Početná díla krále literárního děsu Stephena Kinga se pravidelně převádějí na filmová plátna či televizní obrazovky a některým z nich se podobné pocty dostává opakovaně. Kvalita přirozeně kolísá od mistrovských děl až po vyslovenou ztrátu času. Vzpomeňme na příšernosti jako seriálové Under the Dome (Pod Kupolí), Mlha (opět se bavíme o televizním seriálu, nikoli o povedeném filmu Franka Darabonta) či na nedávno do kin uvedenou Temnou věž, která hluboce zaostala za napjatým očekáváním. Jen pár týdnů po jejím uvedení do kin s bouřlivým úspěchem vřítila další adaptace uznávané klasiky z pera mistra hororu, která se diváky televizních obrazovek jako dvoudílná minisérie pokusila vyděsit už v roce 1990. Nové filmové zpracování se stejně jako klaun objevuje o dvacet sedm let později a opět se dočkalo dvou částí…

Do městečka Derry se každých sedmadvacet let vrací tajemné, prastaré zlo. Zlo živícím se strachem a dětským masem. Zlo s tváří tančícího klauna, jenž se pyšní jménem Pennywise a schopností děsit děti jejich největšími běsy. Smrtící hrozbě se dokáže postavit pouze skupinka dětských vyvrženců z Klubu smolařů. Jak ale mohou pouhé děti porazit zlo obdařené démonickou silou?

Přestože si každý pravověrný fanoušek srovnávající milovanou knihu s filmovou verzí rve vlasy při jakékoli změně, snímku To se musí nechat, že veškeré odlišnosti od předlohy jsou podány nenásilně a ve výsledku fungují stejně dobře. Zarazit ovšem může přechod z šedesátých let na osmdesátky – zde zřejmě tvůrci najeli na nostalgickou vlnu započatou seriálem Stranger Things. Nejdiskutovanějšími scénami budou patrně úvodní střety jednotlivých členů Klubu smolařů a Pennywisem – režisér Andy Muschietti se rozhodl pro riskantní tah a děsuplná setkání s hrozivým klaunem popisuje zpravidla jinak, než jak se udála v knize. Příběhu to sice na působivosti nijak neubírá, Kingův fanoušek však přece jen může pocítit, že byl o něco ochuzen. O něco, na co se předem těšil. Největší zklamání pak pro takové diváky přichází s kultovní apokalyptickou bitkou. Tvůrci ji ve snímku podkreslili rockovou muzikou a veškerá dramatičnost byla náhle tatam.

Z dětských herců je vytěženo maximum, což je asi největší klad filmu. Chemie mezi nimi funguje na jedničku a celkové vystihnutí charakterů je až překvapivě vynikající. Nejvíce zabodoval Finn Wolfhard (Mike Wheeler ze Stranger Things), který se bravurně zhostil role potrhlého Richieho Toziera. Další herecký výkon, jejž nelze přejít bez povšimnutí, podal dle očekávání švédský objev Bill Skarsgård, který ztvárnil klauna Pennywise. Jeho herecké pojetí zlovolného klauna pohybující se na hranici sebeparodie naprosto zapadá do schizofrenické roztříštěnosti role, kdy občas vyhlíží komicky a náhle se z něho stává děsivé psychopatické monstrum.

Celkové vyznění filmu je ovšem mírně problematické, o horor v pravém slova smyslu se totiž nejedná ani z daleka. Až na pár „lekaček“ film neděsí ani trochu, o to víc ale oplývá takřka nepolevujícím napětím. Lidé se nebudou bát hororových výjevů, ale odvažuji se tvrdit, že budou mít strach o hlavní dětské hrdiny. Sečteno a podtrženo – nejedná se o doslovnou adaptaci nejslavnějšího díla Stephena Kinga, ale o film skvěle vystihující ducha příběhu, který slavný autor do knihy vtisknul. Nezbývá než čekat, jak si režisér poradí s druhým dílem, kdy bude nucen své nejlepší zbraně v podobě dětských herců nahradit dospělými. A ruku na srdce, i v knize jsou části s dospělým ansámblem Klubu smolařů podstatně slabší než ty s dětským obsazením. Nezbývá než doufat, že dvojka dopadne minimálně stejně dobře jako díl první.

To, část první

USA, 2017, 135 min

režie Andy Muschietti

scénář Cary Fukunaga, Chase Palmer aDavid Kajganich

hrají Jaeden Lieberher, Sophia Lillisová, Jeremy Ray Taylor, Finn Wolfhard,

Jack Dylan Grazer, Chosen Jacobs, Wyatt Oleff, Bill Skarsgård aj.