Ocenění

Když vesmír není černobílý… (recenze)

Autor | Aktuality | Středa 5 Srpen 2015 7.30

Edice Evropská space opera nakladatelství Brokilon prozatím staví především na románových cyklech, které mají od tří do více dílů, ať už jde o Algor od Hlávky s Vybíralovou, Hvězdoměnce Julie Novákové či chystanou trilogii Atalaya Jagy Rydzewské. Letos se ale mezi ně po knize Pavla Obluka vměstnal druhý samostatný román, tentokrát Světlo pulsaru od Aleše Pitzmose, odehrávající se ve třiadvacátém století, kdy uplynulo deset let od kruté války mezi Extrasolárním společenstvím a starostlivou Vesmírnou asociací, které bezmezně věří hlavní hrdina příběhu. Otázkou je, zda nejde tak trochu o slepou závislost pokojné nevědomosti, přičemž skutečnost je poněkud odlišnější?

Svetlo-pulsaru-obalka

Desmond Sommers nemá za sebou zrovna lehké období, jako vdovec žijící s dcerou, které pořádně nerozumí, přichází na stanici Lighthouse, aby se ujal jejího velení. Bývalý profesionální záchranář věří v poklidnou budoucnost ve službě, ale podezřívavé pohledy jeho nových podřízených, záhadná nehoda transportní lodi a výpadky na samotném Lighthouse ho hned zkraje utvrzují v tom, že se jí jen tak nedočká. Navíc slýchá čím dál tím častější zmínky o tajuplném konsorciu OROS, sužují ho nekontrolovatelné vize a zachycuje signály z Eridanu, lodi, která poprvé prolétla hyperprostorem a nyní se nachází nedaleko stanice. To vše Desmondovi napovídá, že o něj má kdosi zájem, tak silný, že neváhá jít i přes jakékoli ztráty na majetku i na životech.

Od chvíle, kdy Des vstoupí na palubu stanice, ho stíhá průšvih za průšvihem a jeho nové působiště jedna závada za druhou, přičemž čtenář spolu s ním dostane jen málokdy čas na oddech. Díky vyprávění v ich formě je lehké s Desem soucítit, nicméně absence klidových pasáží zapříčinila, že je akce dost jednolitá a hlavního hrdinu tak nemáme šanci poznat jinak, než jako toho jediného, se kterým vše stojí a padá. Sympatické je, že se autor vrací do Desmondovy minulosti pomocí záblesků vzpomínek a pomáhá tak více objasňovat kolotoč událostí, do něhož je hrdina bez milosti vržen. Čtenářova neutuchající zvědavost je podněcována také tím, že téměř nikdo kolem Desmonda není tím, za koho se zprvu vydává, a tak jsou zkoušeny nejen hrdinovy fyzické hranice, ale i jeho duševní rovnováha.

Brokilon-ESO

Sám Desmond bohužel dostal do vínku příšerně archetypální charakter – dobrák od kosti, loajální Asociaci, nerozumí si s dcerou, oplakává manželku a pomocníka mu dělá věčně ukecaný kamarád. Ani ostatní postavy na tom nejsou o moc líp – praštěný vědec a půvabná doktorka, která si ke konci absolvuje poněkud neohrabaný morální obrat, chápavá ratolest, či megalomanský záporák s otřepanou úchylkou vše vylíčit předtím, než svého úhlavního soka zabije. Paradoxně je tak jednou z nejzábavnějších postav příběhu ženská umělá inteligence. Bohužel, vyskytuje se krutě málo.

Co je ale skutečně dobře zvládnuté, jsou občasné technologické pasáže, které působí velmi zajímavě a nejsou tak dlouhé, aby znavily. I universum románu má slušný potenciál – korporátní nadvláda, lodě pojmenované po zbohatlících, nepřátelští rebelové, půvabné vědecké vymoženosti (NAWAR) atd. Teorie ohledně hyperprostorového cestování a důvod absence mimozemšťanů jsou rovněž příjemně pravděpodobné. Ovšem i přes vyřčené klady je Světlo pulsaru zejména dobrodružná oddechovka s mělkými charaktery, stavící prioritně na akci, která spolehlivě ukrátí čas při dlouhé cestě a zabaví, i když vracet se k ní už asi nebude třeba.

Aleš Pitzmos: Světlo pulsaru

brožovaná, obálka Lukáš Tuma a David Hess, 336 stran, 278 Kč

Související články:

Nechte se oslnit Světlem pulsaru (ukázka)

Brokilon-300x103

606 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.