Ocenění

Tváře překladu 16: ALŽBĚTA LEXOVÁ

Autor | Aktuality | Úterý 29 Říjen 2019 15.20

Tváře překladu aneb Rozhovory s překladateli je zajímavý cyklus článků, jenž se po úspěšném prvním kole znovu vrací na web XB-1 a objevuje se u nás opět každých čtrnáct dnů. Jako šestnáctá nám rozhovor poskytla Alžběta Lexová (nar. 1988 v Opavě), která vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze. Z anglického jazyka překládá detektivky, thrillery a fantastiku. Ze science fiction a fantasy známe její překlady Dana Simmonse, Roberta A. Heinleina či Cassandry Clare. Ve volném čase, kterého bohužel nemá moc, se s oblibou věnuje čtení, běhání, případně si zajde na pivo s kamarády. Mimo to tiše trpí nezvladatelnou závislostí na kofeinu a špagetách.

Tvare_Lexova-04

Co bylo tím podnětem, který tě vedl k tomu převádět literaturu do češtiny?

Poprvé mě to asi napadlo, když jsem začala číst knížky v angličtině. Vždycky jsem si je pak sehnala i v překladu a fascinovalo mě, jak se překladatel popral s tou kterou pasáží nebo pojmem. Potom jsem začala knihy recenzovat, pak redigovat a nakonec jsem se dopracovala i k překladům.

Tvá cesta k překladům nevedla přes studium translatologie. Řekla bys, že byla náročná, a dokázala bys případně pojmenovat, v čem to mají samouci těžší?

Upřímně řečeno se mě žádný z nakladatelů nikdy neptal, jakou školu mám vystudovanou, na to se obvykle ptají spíš kolegové. Zpětně mi přijde, že jsem se k překladům dostala vlastně nesmírně snadno, slovo dalo slovo, zkusila jsem jednu knihu, druhou a už to jelo. Rozhodně mi prospělo vzít to oklikou přes redigování, protože jsem se naučila vnímat text kritickým okem (ačkoli vlastní chyby samozřejmě člověk nikdy nevidí tak dobře jako chyby někoho jiného), a navíc jsem z dob recenzování měla dobré vztahy se spoustou nakladatelů, takže bylo snadnější je přesvědčit, aby to se mnou riskli. Každá cesta má nějaké překážky a do značné míry je to vždycky o štěstí a o tom, kdo vám ji zkříží.

Prozradíš nám, na čem právě pracuješ?

V srpnu jsem dokončila detektivku Devátá oběť od Dany Stabenow a nyní jsem až po uši ponořená v Bezhvězdném moři od Erin Morgenstern.

Zastavme se na chvíli u těch nepřechýlených jmen. Snažíš se s nepřechýlenými tvary pracovat i při překládání? A jak se ti to daří?

To je záludná otázka, nad kterou jsem se vlastně nikdy hlouběji nezamýšlela, byť je v současnosti tahle diskuze velice živá. Co se týče jmen autorek na obálkách, kloním se spíše k nepřechylování, protože to je zkrátka jejich jméno a například Sam Hawke se při pohledu na své přechýlené jméno na obálce docela zarazila. Finální slovo má v tomhle ale nakladatel a já ho respektuju. Na druhou stranu v překladu samotném jména hrdinek přechyluju naprosto automaticky, protože se tak s nimi zkrátka lépe pracuje a čeština to s těmi nepřechýlenými – zatím – neumí. Stačí si představit, že hrdinovi volá inspektorka Craw a on na ni do telefonu vyštěkne: „Co chcete, Craw?“ Osobně mi to zkrátka nezní česky, ale každý jazyk se vyvíjí a přizpůsobuje vývoji společnosti jako takové a čeština pravděpodobně nebude výjimkou. Stejně jako se bude muset přizpůsobit genderové rozmanitosti. Zatím jsem na to v překladu narazila jen jednou – psala jsem autorce, jestli je Art muž, či žena, a ona mě informovala, že Art je „non-binary“, což zkrátka čeština ještě neumí nějak funkčně řešit, obzvlášť v minulém čase.

Pokud bys dostala možnost přeložit si jakoukoli knihu, která by to byla?

Já bych byla moc ráda, kdyby pokračovaly série od Laurie R. King a Janet Evanovich, na těch byla radost pracovat.

Tvare_Lexova-05

Vloni vyšel ve tvém překladu jeden román Roberta A. Heinleina (Měsíc je drsná milenka), brzy přibude další (Cizinec v cizí zemi). Oba u nás vyšly už devadesátých letech v jiném překladu, druhý zmíněný se pak ještě dočkal druhého. Byla práce na nich taky radost?

