Tváře překladu aneb Rozhovory s překladateli je zajímavý cyklus článků, jenž se po úspěšném prvním kole znovu vrací na web XB-1 a bude se zde opět objevovat každých čtrnáct dnů. Jako jedenáctý nám rozhovor poskytl Milan Pohl (nar. 1982), jenž k fantastice přilnul na základní škole, když mu učitelka na suplované hodině pustila Star Wars. První sci-fi povídky začal psát kolem svých dvaceti let (vítězství v soutěži O Stříbřitělesklý halmochron 2003, finále soutěže Ikaros), pak se zaměřil především na překladatelskou činnost. Do češtiny převedl kolem třiceti knih Star Wars, Bennettovo Město schodů či Všechny ptáky na nebi Charlie Jane Andersové, podílel se na překladu a dramaturgii seriálu Firefly. Kromě literární a filmové fantastiky miluje dlouhé toulky přírodou, rád se účastní dálkových pochodů a ultratrailů, jako je Beskydská sedmička a Den cesty. Jeho první samostatnou knihou se stal Turistický zápisník (2017), prvním beletristickým titulem pak vědeckofantasticky laděná novela Střepy v prachu (2018).

Překladatel a spisovatel Milan Pohl na křídlech fantazie…

Překladatelé při práci řeší nejrozmanitější problémy, obzvlášť při překládání fantastiky. V čem spočíval poslední zajímavý oříšek, se kterým ses potýkal?

V románu Všichni ptáci na nebi Charlie Jane Andersové vystupuje vedlejší postava, u níž autorka zcela záměrně neuvádí pohlaví, resp. gender; odkazuje k ní pouze bezpříznakovým zájmenem „they“. Čeština je samozřejmě velmi „genderový“ jazyk, na rozdíl od angličtiny si v ní každý člověk musí vybrat, v jakém rodě o sobě bude mluvit. Ponechat u této postavy záměrnou bezpohlavnost nebylo snadné, ale nakonec se to snad podařilo.

Nemůžu se nezeptat: jak jsi to řešil? Vyprávěcím prézensem nebo nějak jinak?

Vyprávěcí prézens tam úplně nešlo použít, to by byl velký zásah do povahy textu. Stejně tak nešlo vymýšlet fiktivní „neutrální“ rod, protože kniha se odehrává ve velmi blízké budoucnosti. Ve výpovědích, kdy postava mluví sama o sobě, jsem volil takové formulace, abych se gramatickému rodu vyhnul – sahal jsem tedy po volnějším překladu, aby na sebe postava rod „nepráskla“.

Prozradíš nám, na čem právě pracuješ?

Pro nakladatelství Host jsem právě dokončil překlad Ozvěny věcí budoucích, druhého dílu fantasy trilogie Licanius Jamese Islingtona (což je shodou okolností nejrozsáhlejší beletristická kniha, na které jsem zatím pracoval). Teď mě čeká nová fantasy Roberta Jacksona Bennetta Foundryside, stejně originální jako jeho první trilogie, už se na ni moc těším.

Zdržme se chvíli u Jamese Islingtona. Nakladatelství Host shodou okolností nabízelo trilogii Licanius k překladu i mně. Z časových důvodů jsem odmítl, vzpomínám si ale, že mi byla prezentována jako série psaná prostým, nekomplikovaným jazykem. Z několika setkání s tebou už ovšem vím, že se nepřekládá úplně snadno. Mohl bys čtenářům přiblížit, v čem mohou spočívat úskalí práce s textem, který na první pohled vypadá jednoduše?

Panuje představa, že text psaný prostým jazykem se překládá snadněji než barvitější, květnatější text. Někdy to samozřejmě může být pravda, ale taky nemusí. Obecně mi připadá, že angličtina – která má nesrovnatelně větší množství rodilých i nerodilých mluvčích než čeština – snese daleko víc než naše mateřština. Jako by rozšiřování množiny lidí, kteří určitou řečí hovoří či píší, zároveň rozšiřovalo i meze toho, co je v ní normální či přijatelné.

V literatuře se to projevuje třeba tak, že v angličtině se časté opakování slov, sousloví či gramatických konstrukcí nepovažuje za tak vážný prohřešek jako v češtině. Jinými slovy, v angličtině opakování slov tolik nevadí, v češtině ano. Překladatel musí u takových knih hledat rovnováhu mezi citlivým obměňováním výrazových prostředků a věrností originálu. Nekomplikovaný jazyk navíc nemusí znamenat nekomplikovaný text. Trilogie Licanius se vyznačuje mimořádně propracovaným, důmyslně vystavěným příběhem, jehož vrstvy a významy se rozkrývají teprve postupně. Jejich rozplétání je sice překladatelsky náročné, ale zároveň je to veliká radost.

