Ocenění

Mozaika osudů ve stínu Centrální stanice (recenze)

Autor | Aktuality | Úterý 7 Srpen 2018 21.00

Lavie Tidhar, izraelský rodák momentálně žijící poblíž Londýna, patří k zajímavým jménům střední generace moderní fantastiky. S nemalou částí jeho prozatím nepříliš bohaté románové tvorby jsme se už mohli setkat i v českém překladu, romány Usáma i Muž leží a sní představovaly zajímavé příspěvky k chápání aktuální podoby žánru. Nyní nakladatelství Argo přichází s jeho nejaktuálnějším počinem, Pamětní cenou Johna W. Campbella odměněným románem Centrální stanice, který v originále vyšel v roce 2016. S nepříliš velkým časovým odstupem se tak s ním mohou v rámci edice Fantastika seznámit i tuzemští čtenáři…

Centralni-stanice-obalka

Nejprve je třeba konstatovat, že v porovnání s předchozími česky vydanými díly Lavie Tidhara jde zřejmě o nejsoudržnější a nejkompaktnější prózu. Což je poměrně paradox, neboť Centrální stanice je příběhem vyprávěným mozaikově, bez výrazného hlavního hrdiny a vlastně i dějové zápletky. Přesto čtenář nikdy nemá pocit, že by se vyprávění autorovi jakkoli vymklo z rukou, což se u předchozích dvou děl, především u Usámy, přece jen tu a tam stávalo. V tomto je Centrální stanice naprosto přesná, Tidhar zde vycizeloval vypravěčskou polohu, která knize sedí opravdu skvěle. To je asi další poněkud překvapivý fakt, velkou část totiž tvoří původně samostatně vydané povídky (jedna z nich ostatně vyšla i na stránkách časopisu XB-1), pro románový účel byly ovšem důkladně přepracované a spojené do jednoho výrazného kusu.

Centrální stanice jako hrdina románu

Centrální stanici nám Tidhar nabízí román, jehož hlavním hrdinou je místo – titulní Centrální stanice, kosmický přístav, rozlehlá věž zbudovaná v Tel Avivu nespecifikované, ale spíše vzdálené budoucnosti. Izraelsko-palestinský konflikt je dávnou minulostí, u stanice žije pestrá směs nejrůznějších existencí, jejichž osudy se na stránkách knihy různým způsobem proplétají. Tidhar využívá většího počtu figur, z nichž nelze žádnou označit za ústřední, spojuje je především nutnost čelit životním změnám a také jistá nostalgie, byť jemně dávkovaná. Centrální stanice je dospělým románem o dospělých lidech a ztrátách, které dospělost nevyhnutelně přináší. Každá z postav vnáší do pečlivě budovaného celku nový úhel pohledu na Centrální stanici, obraz vesmírného přístavu je tak stále komplexnější a zároveň přehlednější.

Lidé v Tidharově světě žijí ve dvou sférách. Kromě té fyzické také ve virtuální. Jakýsi následník našeho internetu zvaný Rozmluva je přístupný každému prostřednictvím uzliny, běžné výbavy většiny smrtelníků. Každodenní život tak provází nekončící konverzace na této úrovni, nikdo s uzlinou v hlavě nemůže být nikdy zcela sám. Lidstvo kolonizuje vesmír včetně vzdálených planet, navíc na Zemi existuje i jakýsi herní svět, virtuální realita, a peníze v ní získané lze používat bez problémů v běžném životě. V původně temném polosvětě vývojových laboratoří dále povstali Druzí. Jde vlastně o následníky oživlých softwarových programů, nyní dávno zcela soběstačné a člověku naprosto nepochopitelné.

Vedle lidí patří mezi obyvatele blízkého okolí Centrální stanice řada takzvaných robotniků, kdysi válečných kyborgů, nyní, dávno po všech konfliktech, pouze nešťastných trosek žebrajících o náhradní díly. Podobně roztříštěná je situace i v otázkách víry, náboženství je tu celá řada, od klasických nám známých až po zcela nová, jako například Cesta robota, potlačující fyzickou stránku existence ve prospěch strojové.

Central-station-01

Kaleidoskop rozmanitých postav a osudů

Děj románu otevírá návrat vesmírného cestovatele Borise Čchunga, původně porodního lékaře, který se po mnoha letech vrací na rodnou planetu a na Centrální stanici. Boris je modifikovaný hned dvojím způsobem. Za uchem má marťanského symbionta, jemně ovlivňujícího jeho vnímání, dále pak rodovou zvláštnost Čchungů, takzvanou Wejwejovu pošetilost. Wejwej byl Borisův dědeček, jenž před smrtí navštívil tajemnou Vědmu, kombinaci člověka a Druhého. Za nespecifikovanou cenu u ní dosáhl toho, že veškerá rodová paměť je od chvíle jeho návštěvy sdílená, kterýkoliv Čchung si tak může kdykoliv vyvolat vzpomínky Wejweje i dalších členů rodiny. Právě tato schopnost, možná nakonec nechtěně spíše připomínající kletbu než dar, přivádí de facto Borise zpět domů, jeho otec Vlad totiž umírá a syn se s ním chce naposledy rozloučit.

