Atticus OʼSullivan si poklidně žije v Arizoně, kde provozuje okultní knihkupectví a občas poseká vdově MacDonaghové trávu. Prostě fajn klučina s irskejma kořenama. Jenže on je fajn klučina s irskejma kořenama už nějaký dva tisíce let. Je totiž druid. Poslední žijící. A v Arizoně se schovává, protože chce žijícím, byť posledním druidem ještě nějaký čas být. Plán se celkem daří, jenže pak se něco pokazí. Poznáte to snadno – doma se vám promenádují božstva, snaží se vás zabít víláci, policie je nějaká vlezlá, místní konvent čarodějek má šílená polská jména a upíří právník, který vám doslova pije krev, je najednou třeba snad každou hodinu. Vítejte u série Kroniky železného druida amerického spisovatele Kevina Hearneho.

Jmelí, čaj a rock’n’roll!

První díl série vyšel v českém překladu loni před létem, což bylo ideální. Už z výše uvedeného nástinu by vám totiž mělo být jasné, že tohle je oddechovka, která si vychutnává nejrůznější absurdity a šílenosti. Osobně jsem tehdy přečetl asi šedesát stran a bavil se dobře, hlavně u Attikova vlkodava, který podlehl iluzi, že je vtělením Čingischána (v dalším díle pro změnu najel na hippie vlnu a ostražitě počůrával patníky Velkého bratra). Jenže pak se objevilo něco jiných povinností a já knihu odložil a zapomněl… dokud se nezjevila v nominacích na nejlepší fantasy Akademie science fiction, fantasy a hororu za rok 2012. Což byla přesně ta chvíle, kdy by si i Josef Jungmann blahé paměti vypomohl úsečným WTF?!

Takže jsem knihu dohledal, a jsa v rauši, střihl jsem si i obě do té doby vydaná pokračování (cyklus je v současné chvíli plánován na devět samostatných románů plus nějaké ty povídky). Výsledkem bylo několik velice, ale opravdu velice zábavných večerů, záchvatů smíchu v městské hromadné dopravě a vůbec dobrá nálada a chuť nosit v klopě čtyřlístek, naučit se keltsky a psát na zdi Římani jděte domů –

byť to poslední raději česky, na latinu si netroufnu. Ti z vás, kteří teď pochytili narážku na Monty Pythony, si mohou dát rovnou stranou pár stovek a brát Hearneho jako jasnou volbu. Už pro postřeh, že Monty Pythoni působí na nerdy jako šanta na kočky. Jakmile z něj začnou trousit hlášky, ztrácejí schopnost cítit se zkroušeně. Ano, Hearne je hrdý nerd a nebojí se to přiznat. Jeho hrdina raději než tajemství keltské mytologie trousí narážky na Battlestar Galacticu, Hřiště snů, Pána prstenů a vůbec cokoliv, co dnes tvoří fundament popkultury.

A dělá to s neuvěřitelnou kadencí a grácií – a to i ve chvíli, kdy Thóra (toho původního), popisuje jako strašlivýho kokota – však je také zápletka třetího dílu o tom, jak se parta borců včetně Peruna a prvního finského šamana vydají tomuhle zmetkovi zatnout tipec a předhánějí se přitom (tedy, dva z nich), kdo umí víc citátů ze Shakespeara. Protože tam, kde selžou Monty Pythoni (vím, kacířství, ti neselžou nikdy, ale občas na ně prostě není vhodná chvíle), Shakespeare to jistí.

Humor, vtip, nadsázka. A co dál?

Celý cyklus je označován za městskou fantasy s velkou mírou vtipu. Osobně bych neměl nejmenší problém s tím, označit to za nejlepší současnou humornou fantasy koketující s městským folklorem. A že tam dost brutálně masakrují démoni lidi a umírají i kladné postavy? No, Pratchett se s tím v rané éře Zeměplochy taky nepáral… Problém nastává ve chvíli, kdy začnete uvažovat, co je pod vším tím vtipem. Nějaká ta akce, jasně. Poměrně fungující mišmaš všech mytologií (Ježíš potkává Odina potkávajícího Šivu v McDonaldʼs). Jasně. A dál? Dál už nic.

Zápletky jsou přímočaré, že už ani přímočařejší být nemohou. Attika chce někdo zabít, on útok odrazí, sebere pár kámošů a pobije zlé hochy a děvy. To prosím dvakrát. Nebo naopak sebere pár kámošů a vyrazí zabít špatného boha. To zatím jednou. Tempo je vysoké, dialogy plné hlášek, citací a nádherných absurdit. A upřímně, těším se na další díly, byť doufám, že nikdy nepřesáhnou tři sta stran (což je maximální rozsah, kde to může Hearnemu fungovat). Ale o to víc mi vrtá hlavou, jak se první díl dostal do těch nominací. Je to záhada. Představte si, že se o Oscara nebude ucházet oddechovka ve stylu Temného rytíře, ale spíš Avengers. Po dlouhém lámání si hlavy asi dospějete k názoru, že důvod nebude ani tak v konkrétním díle, jako spíš v obecném naladění publika.

Loni totiž byla stoprocentně ve fantasy nejsilnější konkurence za posledních několik let. Jenže také se ukazuje, že v době, kdy média preferují buď negativní zprávu, totální pitomost nebo prostě nudu, tak lidi prostě chtějí něco svěžího. Ano, budou chápat, že spousta knih je lepších, působivějších a lépe napsaných (u Hearna například nemáte zájem na postavách, ale jen na jejich hláškách), ale občas prostě dáte hlas tam, kde vás nejvíc potěšili. A Hearne potěšit umí. Na rozdíl od tvůrců českých rádoby komedií se přitom nepotřebuje podbízet a podlézat nejnižší hranice vkusu. Takže i když jsem na jednu stranu nešťastný, že nikdo loni neocenil třeba takového Brandona Sandersona, jsem za tuhle úchylku v nominacích vlastně rád. Protože aniž jsem to tušil, opravdu jsem potřeboval zase se po dlouhé době uvolněně zasmát. Máte podobnou potřebu? Tak neváhejte.

A abych nezapomněl – ještě dvě věci: Pohřbívat na dvorku u irských vdov Brity je v pohodě a sexy zrzka nikdy není na škodu…

Kevin Hearne: Prohnaný, Proklatý, Praštěný (Kroniky železného druida)

brožovaná, překlad Roman Tilcer, obálka Gene Molicca, 272 až 304 stran, 259 až 289 Kč (tištěné), 169 až 195 Kč (e-kniha)

 Recenze převzata ze serveru Knihožrout.