Přelom 70. a 80. let dvacátého století patřil velkému rozvoji hororových filmů. S jen drobnými časovými rozestupy byly natočeny takové klasiky jako Halloween (1978), Vetřelec (1979), Pátek třináctého (1980) a po krátké přestávce Noční můra v Elm Street (1984). Speciálně Halloween pak spustil lavinu „slasher“ filmů, které lze zhruba charakterizovat postavou tajemného vraha, který z ne vždy úplně zřejmých důvodů pronásleduje své oběti. Zatímco filmová postava se vyžívá v jejich lovu, režisér se spolu s ní realizuje v detailním zachycení jejich likvidace, provází je děsivými opuštěnými místy a často nechává diváka nahlédnout očima vraha, jak se před porážkou tetelí strachy. Skupina oveček se nedobrovolně zmenšuje a zmenšuje…

Zavedeného schématu se drží desítky a desítky filmů, podobné sobě navzájem jako vejce vejci. Ovšem i mezi nimi se najdou snímky, které se tehdy tak zaběhlému stylu vymykají…

Inferno (1980)

Básnířka Rose koupí  během pobytu v New Yorku od místního obchodníka se starožitnostmi knihu italského architekta a alchymisty Varelliho Tři matky. Autor v ní popisuje, jak vybudoval sídla pro tři čarodějnice nazývané Matka žalu, Matka slz a Matka temnoty, které díky svým temným schopnostem mohou ovlivnit události na celé Zemi. Kniha na Rose udělá tak silný dojem, že o svém objevu napíše bratrovi, studujícímu v Římě. A dopis zapomenutý v posluchárně univerzity uvolní řetězec záhadných úmrtí.

Když italský režisér Dario Argento dokončil svůj nejznámější film Suspiria (1977), vrátil se k tématu volným pokračováním pojmenovaným Inferno, které o sedmnáct let později doplnila i třetí část volné trilogie Matka slz (The Mother of Tears, 2007), a vyřídil si tak účty se všemi třemi hlavními postavami. Stejně jako u Suspirie, i v pokračování hraje jednu z hlavních rolí tajemný dům plný opuštěných chodeb, skrytých mechanismů a vlajících závěsů, v jehož skrytém srdci se schovává jedna z čarodějnic. Unikátní interiéry umožnily režisérovi experimentální práci s osvětlením, a v souladu se zvukovou stránkou filmu je jeho setmělá chodba hrůzostrašnější než ruka vraha svírající nůž. Rozvolněný scénář připomíná řadu zlých snů, ze kterých nedobrovolní aktéři nemají šanci uniknout. Snímek rozhodně není mainstreamovou zábavou, ale experimentem, premiantem italských giallo filmů, místem, kde racionálno a logika hrají druhou roli – přece jen, která noční můra by se podřizovala jejich pravidlům?

Vlci (Wolfen, 1981)

Zprvu by se mohlo zdát, že snímek je standardní detektivka – trojnásobná noční vražda, jejíž vyšetřování komplikuje nejen chybějící motiv, ale také nestandardní technika zabití. Řada mrtvol narůstá a zavede detektivy do jižního Bronxu v New Yorku, které je územím nikoho – alespoň se to zdá na první pohled. Bloky opuštěných domů se staly útočištěm gangů, drogových dealerů, feťáků a těch, kteří se dostali pod hranici chudoby. Zdá se, že jedinými, kteří vědí, co se děje, je skupina původních amerických obyvatel, jejichž mystické poznání divoké přírody a jejích obyvatel nevybledlo ani pod tlakem dravé „bílé“ civilizace.

Zatímco v Infernu hrály jednu z hlavních rolí pokoje a chodby tajemných budov, zde naopak převažují exteriéry. Město v rozkladu má vždy znepokojivou atmosféru a tento film ji zachytil obzvláště vydařeně. Ale co víc, snímek táhnou výborné herecké výkony v dobře napsaných rolích (Albert Finney jako odrbaný detektiv Dewey Wilson, lehce extravagantní koroner v podání Gregory Hinese a ten, kdo naznačuje, naznačuje, ale bledým tvářím to nedochází, Edward James Olmos v roli Indiána Eddieho Holta). Bez nich by byl výsledný dojem jenom poloviční. Škoda, že se režisér Michael Wadleigh, kterého proslavil dokument o festivalu ve Woodstocku v roce 1969, hraným filmům už nikdy nevěnoval a Vlci zůstali jediným jeho počinem.