Do značné míry ano, protože mi – stejně jako například Pustá duše a Páté srdce od Dana Simmonse – umožnily hlouběji prozkoumat oblasti, ke kterým bych si asi běžně ani nečuchla. Zároveň to ale bylo nesmírně namáhavé a stojí za nimi obrovský kus práce nejen mojí, ale také mých redaktorů a konzultantů, kteří tomu věnovali spoustu času a nemalé úsilí. Kvůli jediné větě v Cizinci jsem například obtěžovala dva fyziky a matematika, kterému se nakonec podařilo dohledat adekvátní překlad v článku z roku 1915 (za což mu patří můj nehynoucí vděk a jeden z mých autorských výtisků, až kniha vyjde – nezapomněla jsem!).

Jak jsi už zmínila, nevěnuješ se jen fantastice, ale i detektivkám. Je ti některý z žánrů milejší nebo se ti zdá snazší na překlad?

Vyrostla jsem na obojím, protože když mi na dovolené s rodiči došel fantasy materiál ke čtení (což se stávalo velice záhy, protože jsem měla povolený jen omezený počet knih), pustila jsem se do čtení máminých detektivek. Zpětně bych si nevybavila žádného autora ani název knihy, protože jsem je tehdy louskala jen z donucení a vlastně s naprostým nezájmem, ale něco ve mně zanechaly. Nejradši asi mám kombinaci obou žánrů. Třeba Město lží je fantasy, ale současně tam pátrají po zrádci ve vlastních řadách, takže je v tom i spousta detektivní práce.

Co se týče obtížnosti, to se nedá takhle obecně říct, obojí má svoje úskalí a záleží spíš na autorovi než na žánru. Detektivky se odehrávají (většinou) v reálných kulisách, takže se tam člověk má o co opřít a může si spoustu věcí dohledat, kdežto ve fantastice je zcela odkázán na autorovu fantazii a schopnost to dobře popsat. Na druhou stranu může být právě tahle „reálnost“ v mnohém svazující.

Jak vnímají tvé povolání lidé ve tvém okolí? Těšíš se coby překladatelka váženosti, nebo musíš čelit určitým předsudkům, když máš na kontě i knihy jako V zajetí slasti nebo Zlomené srdce? Podotýkám, že se jedná o velmi dobře hodnocené tituly.

Váženosti se asi netěším, ale já sama se moc vážně neberu, takže mě to ani netrápí. Naopak mě těší překládat knihy, které lidé čtou a mají z nich radost. Navíc jsem sama v pubertě romance (ať už historické, nebo jiné) četla – prokládala jsem jimi ty krvavé fantasy řeže a bezútěšné detektivky – a živě si vybavuju, jak úžasné bylo na chvíli uniknout do toho zjednodušeného černobílého světa, kde všechno vždycky skončí dobře. Takže jsem ráda, že můžu poskytnout únik od reality někomu jinému.

Překladatelé při práci řeší nejrozmanitější problémy, obzvlášť při překládání fantastiky. V čem spočíval poslední zajímavý oříšek, se kterým ses potýkala?

Do knihy Město lží od Sam Hawke jsem musela přeložit celou řadu jedů, rostlin a zvířat, to byla pořádná dřina a zároveň nesmírná zábava. A pak samozřejmě jsou pro mě oříškem vždycky říkanky a básničky – pokud múza zrovna stávkuje, pak jsem v koncích a je to pro mě čiré utrpení.

Zdržme se na chvíli u Města lží. Mohla by ses pochlubit pár názvy, s jejichž řešením jsi spokojená, případně nám představit nějaký obzvláště vypečený?

Město lží byla vlastně moje první fantasy, která se odehrává ve zcela smyšleném světě, takže jsem se při překladu snažila být co nejvěrnější originálu a zároveň ty názvy koncipovat tak, aby působily věrohodně a přirozeně, jako názvy, které by lidé rostlinám a zvířatům reálně mohli dát a používali je. Proto jsem se občas odchýlila od konceptu originálu, v němž autorka většinou sahala po složeninách, a vydala jsem se vlastní cestou, založenou například na tom, jak daná rostlina vypadá nebo jaké má daný jed účinky. Z „blisterbush“ tak vznikla „puchýřovka“ a ze stromu „stingbark“ je „pichloň“. Nejvíc mi však dala zabrat dvě zvířata: „grasspad“ a „bindie“. Grasspad je zvíře, na kterém se dá jezdit jako na koni, ale není to kůň, nemá kopyta, jen tlapy, takže se mu nejlépe chodí mimo cesty (odtud to „grass“ v jeho jméně) a současně se nedá zcela zkrotit a je velmi divoký. Mořila jsem se s ním opravdu dlouho, vlastně jsem s překladem přišla až úplně na konci knihy, kdy vznikl „divošlap“, což je nejen narážka na to, že se lépe pohybuje v divočině, ale také na to, že je sám velmi divoký. No a bindie je taková malá záludnost – je to pták, na způsob křepelky, jenže se mi nechtělo ho nechávat v originále a přeložit ho čistě zvukově například jako „bindího“ nebo „bindíka“ mi taky úplně nesedělo, předně proto, že mi to znělo jako „pindík“. A tak se z něj stala binka.