Co bylo tím podnětem, který tě vedl k tomu převádět literaturu do češtiny?

Na střední škole jsem se čím dál častěji setkával s tím, že existují knihy, které nevyšly česky, přestože by si české vydání bezpochyby zasloužily. Bylo mi to líto a pár kapitol z několika takových knížek jsem si zkusil přeložit „do šuplíku“, jenom sám pro sebe, abych viděl, jak by ty pasáže mohly znít v naší mateřštině. Patřily k nim některé romány ze světa Star Wars a já jsem měl tu čest, že jsem se několik let nato, v roce 2003, mohl zapojit do jejich oficiálních překladů.

Milan Pohl po návratu z vesmírných cest…

Jak se ti povedlo dostat se k překládání pár let po střední škole? Oslovoval jsi aktivně nakladatele, nebo jsi měl zkrátka štěstí na dobré známosti?

Na přelomu středoškolských a vysokoškolských studií jsem začal psát literární recenze pro časopis Ikarie (v současnosti XB-1). Pro Ikarii jsem napsal i dva texty o knihách Star Wars. Nakladatelství Egmont tehdy uvažovalo, že by kromě encyklopedií Star Wars začalo vydávat i romány, a obrátilo se na mě, jestli bych byl schopen a ochoten na nich spolupracovat. Shodou okolností jsem měl „v šuplíku“ přeloženou ukázku ze Zahnova Přízraku minulosti… a rok nato se Přízrak stal mým prvním vydaným překladem vůbec.

Pověz nám, prosím, jak se knihy ze světa Star Wars překládají. Jelikož se jedná o rozsáhlé univerzum, předpokládám, že dá určitou práci udržet s ostatními překladateli jednotnou terminologii. Dohledáváš si všechno sám, nebo na to máte nějaké fórum? A narážíš někdy na omezení určovaná vlastníky licencí? Mám na mysli například povinnost nepřekládat některá jména a podobně.

Samozřejmě bylo třeba respektovat základní pojmy tak, jak byly přeloženy ve filmech, včetně jmen a názvů. V knihách se ovšem objevoval mnohonásobně větší počet výrazů, které potřebovaly jednotný překlad. Od první chvíle, kdy Egmont v roce 2003 zahájil vydávání románů Star Wars, jsem proto s ostatními překladateli začal budovat slovníček, který se v dalších letech neustále rozrůstal. Díky tomu se dařilo udržovat konzistentní terminologii. V případě komplexní devatenáctidílné série mnoha autorů Nový řád Jedi, na které pracovalo hned několik překladatelů, to považuji za husarský kousek. Velmi pomáhalo i to, že knihy Star Wars měly díky šéfredaktorovi jednotnou redakci, sám jsem se pravidelně podílel na korekturách, občas na redigování.

Pokud jde o pokyny Lucasfilmu, k tzv. „prequelové trilogii“ I, II, III existovaly slovníčky, kterými se měli řídit i vydavatelé knih. Jejich smyslem nebylo pouze stanovit jednotný překlad klíčových pojmů, ale také zajistit, aby pojmy neměly v některém z cílových jazyků nezamýšlený nevhodný význam, např. aby jméno některé postavy, třeba královny Padmé Amidaly nebo kapitána Panaky, neznamenalo v němčině, norštině nebo třeba ukrajinštině hrubou nadávku. V případě češtiny byla tehdy nutná jedna taková úprava. Týkala se gunganské zbraně zvané „cesta“; slovníček upozorňoval, že v češtině jde o významové slovo, a ona „cesta“ se tedy překládala jako „casta“.

V současnosti pod společností Disney existuje celá terminologická databáze. Ta do velké míry čerpá z báze, kterou jsme od roku 2003 budovali v Egmontu. Velkou zásluhu na tom má překladatel Pavel Klimeš, který se podílí jak na knihách, tak na filmech. Překlady románů, komiksů i nově vznikajících filmů a seriálů díky tomu mohou mít jednotnou terminologii.

V terminologii si zjevně udržujete pořádek. Ještě by mě zajímalo, konzultujete třeba některá řešení s komunitou fanoušků tak jako překladatelský tým za novým vydáním Písně ledu a ohně od G. R. R. Martina?

