Gesamtkunstwerk Jany Šouflové (recenze)

Autor Jan Peregrin | Aktuality | Pondělí 16 února 2015 8.25

Přiznávám, že na málokterou českou fantasy knihu z poslední doby jsem byl tak zvědavý jako na knižní debut Jany Šouflové. Mezi příznivci fantastiky populární ilustrátorka vytvořila obálky pro několik desítek nejen žánrových knih a s její tvorbou se poměrně často setkáváme především díky nakladatelství Straky na vrbě (například romány Stín modrého býka, Vítr v piniích či Mrtví muži netančí, abych jmenoval několik mých oblíbených). Její povídku ze sborníku Klášter slasti si bohužel vybavuji jen matně, přestože se mi celkem líbila. Své nejnovější dílo zasadila do středověkého Londýna…

Londýnský most byl roku 1306 bezesporu zajímavým místem. Mohutná stavba s devatenácti oblouky, po obou stranách zastavěný několikapatrovými domy, nad jedním z pilířů je dokonce kostel. Rušná dopravní tepna, věčně přecpaná davy lidí (kdyby se tak odpovědné autority byly schopny dohodnout, po které straně se má chodit!), uprostřed se sklápěcím mechanismem pro proplouvání lodí. Na toto nadmíru svébytné místo přijíždí šlechtic Thomas Collingham jakožto nový konstábl, jenž má za pomoci svého přítele, koronera Lioneta, a několika podřízených dbát na zdejší pořádek. Nejenže je samo o sobě poměrně osvěžující podívat se do Londýna i v době a podobě jiné než tak často využívané viktoriánsko-steampunkové, ale rovněž samotné s láskou vykreslené prostředí mostu je dosti neotřelé a tvoří příhodné podhoubí pro zajímavé příběhy. Ty jsou navíc protkány netradičními, ale oporu v historii majícími epizodami a detaily, jako je například turnaj převozníků na řece Temži. Podobné drobnosti zdařile podbarvují děj, činí jej životnějším, pestřejším a hlavně uvěřitelnějším.

Konstábla Thomase sledujeme v sérii čtyř volně propojených povídek či spíše novel – dvě z nich mají přes sto stran – vybavených detektivní zápletkou, která sehraje roli především u prvních dvou z nich, kde dvojice řeší spletité případy. Hned v prvním příběhu tak například vyšetřují vraždu, přičemž zásadní nejasnost vyvstane už při ohledání mrtvoly neznámého muže. Zdá se totiž, že byl zabit hned několikrát: tělo je bezhlavé, spálené, horní část trupu je rozdrcena, hrudník probodnut a objeví se navíc i známky otravy. V druhém příběhu zase sledujeme vyšetřování smrti významné, ale dosti netypické kostelní zaměstnankyně. Případy se zpočátku jeví jako beznadějné, ovšem i to nejzašmodrchanější klubko lze rozplést, pokud se vezme za správný konec provazu. Nutno dodat, že ač jde o závažné trestné činy a během vyšetřování na povrch vyplavou mnohé záporné vlastnosti zainteresovaných osob (chamtivost, závist či touha po pomstě zásadními motivy pro vraždu v každém historickém období), vše je líčeno s jistým nadhledem a okořeněno humorem, který zápletky odlehčuje. Nikdy však nesklouzne k trapnosti a na správných místech umí příběh zvážnět. Ve třetí povídce je detektivní prvek upozaděn a i humoru je méně, neboť povídka líčí dramatickou událost, která most postihla; závěrečný příběh sice jako detektivka začíná, záhy se ale vyvine v temnou a atmosférickou, snad až mírně hororovou epizodu ze zamrzlé Temže uprostřed sněhové vánice.

