Ocenění

Třicet let neznámé filmové fantastiky, díl pátý

Autor Michaela Buriánková | Aktuality | Středa 31 Srpen 2011 11.00

Naše filmové cestování zpátky v čase se tentokrát pokusí vrátit něco z pocitů a obav, které v 80. letech minulého století sdíleli lidé na obou stranách rozděleného světa. Pro někoho jde už o neznámý časoprostor, který ztratil své geografické hranice, pro jiné je to návrat do let předzvěsti nového Východu a Západu. Vize budoucnosti si každá generace utváří ze své reality, a to, jak ji viděli před téměř třiceti lety dva začínající režiséři, vypovídá o chaosu a zmaru. Smutnou shodou okolností právě v roce uvedení Dopisů mrtvého do kin došlo k havárii v Černobylu. O teorii, že rozpouštění ledovců v důsledku globálního oteplování způsobí zaplavení částí Evropy, slyšel snad každý. Že by možnosti ukryté ve filmařských vizích měly k reálné budoucnosti až nepříjemně blízko?

Письма мёртвого человека (Dopisy mrtvého) (1986)

Soupeření v jaderném zbrojení dosáhlo bodu zlomu, když byla vlna útoků spuštěna počítačovou chybou, které nedokázala pomalá lidská reakce zabránit. Město, kde se příběh odehrává, se změnilo v trosky a lidé, kteří přežili, se stáhli do podzemí. Šok a deziluze neutralizuje všechny velké humanistické myšlenky a nechává jejich pohrobky čelit bezvýchodné situaci, nulovému výhledu do budoucnosti. Hlavní hrdina, paradoxně nacházející azyl pod rozbitou budovou muzea, která měla prezentovat a chránit skvosty lidského umu, si duševní zdraví udržuje vymýšlením fiktivních dopisů pro ztraceného syna.

Omezená barevnost filmu, která evokuje žlutou záři starých žárovek nebo modré chladné umělé světlo, doplněná neklidným, místy až výhružným hudebním podkreslením, násobí chmurný obraz společnosti na počátku jejího konce. Smrt je všudypřítomná a nejde jen o mrtvá těla v ulicích, silnější účinek mají scény, kdy si divák dotváří situaci ve své představivosti.

Film Konstantina Lopušanského byl u nás uveden v 80. letech v televizi a měl by být ještě k sehnání na DVD, přesto se do obecného povědomí tak, jako například filmy Andreje Tarkovského (s nímž Lopušanský spolupracoval na natáčení Stalkera), nedostal. Režisér se sci-fi od svého debutu věnuje stále, naposledy to bylo snímkem Гадкие лебеди (Ošklivé labutě) v roce 2006.

Forbrydelsens element (Prvek zločinu) (1984)

Detektiv, který byl povolán k vyšetřování do Evropy, po uzavření případu podstupuje hypnózu, která ho má zbavit bolestí hlavy a srovnat myšlenky o tom, co se vlastně v předchozích týdnech stalo. Spolu s ním zažíváme znovu cestu do Německa, kde dochází k vraždám mladých dívek, a objevujeme postkatastrofickou Evropu, která je v rozkladu a zatopená vodou, v níž se rozkládají těla zvířat a vraky aut, ve které je ponořena špína starého kontinentu.

V průběhu filmu můžeme objevit pouze náznaky toho, co se stalo, třeba záběry bombardování neznámého města. Režisér nás však nechává v nejistotě, předkládá atmosféru obecného strachu a zatracení, v níž i hlavní hrdina vypadá jako ušmudlaný pobuda. Skupiny ztracených dětí a okrajových komunit přežívají v prostorách zaplavených vodou, která je základním elementem tohoto filmu. Stejně tak režisér neprozradí, do jaké míry sledujeme pravdivý příběh a do jaké jde pouze o chorobný sen detektiva Fishera, který se snaží pochopit vzorec chování pachatele tím, že sleduje krok po kroku místa jeho předchozí vraždy, a čím dál víc propadá zhoubnému vlivu této nebezpečné hry.

Prvek zločinu je součástí trilogie Larse von Triera Europa, která z různých pohledů zkoumá možnosti poválečné Evropy. Filmy spojuje hlavně experimentování s klasickými odkazy, jako jsou např. filmy noir, nebo zkoumání hranice mezi skutečností a nereálnými světy a sny. Trier je známý tím, že v jeho dílech zůstává mnoho nedořečeno, v této detektivce prolíná noční můry rozkladu společnosti a duše odhalující vlastní ošklivé dno.

 

255 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.