Na Zemi zanechal ovšem víc než jen svou rodinu, hned po příletu se setkává s bývalou láskou Miriam Jonesovou, nyní dámou ve středních letech, provozující bistro a pečující o zvláštního, adoptovaného chlapce. Současně sledujeme i osudy dalších postav, ať už jde o mladou Isobel, pracující ve virtuální hře a ve skutečném světě milující zakázanou láskou robotnika Motla, nebo třeba Miriamina bratra Achimwena. Tento ctitel starých brakových knih je zřejmě jedinou postavou románu, která nemá uzlinu, což z něj dělá mrzáka daleko jednoznačnějším způsobem než třeba případná ztráta končetiny. Achimwenův osud se spojuje s dalším trosečníkem vlastního bytí, mladá Karmel je strigoi, oběť nákazy, která ji nutí požírat data jiným lidem. Právě Achimwen je vůči jejím atakům díky absenci uzliny pochopitelně imunní, zahoří však k ní tragickou láskou, beznadějnou a díky Karmelině chorobě nejspíš bezvýchodnou.

Podobných osudů a zápletek je v knize celá řada, přičemž klíč může ve výsledku ležet v postavě věčného vetešníka Ibráhíma, brázdícího se svou károu od nepaměti prostor v okolí Centrální stanice. Jednotliví obyvatelé mu předávají nejrůznější, nyní nepoužitelné věci, on je pak odváží na velkou skládku, případně předává těm, kterým mohou být k užitku. Podobně i jednotlivé příběhy jednajících postav zůstávají někdy nedopovězeny, zdánlivě zbytečné, ve skutečnosti ale tvoří plně funkční součást románového celku.

Central-station-02

Pocta vědecko-fantastickému žánru

Už v předchozích románech Tidhar nešetřil nejrůznějšími odkazy především z oblasti populární kultury, v Centrální stanici tomu není jinak. Tentokrát jde především o poctu SF jako žánru, v knize najdeme řadu odkazů na fantastický kánon, od řekněme Gibsona (kombinace lidí a strojů), přes Franka Herberta s jeho obřím červem až třeba po C. L. Mooreovou a termín Shambleau, zde označující nešťastnou Karmel. Znalci zejména izraelské populární produkce by jistě našli řadu dalších funkčních odkazů.

Možná nejpřímější spojení s Tidharem však nabízí Simmonsův Hyperion, což je minimálně na první pohled poměrně odvážné tvrzení. Simmonsův opus je mnohonásobně delší a tím i propracovanější, podobně jako Tidhar ale využívá kolektivního osudu hned několika poutníků. Především ale v jejich příbězích vyznává lásku k fantastickému žánru, cituje jeho jednotlivé podoby. Trochu podobně pracuje i Lavie Tidhar, používá jednotlivé klasické SF rekvizity, ovšem nikoliv bezúčelně nebo manýristicky. Každá věta má u Tidhara své přesné místo a tak nakonec, na podstatně úspornější ploše než Simmons, přináší své vlastní vyznání.

Pro Tidhara je v Centrální stanici science fiction především literaturou o běžných lidech a jejich ztrátách i zbytečném váhání, o jednotlivcích, kteří žijí ve stínu největšího vesmírného přístavu, sami však většinou neodcestují. A pokud ano, nakonec se opět vrací, jako Boris Čchung, protože to důležité prožili v mládí u paty Centrální stanice, nikoliv na vzdáleném Marsu nebo planetách Pásu. Kniha nenabízí úplně snadné čtení a asi ji nelze bezvýhradně doporučit méně zkušeným nebo spíše akci vyznávajícím čtenářům, na to je i díky absenci jednoznačné dějové linie přece jen poněkud komplikovaná. Pokud ovšem patříte mezi odvážnější milovníky fantastické literatury, nenechte si Tidhara v žádném případě proklouznout mezi prsty. V tomto románu definitivně potvrdil svou vysokou třídu a osobně se nemůžu dočkat jeho dalšího díla…

Lavie Tidhar: Centrální stanice

vázaná, překlad Pavel Černovský, obálka Pedro Marques, 224 stran, 278 Kč

argo-logo

1 094 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.