkové sbírky Svitky z londýnského mostu docela překvapilo. A jsem zvědav, jak si tahle skvělá výtvarnice povede. Anotace vyhlíží zajímavě a z jejího výtvarného cítění lze předpokládat, že to bude i neméně zajímavé čtení. Jaký je tedy knižní debut oblíbené ilustrátorky?

Jana je renesanční osobnost (tedy, ono se to kolem podobnými osobnostmi jen hemží, ale člověka to tak nějak při vzpomínce na její hru na harfu a kapitánské zkoušky napadne automaticky). Tenhle text mi trochu připomněl středověké detektivky s bratrem Cadfaelem, akorát je v tom – mimo jiné – větší porce nadsázky. Jana Šouflová bohužel patří k lidem, kteří kvůli tomu, že je vytěžuji jednou prací, nestíhají práce jiné. Takže její středověký povídkový román stagnuje kvůli skvělým obálkám, co pro mě maluje. Fantastikou se u nás živit nedá, je to časově náročný koníček a tvůrci, kteří zároveň chodí i do nějaké náročnější práce, to nemají lehké. Což je právě Janin případ. Letos ale obálky omezila a chtěla by s tím pohnout. Ostatně prý zbývá dotáhnout poslední povídku…

A z Londýna hezky rychle zpátky domů do Prahy. Ovšem u fantastické detektivky ještě zůstaneme. Jak vím, Lucka Lukačovičová, autorka Detektivní kanceláře Sirius se ráda účastní larpů v ulicích Prahy, což ji jistě vnuklo spoustu materiálu, jsou na knize tyhle zkušenosti poznat?

Budeš se divit, ale nevím – dosud jsem to totiž nečetl. Knihy jsou jako lidé a jejich osudy jsou individuální. Tahle by počata dost pragmaticky.

(„Hele, ta povídka v posledních Drakobijcích mi přišla jako materiál s velkým potenciálem, nechceš mi z ní napsat knihu?“ „Dobrá, napíšu ti knihu. A nechceš o tom sepsat smlouvu?“ „Dobrá, sepíšu ti smlouvu…“)

A tak jsme se sešli v Květinové čajovně.

Má to být povídkový román, protože Lucka je silná povídkářka. Na sebe navazující příběhy skupiny poněkud zvláštních postav, místo děje dnešní Praha a okolní Evropa. Lucie Lukačovičová odevzdává řemeslně dobře zpracované texty, má už svůj zavedený styl, takže počítám, že až texty dostanu, budou na tom nějaké malé úpravy, ale ven to půjde dost rychle…

„CHTĚL BYCH SI V TOM VŠEM ZMATKU

VYHRADIT ČAS I NA VLASTNÍ TVORBU.“

A máme tu další knihu, která tak trochu vychází z tvé doufám úspěšné antologie o dracích. Ivana Kuglerová tam publikovala ochutnávku z chystané historické fantasy Čas psů. To bude asi jiná káva než Bandžuch, Medek nebo Linc?

Skoro bych mohl opsat to, co jsem už říkal u Zdeňky Lukovské. I tady jsem četl první verzi a čekám a čekám… Novelka v Dracích ukázala, že se čekat vyplatí. Ivana je ale člověk nesmírně mnoha zájmů (zrovna hraje měsíční DI larp, který jsem já kvůli práci vypustil), a píše prý velmi pomalu, potřebuje se k tomu dostat do nálady a soustředit se. A má napsáno tolik, že prvních pár dní práce obvykle promrhá tím, že čte text znovu. Chápu ji, sám jsem na tom podobně.

Tak prostě sedím na své vrbě a číhám. Možná bych se mohl pojmenovat „Sup na vrbě“, jenže by to nebylo přesný, pač autory potřebuju živé…

Prosazovat nové domácí tváře na dnešním drsném a nevlídném literárním trhu může být pěkně nevděčná práce, ale ty se zdá se nevzdáváš. V čem tkví odměna, pro kterou to všechno děláš, protože v penězích to asi nebude…?

Teď bych měl asi říct něco vznešeného. Obvykle se ve mně v takových chvílích něco vzbouří a prohlásím cosi v tom smyslu, že jsem prostě kdysi nahoře na kopci omylem odbrzdil žebřiňák s hnojem, teď běžím dolů vedle něj a řvu jak na lesy: „Bacha tam dole, já jedůů!“ Ale někteří autoři se na tohle tvářili zaraženě, snad i trošku uraženě, tak to říkat nebudu.

Ovšem ta práce má své komediální prvky, respektive si je v tom člověk musí taky hledat, jinak by to nemohl dělat. Baví mě to a umím to, jsem tudíž asi i prospěšný, tak to holt dělám. Chtěl bych si v tom všem zmatku vyhradit čas i na vlastní tvorbu. Sakra! Furt o tom mluvím a skutek utek… Letos jsem si slíbil, že začnu zjara, takže bych měl vlastně dneska. Tak uvidíme, jak budu večer při síle!

Doufám, že o tvé chystané knize si promluvíme co nejdříve, hned jak se objeví v edičním plánu. Díky za rozhovor a přeju Strakám hodně vydařený rok!

Nemáš zač! Dneska se venku zas konečně dělá hezky, nejspíš vyrazím někam na krátký výlet a práci si vezmu s sebou ven…

Děčín/Praha, 14. – 21. března 2011