V příbězích se vyskytuje i prvek magie, z čehož jsem měl poněkud obavy (zejména z jeho nadužívání jako berličky pro řešení kriminálních zápletek), jež se alespoň zpočátku ukázaly jako liché. Magický prvek je vesměs pouze jemný, dokresluje prostředí a atmosféru a do děje umně zapadá, místy je navíc zdrojem několika povedených vtipů. Výjimkou je jen poslední povídka, kde se, bohužel, magie urve ze řetězu. Nejenže výrazně zasáhne do děje, což by samo o sobě tolik nevadilo, neboť vzhledem k předchozím projevům magie nejde o zásah tzv. z čistého nebe, ale především výrazným způsobem ovlivní hlavního hrdinu, Thomase. Díky tomu se pro mne atmosférou nejvíce disponující scéna stala emočně zcela plochou, protože mi na hlavním hrdinovi přestalo záležet. Důvody těžko vysvětlit bez vyzrazení děje, za sebe ale říkám, že jsem byl z vývoje hlavního hrdiny v poslední povídce upřímně smutný, stal se pro mne mnohem méně zajímavým, i když doufám, že případné pokračování, na kterém už autorka zřejmě pracuje, si s tímto problémem úspěšně poradí…

I má druhá výtka se týká hlavního hrdiny, konstábla Thomase Collinghama. Příběhy sledujeme v ich-formě, vžíváme se do Thomase, nazíráme na svět jeho očima, sdílíme jeho myšlenky, což je styl vyprávění tím atraktivnější, čím zajímavější je hlavní hrdina, jenže Thomas mi jednoduše přišel vcelku nevýrazný. Nevadí mi ani tak to, že je čistokrevný klaďas, ovšem týden po přečtení mě vlastně ani nenapadá, jak bych jej charakterizoval. Má smysl pro čest a spravedlnost, je přátelský a odvážný, to je asi vše. V knize je sice popsána jeho dramatická a tragická minulost, ale na další děj to nemá prakticky žádný vliv. Thomas neprojde žádným zajímavým vnitřním vývojem, jen vnějším, a ten mi byl proti srsti, jak jsem popsal v odstavci výše. Podobným, relativně letmým způsobem jsou načrtnuty i vedlejší postavy, ale u nich to už není na závadu, protože příběhu to bohatě postačuje. Vyčnívá z nich pochopitelně Lionet, Thomasův přítel a pomocník ve vyšetřování. Je to skeptik a cynik, umí být ironický a jízlivý, na hrůzné činy popsané v knize hledí s nadhledem a odstupem člověka, který už v životě viděl a zažil ledacos a jen máloco jej zaskočí. Je proto i postavou zábavnou a čtenář si jej snadno oblíbí.

Obvykle se příliš nezmiňuji o knižním zpracování, v případě Svitků by to však bylo hrubou chybou. Kniha je totiž opravdu krásná, autorka ji sama bohatě ilustrovala a tím nemyslím jen celostránkové ilustrace zachycující scény z příběhů. Na začátku knihy je soupis hlavních postav i s portréty, každou kapitolu pak zahajuje umně vyvedený seznam nových postav s obrázkem, buď mapkou části mostu a nábřeží, kde se bude následující povídka odehrávat, anebo ilustrací uvozující děj. Zdá se to jako drobnost, ale působí to neuvěřitelně mile a záhy zjistíte, že výtvarné prvky tvoří nedílnou součást knihy, která by bez nich byla poloviční. Vracím se k pojmu z titulku a nebojím se jej použít – jedná se o gesamtkunstwerk, próza a kresba vytváří, plně pod autorčinou kontrolou, jedinečný celek, který je něčím víc, než jen souhrnem jednotlivých součástí. A kdo chce mít umělecký zážitek kompletní, pustí si ke čtení z Youtube autorčinu hru na harfu…

Svitky z Londýnského mostu rozhodně příjemně vybočují z běžného fantasy průměru. Nejen propracovanou formou, ale i neotřelým prostředím. Příběhy jsou psány odlehčeně, ale nebojí se ani vážnějších témat. Pokud vám nevadí poněkud naivně kladný hrdina, měly by vás příběhy Jany Šouflové zaujmout a potěšit.