Okamžik probuzení nás přenáší přes magickou hranici mezi dvěma světy, mezi nekontrolovatelnou dimenzí snů a realitou. Spánek je někdy přirovnáván ke smrti, k pasivní stránce života, ve kterém člověk musí naopak aktivně jednat, určovat si cíl a na minimum mírnit dopady absurdních a nečekaných událostí. Pěkně je ohýbat tak, aby pasovaly do vyjetých kolejí. Ne vždy se ale podaří probuzení s úsměvem a paprskem slunce lechtajícím na tváři, vyzývajícím k novému dni. Obzvlášť, pokud si nikdo nepamatuje, kdy slunce viděl naposledy. Obzvlášť, pokud se člověk probudí do světa, který chtěl dobrovolně opustit a který je naprosto jiný než ten včerejší. A ke vší té smůle mu v mozku začínají vrtat červíci pochybnosti a jejich vyžranými cestičkami se vkrádá pocit viny. Tímto okamžikem začínají oba dnešní filmy.

The Quiet Earth (Ticho na zemi) (1985)

Podobnou situaci už každý divák fantastických filmů někde viděl – do hrdinovy ranní malátnosti začínají pronikat náznaky, že přicházející den nebude standardní. Zastaví se hodiny. Přestane hrát rádio. A pak, ulice jsou prázdné, obchody jsou prázdné a nějak to vše začne být vrcholně podezřelé. Za poznáním, že člověk zůstal na celé Zemi sám, se pomalu plíží zoufalství, domáhání se odpovědi od hluchých nadpozemských autorit a eskalace napětí až do zlomení psychiky.

Zatímco první část filmu je o tom, jak žít sám se sebou na opuštěné planetě, druhá se ptá, jak přežít s ostatními a zda je společný cíl dostatečně silné pojítko, pevnější než vzájemné neshody. Novozélandský film Geoffa Murphyho je volnou adaptací románu Graiga Harrisona. Původní předloha se zaměřila na aspekty vztahu dvou mužů, kteří jsou donuceni spolu vyjít. Do filmu je přimíchán citový a něžný element a z ústřední dvojice se stává ústřední trojice, což vede k vzájemné nevraživosti mužů, protože oba automaticky touží po poslední ženě na Zemi. Motiv trojúhelníku je zase ovlivněn starším filmem The World, the Flesh and the Devil z roku 1959, v inspirační míchanici nelze opominout ani knihu I Am Legend (Já, legenda) od Richarda Mathesona. Příběh je i dnes svižný a uvěřitelný, netrpí chorobou naivních filmů, které pár dekád od premiéry působí směšně. A na závěr už jen varování – k traileru přistupujte opatrně, vyzradí totiž téměř kompletní zápletku!

Dark City (Smrtihlav) (1998)

Čtyři roky po kultovní Vráně se režisér Alex Proyas vrátil s dalším temným filmem, tentokrát dle svého vlastního námětu, v němž jsou všichni odsouzeni ke stejnému osudu jako bílé myšky doktora Schrebera.

Pozorný divák si všimne hned zpočátku některých záměrných nesrovnalostí, protože celý film je jako velká skládačka, v níž všechna ozubená kolečka na závěr do sebe dokonale zapadnou. Samozřejmě, pokud přistoupíme na režisérova pravidla a vysvětlení, které by příznivci hard sci-fi asi sotva akceptovali. Bohužel se místy vyskytnou malé nelogičnosti v příběhu – jakoby lidi ve městě navzájem nikdy nehovořili a nikdo nepřemýšlel o svém životě nebo přirozených přírodních jevech. Ti, kteří začínají mít příliš velké pochybnosti, jsou jich ihned zbaveni, ale rozsah a počet osob, kteří jsou každý den proměněni, není nikde jednoznačně dán. To je však jen trocha rýpání, které by nemělo zájemce od filmu odradit, ba naopak, třeba si věci vysvětlí po svém.

Snímek se neubránil srovnávání s Matrixem, který přišel do kin jen rok poté, což je poněkud zcestné a nezaslouží si to ani jeden z nich. Hlavní zápletka a osud hlavního hrdiny se sice překrývají v osudu jedince, který má schopnosti vzepřít se nadvládě tyranů, ale tady podobnost vcelku končí. V Dark City se setkává detektivka ve stylu noir s fantastickým tématem, což je sice netradiční kombinace, ale ve výsledku se příběh hladce propojuje, roste a proplétá se jako domy a ulice v tajuplném městě.