Australský spisovatel Greg Egan, vítěz Huga, Locuse a Pamětní ceny Johna W. Campbella a autor u nás známý několika romány i povídkovými sbírkami z oblasti hard SF, se k nám letos vrací s románem Teranesie. Tentokrát zčásti opouští své obvyklé motivy z oblastí matematiky, kvantové fyziky a umělé inteligence a vydává se do vod biologie – a přináší stejně fascinující a poutavý příběh jako obvykle. Egan už svými předchozími romány a povídkami prokázal, že je mistrem extrapolace vědy a techniky za současnou úroveň poznání, leckdy k možnostem přímo ohromujícím, ale zároveň takovým, které se dnešní vědou nezdají být vyloučené. V angloamerickém světě mají tzv. Big Ideas stories, neboli příběhy založené především na velkých nápadech (kolonizaci úplně nového světa, významném vědeckém objevu či vynálezu aj.), smíšenou pověst. Nechápu však, proč by samy o sobě měly komukoli vadit – tato charakteristika neříká nic o tom, jestli je příběh dobrý, nebo ne. Postavit román pouze na nápadech bez zajímavého příběhu a postav samozřejmě téměř nikdy nefunguje – z mého pohledu ovšem ty nejlepší SF vznikají spojením velkých nápadů, poutavých příběhů a uvěřitelných postav. Tvorbě Grega Egana nechybí ani jedno.

V Teranesii sledujeme život Prabira Sureše a jeho mladší sestry Madhusrí od dětství na odlehlém indonéském ostrově, kde jejich rodiče zkoumají zvláštní druh otakárků, po dobu, kdy jsou oba dospělí a Madhusrí, studentka biologie, se chce na ostrov motýlů vrátit. Kdysi je odtamtud ovšem vyhnala tragédie, která v podstatě znamenala konec Prabirova dětství. Prabir se snaží sestře v odjezdu zabránit, a když neuspěje, vydává se nakonec za ní – a zjišťuje, že od jejich odjezdu se tam změnilo víc, než by si představil i v té nejdivočejší fantazii. Příběh je překvapivě civilní a stojí především na postavě Prabira. Eganovi se naštěstí podařilo vykreslit protagonistu do detailů a učinit ho velmi sympatického, avšak zdaleka ne bezchybného. Hlavní premisy – náhlého objevování se druhů s podivnými mutacemi – jsem se jako bioložka trochu obávala, ale mé obavy z překrucování vědy se naštěstí nepotvrdily (leda ústy několika postav, jimiž Egan vtipkuje na účet těch, kteří se o překrucování cíleně pokouší). Greg Egan dostál své pověsti výtečného autora hard SF a ukázal, že si umí udělat pořádný průzkum a vymyslet fascinující science fiction. Teranesie byla po delší době první SF s výrazným biologickým prvkem, u které jsem neskřípala zuby nad bagatelizací nebo očividnými nesmysly. Zejména v závěru sice Egan povoluje uzdu představivosti výrazně, ale pořád způsobem, u něhož si říkáte: …ale co když? Právě v této otázce koneckonců spočívá značná část kouzla science fiction – co když, co kdyby, něco je jinak…

Závěr příběhu byl možná až příliš rychlý a do jisté míry snazší, než jsem očekávala, přesto úplné zakončení dostálo kvalitě předchozích kapitol a nabídlo jak zakončení samotného příběhu Prabira a Madhusrí, tak nové otázky do budoucna. Wow efektu ani síly některých z dalších Eganových románů, především Města permutací, sice Teranesie nedosahuje, ale jde o skvělý román, který upoutá zejména čtenáře se zálibou v postavách a až detektivním odhalování zajímavých tajemství.

Greg Egan: Teranesie

brožovaná, překlad Petr Kotrle, obálka Tomáš Kropáček, 352 stran, 249 Kč

Související odkazy:

Greg Egan zve do Teranesie (ukázka)