Vyrůstal Thomas Kuebler v cirkusu, v panoptiku, nebo v muzeu voskových figurín? Dokonalé ztvárnění jeho soch svádí k domněnce, že jistě něco takového. Ať jde o pekelníky, čarodějnice, šílené vědce, zombie nebo podobizny Alfreda Hitchcocka a H. P. Lovecrafta, vždy přichází s vypiplanými detaily a věrnou nápodobou skutečnosti, která vede až k té klasické šťouravé otázce: Jak jen tohle dokázal udělat? Pod jeho rukama se děsivé a tajemné stává realitou a Kuebler chce být především vypravěčem, který jen místo slov na papíře používá modelovací hmotu. Jeho postavy jsou nabité emocemi i přehnaně vypjatými rysy, a kdyby dokázaly vstát a sednout si vedle diváka, mohli bychom si vyslechnout pořádně bizarní a šťavnaté historky.

Kuebler si mnohokrát prověřil, že při své posedlosti dokonalým napodobením skutečnosti potřebuje vycházet z reálných tváří. Jedině tak má jistotu, že jeho práce stojí na pevném základě. Začíná tedy u referenčních fotografií, případně se nechává inspirovat přímo někým, koho zahlédl v obchodě či na ulici. Používá moderní modelovací hmotu Sculpey, základem nové sochy je ale až silikonový odlitek. Na něj aplikuje barvy a všechny další prvky od oblečení po vlasy a šperky. Někdy je truhlářem, jindy svářečem, potřetí kadeřníkem. Jediný kus vyžaduje znalost tolika různých oborů, že ho nikdy nemůže přestat bavit procházet tímto extrémně komplikovaným tvůrčím procesem. Svoji uměleckou kariéru si však musel prosadit navzdory rodičům i pochybovačnému okolí. Rodiče chtěli, aby šel studovat design, což podle nich znamenalo jistotu zaměstnání. Částečně se jim podřídil a kombinoval v době studií dva obory. Po škole začal pracovat pro firmu, která vyráběla hračky, v níž ale nedokázal uplatnit téměř žádné vlastní návrhy. Jeho odchod byl jen otázkou času.

A tak se pustil do mechanických modelů pro film, pro muzea a zábavní parky. S roboty, kteří měli pod hromadou latexu napodobovat živé tvory, ale rovněž nevydržel dlouho. Konflikty v zaměstnání se vršily a přitom plynuly jen z toho, že měl nezkrotnou touhu vyjádřit své umělecké ideje. Ovšem na špatném místě, kde se nehraje na individualitu, ale na peníze. Spolužáci a kamarádi mu často radili, aby šel do Hollywoodu. Evidentní perspektiva zaměstnání při vytváření speciálních efektů byla vcelku rozumným návrhem, až na jeden detail, který si Kuebler uvědomil docela brzy. Že pokud odejde do filmové Mekky, nejspíš zapadne mezi stovkami dalších výtvarníků a řemeslníků, kteří se kolem tohoto odvětví točí. Když zůstane doma na opačné straně Spojených států, v Severní Karolíně, bude mít větší šanci prosadit se jako samostatný umělec.

Rozhoupal se ale, až když našetřil dost finančních prostředků a za velké podpory svojí manželky. Ona byla tím, kdo ho přesvědčil, aby se přestal trápit nad něčím, co ho nebaví. Ona ho dotáhla k tomu, aby se začal zajímat o soutěž Spectrum. Do jedenáctého ročníku poslal nakonec dvě práce a ve své kategorii vyhrál zlatou i stříbrnou medaili (umístění mezi nejlepšími pak několikrát zopakoval). To byl přelomový životní a kariérní okamžik. Proto je zcela a naprosto přesvědčen, že pro každého výtvarníka a tvůrčího člověka by měla platit jedna zásadní rada: najít životního partnera, který za ním stojí, podporuje ho a věří mu, ať už dělá cokoli.