Umění vyprávět spočívá bezpochyby v první řadě na zvládnutí fines přesvědčivosti a uvěřitelnosti příběhu. K zesílení pocitu reality lze použít klasických filmových prostředků, ale tzv. fiktivní dokument s nimi zachází zcela svévolně a často nechává diváka na pochybách – je to pravda, není to pravda? Že se dá tento žánr použít i ve fantastice dokazují některé mimořádně úspěšné snímky, např. Záhada Blair Witch nebo před pár lety uvedený Paranormal Activity. Filmaři nasazují takové kalibry, jako jsou nedokonalé záznamy amatérských kamer, rozhovory s údajnými svědky podivných jevů anebo citace „zaručených“ zpráv z médií. Prolamování hranic pravdy může být sporné, někdy z etického hlediska diskutabilní a hru nemusí divák ani pochopit, ani ji jednoznačně přijmout. Jak se to stalo filmu Missing Link.

Missing Link (Chybějící článek) (1988)

Snímek Davida a Carol Hughesových trošku připomene známější Boj o oheň, ale s podstatně ochuzeným dějem. Sledujeme v něm trpký osud zástupce slepé větve hominidů, australopitéků, kteří se díky konkurenčnímu homo sapiens skokem blíží ke svému definitivnímu zániku. Autoři samozřejmě počítají s tím, že si hlavní hrdina získá naše sympatie, což nakonec není zas tak složité. Příběh opočlověka, beznadějně hledajícího nový domov, hraje na bolest a strach z osamění, které lze při pohledu do jeho lehce inteligentních, smutných očí snadno sdílet. Divák se ztotožní spíš s ním, než s lidmi, kteří zastupují brutální prvek v boji o přežití. Filmaři je ani neuvedli na plátno, ale jejich přítomnost zprostředkovali nápaditě hlasy a zpěvem, které jsou pro australopitéka, neschopného řeči, naprosto cizí a děsivé. V chlupatém kostýmu a masce se celou dobu natáčení potil Peter Elliott, známý hollywoodský „dublér“ primátů všeho druhu, který se musel se svojí rolí poprat beze slov a lidské mimiky.

Chybějící článek bohužel místy sklouzává k přílišné naivitě a předvídatelnosti, jeho hrané sekvence jsou vyvažovány autentickými záběry africké přírody se spoře doplňujícím komentářem, na jaký jsme zvyklí v televizních přírodovědných dokumentech. Tento neobvyklý a experimentální snímek však narazil u diváků, kteří si s ním moc nevěděli rady. A i dnes je přijímán u jedné poloviny obecenstva s nadšením, zatímco ta druhá u něj zívá.

Fudge 44 (2005)

Každé město má své legendy a jednu z nich zachytili irští filmaři v Tokyu. Ve čtvrti Gureamu jsou známy stovky případů setkání místních obyvatel s podivnými mrňavými bytostmi. Přestože oficiální autority o jejich existenci mlčí, je více než průkazná – ne každý den podobná parta vyloupí banku. I když téma filmu patří do sféry fantazie, dalo by se s malinko přivřenýma očima přijmout, vždyť lidé jsou schopni uvěřit historkám o černých sanitkách a přerostlých aligátorech v kanalizaci. Navíc všichni zpovídaní působí naprosto věrohodně, vyprávějí příběh do nejjemnějších podrobností a překlad do angličtiny je rozsáhlý a podaný klasickým dokumentárním stylem. Tak kde je zakopaný pes?

Japonština je za hranicemi domovské země známá minimálně a na tom je založen celý vtip filmu – anglický „překlad“ naprosto neodpovídá tomu, co obyvatelé Tokya říkají. Veškeré výpovědi jsou vymyšleny a našroubovány tak, aby sugestivně vedly příběhem. Ne každému byl ale podobný přístup po chuti a objevily se výhrady proti neslušnému překrucování. Pokud však odhlédneme od této sporné věci, filmaři skvěle pracují s detektivní výstavbou příběhu a také s otázkou identity společnosti – ony postavičky se ve filmu staly společným pojítkem obyvatel čtvrti, předmětem vyprávění mezi generacemi, turistickým tahákem a dokonce i důvodem pravidelných setkávání všech, kdo se s tímto fenoménem setkali. Zasloužený vítěz několika festivalových cen.