My sami jsme součástí komunity. Fanouškem Star Wars jsem byl mnohem dříve než překladatelem, řada mých kolegů rovněž. Angličtinu jsme si během dospívání zcela dobrovolně a nadšeně pilovali mimo jiné právě na knihách, které neexistovaly v české verzi. Přichází zde ke slovu koncept „fandomu jako cvičiště“, který razil klasik fandomových studií Henry Jenkins.

A není někdy potřeba kontaktovat přímo autora? Dokážu si představit, že v tak rozsáhlém univerzu si autoři občas navzájem protiřečí, například pokud jde o časové osy jednotlivých příběhových linií.

Lucasfilm kontinuitu od začátku pečlivě hlídal; platilo to jak v případě původního expandovaného univerza (nyní tzv. Legends), tak v případě nového kánonu. Zásadních rozporů vzniklo v románech Star Wars překvapivě malé množství, zvlášť s ohledem na to, kolik spisovatelů se na nich podílelo. Řekl bych, že kontaktovat autora jsem v jejich případě potřeboval zhruba stejně často jako v případě jiných knih. Téměř vždy šlo o záležitosti na úrovni jednotlivých románů, které se bez autora či redaktora originálu nedaly rozetnout. V jednom svazku série X-wing byla například jedna z postav střelena do nohy; jednou se psalo, že do pravé, potom zase, že do levé. V jiném románu, tentokrát ze série Nový řád Jedi, byla vesmírná stíhačka hlavního hrdiny jednou identifikována jako A-wing, podruhé jako E-wing, ačkoli šlo prokazatelně o tentýž stroj. Jak zněla moje otázka, je asi jasné.

Obecně mám tu zkušenost, že autoři jsou za podobné dotazy vděční, samozřejmě to platí i mimo Star Wars. Několikrát se mi dokonce stalo, že mi autor či držitel práv odepsal, že v dalších vydáních originálu nechá příslušnou chybu opravit. Někdy ovšem autora kontaktuju i z jiných důvodů. Například s Kenem Liu, autorem vynikající fantasy Ctnosti králů, jsem konzultoval obecné jazykové souvislosti jeho fiktivního světa včetně transkripce jmen. Se zmíněným Jamesem Islingtonem jsem zase probíral postavu, která se v originále jmenuje Havran. Jelikož toto jméno nemá být významové, s Jamesem jsme se dohodli, že v češtině z Havrana uděláme Habrana. Ze zřejmých důvodů jsme v češtině přejmenovali i vesnici, která se v originále jmenovala Naser. Vždycky jsem klidnější, když mám k podobným úpravám posvěcení autora.

Často se mluví o tom, že překládání literatury je v mnoha ohledech náročné, a honoráře přitom nebývají vysoké. Dokážeš se překládáním uživit?

Uživit se tím dá, ovšem za dvou podmínek. Člověk musí mít jistou sebekázeň, stanovit si určitý režim například v podobě denních či týdenních kvót. Při plném překladatelském „úvazku“ se mi osvědčilo nastavit si režim co nejpodobněji běžnému pracovnímu dni – tedy pouštět se do práce každý den ve stejnou hodinu, např. v osm ráno, v poledne si udělat pauzu na oběd a odpoledne pokračovat, dokud nebude kvóta naplněna.

Druhou podmínkou je neprodávat svoji práci pod cenou. Zejména některé velké nakladatelské molochy často hřeší na to, že odmítne-li za žalostně nízký honorář pracovat jeden překladatel, jednoduše to zadají někomu jinému. Hlavně to co nejlaciněji vychrlit na trh, byť třeba na úkor kvality. Jejich redaktoři by svým spolupracovníkům rádi nabídli lepší podmínky, ale rozpočtová omezení stanovená firemní politikou bývají nekompromisní (a přitom iracionální: navýšení honoráře o pár desítek korun za normostranu by se do ceny knihy promítlo jen minimálně). Situaci s odměnami tedy mohou zlepšit pouze sami překladatelé, a to tak, že finančně podhodnocené zakázky nebudou přijímat. Změna musí vyjít od nás, molochy ty honoráře samy od sebe nezvýší.

Pracovnu vhodnou pro překládání našel mimo jiné i v přírodě…

Dostal ses někdy do situace, kdy jsi kvůli nízkému honoráři odmítl knihu, kterou by sis přeložil rád? Nebo naopak – přijal jsi práci na vytoužené knize i přes nízké finanční ohodnocení?

