Ocenění

V zajetí slov… (recenze)

Autor | Aktuality | Úterý 22 ledna 2019 18.15

Švédskou spisovatelku Karin Tidbeckovou mohou čeští čtenáři znát díky povídkové sbírce Sobí hora (Kniha Zlín, 2018), která je jedním z do češtiny přeložených zástupců sílícího subžánru severského podivna. Ve svém surrealismem promíseném románovém debutu Amatka Tidbecková reflektuje svět, v němž znak nezastupuje, není pouhým reprezentantem přirozeného světa, nýbrž je něčím, co všechny věci zásadně ovlivňuje a nutí je být tím, čím jsou označeny. Slova zde získávají moc formovat realitu, což je cesta, která ovšem nevede k nekonečným možnostem, nýbrž mění svět v dystopické místo, kde výraz svoboda slova získává zcela jiný rozměr…

Tidbeck-Amatka

Referentka Vanja přijíždí do odlehlé kolonie Amatka, aby popsala hygienické návyky jejích obyvatel. Důvod, proč se rozhodne v Amatce zdržet i po splnění svého nudného a zbytečného úkolu, není jen žena, do níž se zamilovala, ale i tajemství, které kolonie ukrývá. V dystopickém světě, kde je třeba všechny věci opakovaně a správně pojmenovávat, aby si udržely formu a zůstaly přesně tím, čím se zdají být, objevuje Vanja nové možnosti. Pokud dokáže zjistit, co se v Amatce děje, kam zmizeli někteří kolonisté, proč to vedení kolonie úzkostlivě tají a jak do všeho zapadá starý svět a ono otupující pojmenovávání, možná se něco změní. Možná už nebude muset tiše trpět v systému, kde by správná žena měla porodit děti, které nebude vychovávat, protože je to tak správné pro společnost, a kde myslet a mluvit mimo bezpečnou zónu trivialit a pojmenovávacích rituálů znamená ohrožení pro ni i pro její okolí.

Amatka je románem vystavěným především na myšlence, nikoli na charakterech. Všechny postavy (Vanju nevyjímaje) jsou nezvykle prázdné, v mnoha okamžicích snadno zaměnitelné. Vztahy mezi nimi jsou sice jasné, ale chybí jim emocionální náboj a hloubka. Postavy nežijí, jen přežívají a plní své sociální role. V tomto případě ovšem odosobnělost postav koresponduje s restrikcemi světa, v němž s sebou neopatrné vyjádření nebo myšlenka nese fyzický nebo sociální následek, který nespočívá jen v perzekucích daných vládnoucím režimem, ale je děsivě zpodobňován v loužích slizu, které zůstávají po nedostatečně označovaných předmětech. Komunikace mezi postavami je pokřivena a zpochybněna, rozbita na elementární úrovni, neboť slova mohou být nebezpečná a oni před nimi nemohou nijak uniknout. Dokonce i milostný vztah mezi hlavní hrdinkou a její spolubydlící Ninou je zdeformovaný na pouhý občasný dotek a monotónní rozhovory o banalitách, což jen zvýrazňuje nefunkčnost a prázdnost zobrazované lidské společnosti.

Amatka-covers01

Tam, kde postavy veskrze bezcílně bloudí svým životem ve snaze splnit své povinnosti a vyrovnat se s depresivním prostředím, ovšem leží prostor pro až hororově vykreslenou atmosféru celé kolonie. Za každou věcí i každým slovem leží nevyřčený strach. Lžíce je lžící, ale ta otázka, která čtenáře provází od prvních stránek, je jiná – může být lžíce i něčím dalším? Strach, který je zde zobrazován, je naprosto primární – strach z toho, že svět v konečném důsledku může být i něčím víc než jen odrazem svých pojmenování, a tím pádem může být i neuchopitelným, cizím a děsivě vzdáleným, jakkoli sladce svobodným místem. Dusivá atmosféra represivní kolonie je pak podtržena překvapivě střídmým (až nevynalézavým, byť to není myšleno kriticky) jazykem, který autorka pro své vyprávění volí.

V románu, jehož hlavní myšlenka leží v síle slov, je Tidbecková ovšem trochu skoupá na slovo, jakmile přijde řeč na osvětlování předložených tajemství. Je možné říci, že román je až příliš krátkým, neboť většina otázek, které čtenáře napadnou, zůstane nevysvětlena. Nikdo se nepídí po začátku všeho, po okamžiku, kdy se lžíce stává lžíci, po silách, které rozhodují o tom, jak znějí ta správná pojmenování, ani po oněch podivných houbách, které jsou základní složkou všeho od jídla po stavby a tvoří onu mytickou substanci, jež slovům propůjčuje jejich moc (na rozdíl od věcí, které zůstaly ze starého světa a pojmenování nepotřebují). A ačkoli jsou zde naznačena jistá propojení mezi nám známým světem a tímto novým, žádných relevantních odpovědí se čtenář nedočká.

Amatka-covers02

Amatku si tak užije především ten, kdo si libuje v lingvistických spekulacích a hrách s možnostmi jazyka a jeho vztahu ke světu, nebo je alespoň příznivcem „divných“ fikcí, v nichž je myšlenka sama nadřazena příběhu i postavám. Pro ostatní by se Amatka mohla velmi snadno stát románem plným plochých postav, kde se dlouho nic neděje, aby se pak všechno seběhlo naráz a finále bylo utnuto bez patřičných vysvětlení. Rozhodně nejde o konvenční fantasy, která má potenciál ohromit masového čtenáře. V duchu surrealistických tradic zobrazování zdařile propojuje proměnlivý prostor s myšlenkou, že slovo je nadřazeno realitě a může ji formovat. Je to sofistikovaný výlet do světa, který je nejednoznačný, chladný a i ve své nucené komunitní pospolitosti bolestně osamělý. Téměř kafkovské bludiště byrokracie, repetitivních činností a nekonečné prázdnoty dané jazykem jako uzavřeným systémem, ovšem předkládá otázky, které možná v textu nejsou uspokojivě zodpovězeny, ale jsou natolik živé a znepokojivé, že čtenáři zůstanou v hlavě ještě dlouho poté, co knihu odloží.

Karin Tidbecková: Amatka

vázaná, překlad Lukáš Novák, 232 stran, 249 Kč

kniha-zlin

1 174 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.