„Tyto legendy si psi vyprávějí u večerních ohňů, když vane severák. To se vždy rodina shromáždí u kamenného krbu a štěňata tiše sedí, a když vyprávění skončí, zvědavě se ptají: ,Co je to Člověk?‘ vyzvídají. Nebo: ,Co je to Město?‘ Či snad: ,Co je to Válka?‘“ Clifford D. Simak štěně nebyl. Clifford D. Simak byl velmistrem žánru science fiction. A přesto si podobné otázky kladl také. Protože právě o tom jsou ty nejlepší, časem prověřené klasiky žánru. Nikoliv o robotech a nových motorech a branách do jiných dimenzí, ale o zdánlivě jednoduchých otázkách, na které ale neexistuje jednoduchá odpověď. Město k takovým klasikám bezesporu patří.

Vlídná a nostalgická skepse

Město je sice označováno za román, ale ve skutečnosti se jedná o cyklus sedmi povídek napsaných v letech 1944-1947 pro časopis Astounding Science Fiction slavného editora Johna W. Campbella, který pomáhal konstituovat tzv. Zlatý věk science fiction. V roce 1951 přibyla ještě povídka osmá a nakonec, k oslavě zesnulého Campbella, v roce 1973 ještě devátá. Celý cyklus byl pak v knižní podobě doplněn o kratičké texty imitující komentář psí civilizace ohlížející se za svými legendami, v nichž se vypráví o tom, jak lidstvo opustilo Zemi. Simak své povídky vystavěl kolem několika generací rodiny Websterů a posléze jejich rodinného robota Jenkinse. Lidstvo se v průběhu staletí rozhodne opustit města a jejich shon, vzhlíží ke hvězdám, objevuje mezi sebou mutanty, hledá převratné filozofické koncepty i nové způsoby existence. Pořád však řeší jednu zásadní otázku: Jak být člověkem a jak se chovat jeden k druhému.

Simak, o kterém se často s nadsázkou traduje (jak připomíná i Robert Silverberg ve své předmluvě), že vždy psal o Wisconsinu dvacátých let dvacátého století a je považován za starosvětsky útěšného, hodného pana spisovatele, rozhodně není optimistou. Lidští hrdinové v Městě v podstatě neustále selhávají a odpovědnost za planetu a humanitu přebírají čím dál víc jejich společníci: roboti a psi (nejprve chirurgicky upravení, posléze přímo vedení k tomu stvořit novou civilizaci nezávislou na rigidním lidském myšlení). A není jistě náhodou, že vlastně nejslabší povídka je hned ta první, kde ještě figurují pouze lidé. Její jednoduchý příběh už dnes sám o sobě neobstojí, ale připraví půdu pro další. Simak v nich odmítá, že by prosté opuštění měst vyléčilo lidskou duši (druhá povídka řeší, kterak lidé podléhají strachu opustit svou známou samotu, což nakonec vede k velké tragédii). Člověk je v jeho podání tvor konfliktní, a i když je třeba z jeho kultury vymýceno zabíjení a slova jako válka či vražda, potenciál k ničení je v něm neustále přítomný a v podstatě nevymýtitelný. Na druhou stranu Simak ovšem uznává i další stránku věci: že člověk je schopen ohromné odvahy a také sebeobětování. Pro mnohé může být až šokující, že toto sebeobětování není nijak spektakulární, ale spočívá jen v prostém ustoupení stranou, ale perfektně zapadá do Simakova stylu a vidění světa.

„Město je košatý, silný a znepokojivý román a zároveň kniha vyznačující se mimořádnou krásou a pozoruhodnou vizionářskou silou, nejlepší kniha jednoho z největších průkopníků science fiction z Campbellova zlatého věku.“

– Robert Silverberg (předmluva k románu Město)

O lidech a psech

Město patří ke klasikám nejen v zahraničí, ale i u nás (momentálně máme co do činění s už třetím českým vydáním) a v rámci edice Mistrovská díla science fiction nakladatelství Laser-books tvoří poměrně příjemný doplněk k nedávno vydaným Dveřím do léta. Zatímco jejich autor, Robert A. Heinlein, byl zastáncem i vojenských řešení problémů, oslavoval individualistický čin a v jeho nejpůvabnější (nikoliv nutně nejlepší) knize hraje velkou roli kocour (tedy tvor sice krásný, ale egoistický), u pacifisty Simaka jsou v centru pozornosti psi, tedy tvorové oddaní a altruističtí. Sám Simak prohlásil, že v Městě, které odráží jeho odpor k válkám a masovému vraždění a zároveň stesk po starém světě, o nějž lidstvo přišlo, zpodobnil psy (a roboty) jako lidi, se kterými by chtěl sám žít. S tím, že to museli být právě psi a roboti, protože lidé takovými bytostmi nikdy nebyli. Kniha je tak dodnes fascinující směsí skepse a laskavosti, strachu z vlastních démonů i víry v lepší svět.

A pochopitelně, stejně jako u Dveří do léta, i zde platí, že to rozhodně není „vědecká“ fikce. Je to lidská fikce. Na jednu stranu jitří zvědavost (byla by psí civilizace skutečně tak oddaná službě jiným? Odmítla by představu cizích planet, ale naopak přijala myšlenku jiných prostorů/dimenzí? Copak se stalo s civilizací mravenců, kterou mimoděk stvořil mutant Joe? Co se stalo s lidmi/webstery mezi příběhem Ezop a Jednoduchá metoda? atd.), ale na straně druhé se nebojí být odlehčená (psí komentáře k jednotlivým příběhům, pointa první povídky) a jindy prostě děsivá (ona titulní „jednoduchá metoda“ z osmé povídky nebo závěr povídky Útočiště)… a nikdy neřeší, jak funguje přeměna člověka ve skokana na Jupiteru, na čem jsou založeny mezihvězdné motory a jak funguje mozek robota.

A lidskost sálá nakonec i právě z postavy robota Jenkinse, který i po tisíci letech udržuje dům svých pánů a vidí a slyší jejich stíny. Stejně hluboce lidská je i už zmíněná předmluva Roberta Silverberga a především drobná noticka na závěr knihy k osobě překladatele, Václava Kajdoše, který knihu převedl do češtiny v roce 1990, jen pár dní před svou smrtí. Podobně jako závěrečná vize prázdné planety, kde o samotě stojí jediný dům, v němž se kdysi tvořily dějiny, jsou i tyto texty silně melancholické, ale především správné. Takže myslím, že štěňata si tyto legendy budou vyprávět ještě dlouho. A třeba jednou dostanou své odpovědi.

Clifford D. Simak: Město

brožovaná, překlad Václav Kajdoš, obálka Donato Giancola, 288 stran, 229 Kč

Recenze převzata ze serveru Knihožrout.