Tvare_Lexova-02

Často se mluví o tom, že překládání literatury je v mnoha ohledech náročné, a honoráře přitom nebývají vysoké. Dokážeš se překládáním uživit?

Záleží na tom, jakou částku člověk k životu potřebuje. Já prozatím hlady netrpím, ale na druhou stranu jsem se v posledním roce ani na chvíli nezastavila, což rozhodně není ideální a nikomu bych to nedoporučovala. Nejde totiž jen o samotnou výši honorářů, ale často také o jejich splatnost. Když člověk měsíc dva něco překládá, pak další měsíc dva čeká na první polovinu honoráře a na druhou v ideálním případě tři čtvrtě roku, tak s tím musí počítat a mít dostatečnou rezervu z jiných knih.

Čemu se věnuješ, když ti překlady přece jen někdy dovolí vydechnout? Máš nějakou osvědčenou formu relaxace, kterou bys třeba v rámci psychohygieny doporučila kolegům?

Už několik let rekreačně běhám (nebo jak říká můj kamarád, „jogguju“). Člověk vypadne z domu a od obrazovky, užije si čerstvý vzduch, protáhne se a načerpá novou energii. Navíc si při běhání v duchu přehrávám dialogy a pasáže, na kterých jsem se v překladu zasekla, a vždycky se mi podaří s tím nějak pohnout. Kdykoli mám v překladu nějakou básničku, tak ji zásadně tvořím „za běhu“. Jediná nevýhoda spočívá v tom, že si ji nemám kam psát, a tak si ji opakuju pořád dokola, abych ji nezapomněla, než doběhnu domů. Až si někdy říkám, že můj výraz musí být pro ostatní běžce a cyklisty opravdu k popukání, protože se u toho šklebím jako ďas.

Dovolím si tvrdit, že se řadíš k překladatelům, kteří se snaží bojovat za lepší pracovní podmínky. Myslíš, že už naše úsilí nese ovoce? V čem sama spatřuješ cestu ke zlepšení?

Abych pravdu řekla, mívám optimističtější a pesimističtější chvilky. Na jednu stranu si nakladatelé začínají uvědomovat, že nejsme spokojení – za což určitě patří velký dík kolegům, kteří překládají a současně pracují jako interní redaktoři ve velkých nakladatelských domech, a jsou tak naše spojka i první linie –, ale na druhou stranu jsme pro čtenáře stále neviditelní, a tudíž snadno nahraditelní, obzvlášť u překladů z angličtiny. Když na ty podmínky nekývnu já, v řadě za mnou je stovka těch, co na ně přistoupí, což není dobrá vyjednávací pozice. Jedinou cestu ke zlepšení vidím v otevřeném dialogu. Plus tedy se musíme naučit sami sebe lépe propagovat, protože jak dokazuje skupina Tváře překladu na Facebooku i na Instagramu, čtenáře naše práce zajímá, jen si k nám zatím neuměli najít cestu.

Související články:

Tváře překladu 01: JAKUB NĚMEČEK

Tváře překladu 02: PETR KOTRLE

Tváře překladu 03: DANA KREJČOVÁ

Tváře překladu 04: LUCIE BREGANTOVÁ

Tváře překladu 05: ANNA KŘIVÁNKOVÁ

Tváře překladu 06: MILAN ŽÁČEK

Tváře překladu 07: KONSTANTIN ŠINDELÁŘ

Tváře překladu 08: JITKA JINDŘIŠKOVÁ

Tváře překladu 09: PAVEL BAKIČ

Tváře překladu 10: VERONIKA VOLHEJNOVÁ

Tváře překladu 11: MILAN POHL

Tváře překladu 12: DOMINIKA KŘESŤANOVÁ

Tváře překladu 13: MARIE VOSLÁŘOVÁ

Tváře překladu 14: ROBERT TSCHORN

Tváře překladu 15: OLGA BAŽANTOVÁ

S Romanem Tilcerem nejen o překladu…

tvare-prekladu-logo

873 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.