Ano, na obě otázky. Pro rozpočet domácnosti je bohužel podstatný rozdíl, dostane-li člověk za několikaměsíční práci zaplaceno o třetinu víc nebo míň… Samozřejmě lze jednou za čas učinit výjimku, ale prodávají-li se překladatelé dlouhodobě pod cenou, škodí sobě i ostatním.

Pokud bys dostal možnost přeložit si jakoukoli knihu, která by to byla?

Bylo by jich hned několik, za všechny zmíním alespoň tři tituly. Zaprvé výbušný mix dystopické sci-fi a akční fantasy Heroes Die Matthewa Stovera. Přirovnal bych ho ke staršímu, drsnějšímu bratříčkovi Hunger Games s dokonale propracovaným, věrohodným a děsivým světem budoucnosti. Příslušníci bohatých vrstev sledují v reálném čase příhody takzvaných „herců“, kteří v alternativních verzích Země prožívají co možná nejdramatičtější, divácky nejvděčnější dobrodružství, při tom ovšem brutálně zasahují do fungování daných společností, nebo dokonce způsobují pády celých společenských řádů. Druhou knížkou, kterou bych si moc rád přeložil, je skvělá sci-fi detektivka The Icarus Hunt mého oblíbeného Timothyho Zahna. Obě jsou už trochu staršího data, vyšly asi před dvaceti lety, ale na kvalitě jim to neubírá.

A do třetice uvedu jeden titul mimo sci-fi, bichli A History of the World in Twelve Maps, vynikající odbornou publikaci Jerryho Brottona o tom, co mapy vypovídají o společnosti, která je vytvořila, a jak samy mapy zpětně ovlivňují to, jak lidé vnímají svět a své místo v něm. Když jsme u zbožných přání, ještě bych doplnil hypotetické poslední knižní dobrodružství velké trojky Star Wars Luke – Leia – Han. Zmíněný Matthew Stover se kdysi nechal slyšet, že by si ho rád střihnul, v jeho podání bych si ho rozhodně nechal líbit, ať už jako čtenář, nebo jako překladatel (ze zřejmých důvodů by to nemohla být součást aktuálního kánonu Star Wars, nýbrž původní kontinuity, tzv. Legends). Přitom vím, že při čtení i překládání bych bulel jako želva. Stover jde na dřeň, nemazlí se ani s postavami, ani se čtenářem, prostě umí!

Kromě toho, že překládáš, taky píšeš povídky. Pracuješ při tom ve stejném režimu? Snažíš se začít vždycky ve stejnou hodinu a splnit si svou kvótu, nebo povídky přicházejí spíš nárazově?

Povídky jsou podmíněny prvotním nápadem, jakousi inspirací, která ke mně nejčastěji přichází při toulkách přírodou. Když se oprostím od běžného shonu, od starostí všedního dne, myšlenky pak lépe plynou, a já najednou sahám do kapsy pro propisku a čmárám si poznámky, prostě to chce ven. Potom je ještě potřeba čas na jejich rozvinutí, přetavení do výsledné podoby, z podstaty je to samotářská činnost, v tom se podobá překladatelské profesi.

Každopádně kvóty na počet znaků se mi v případě povídek moc neosvědčily, předepisovat si na ně denní či týdenní dávku potom, co jsem většinu dne překládal, už by trochu hraničilo se sebemrskačstvím. Čas od času si ale vyčlením, řekněme, večer v osm jednu hodinu, kdy se nesoustředím na nic jiného než na povídku, bez ohledu na to, jestli za tu dobu napíšu dvě stránky, nebo jen dvě věty. Povídky je potřeba promýšlet, dávat jim čas, nechávat je uzrát, zkrátka a dobře je vysedět. A to vlastně platí i pro překlady.

Související články:

Tváře překladu 01: JAKUB NĚMEČEK

Tváře překladu 02: PETR KOTRLE

Tváře překladu 03: DANA KREJČOVÁ

Tváře překladu 04: LUCIE BREGANTOVÁ

Tváře překladu 05: ANNA KŘIVÁNKOVÁ

Tváře překladu 06: MILAN ŽÁČEK

Tváře překladu 07: KONSTANTIN ŠINDELÁŘ

Tváře překladu 08: JITKA JINDŘIŠKOVÁ

Tváře překladu 09: PAVEL BAKIČ

Tváře překladu 10: VERONIKA VOLHEJNOVÁ

♦

S Romanem Tilcerem nejen o překladu…