Ocenění

Tváře překladu 06: MILAN ŽÁČEK

Autor | Aktuality | Středa 3 Leden 2018 9.00

Tváře překladu aneb Rozhovory překladatele Romana Tilcera s jeho kolegy je zajímavý cyklus článků, jenž by se měl pravidelně objevovat na webu XB-1 každých čtrnáct dnů. Jako šestý nám rozhovor poskytl Milan Žáček (*1974), jenž vystudoval anglistiku a hispanistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Specializuje se na překládání fantastických žánrů, především hororu a urban fantasy. Je spojován se subžánrem new weird, však také přeložil většinu z dvaadvaceti titulů ze stejnojmenné edice nakladatelství Laser-books. Mimoto má na kontě rovněž sérii překladů románů o Jeevesovi a asi tři desítky překladů knih pro děti a mládež. Za překlad Miévillova Kolejmoří získal Cenu Akademie SFFH. Je ženatý, má dvě děti a žije v Kroměříži.

Milan_Zacek-2017

Co bylo tím podnětem, který tě vedl k tomu převádět literaturu do češtiny?

Byla to víceméně náhoda, nepocítil jsem žádné nutkání a nešel jsem ničemu naproti, ale po ukončení překladatelského studia, ještě než jsem se stačil rozkoukat nebo případně prchnout z oboru jako většina z mých spolužáků, jsem dostal nabídku překladu povídek jednoho z autorů, jejichž vize nereálných sfér mnou cloumaly ve studentském věku (byl to Arthur Machen), ty jsem přeložil, zjistil jsem, že mě to baví, přišla další podobná zakázka, pak několik měsíců na zkušené v roli tlumočníka u jedné zahraniční firmy na druhém konci světa a následně zjištění, že u překladů, zavřený doma, se cítím přece jenom líp.

Prozradíš nám, na čem právě pracuješ?

Momentálně, i teď uprostřed vánočních svátků, je to román Oheň probuzení, první díl nové trilogie Draconis Memoria od Anthonyho Ryana. Je to úžasná několikasetstránková fantasy z podivuhodného alternativního světa, se steampunkovými, pirátskými a špionážními prvky a spoustou námořních scén, tak trochu v duchu Miévillovy Jizvy. Ten typ knížky, do které si zalezete, prožijete v ní ohromující dobrodružství a ven se z ní vysoukáte celí od soli, s pískem ve vlasech, ošlehaní větrem a s úsměvem na rtech.

Často se mluví o tom, že překládání literatury je v mnoha ohledech náročné, a honoráře přitom nebývají vysoké. Dokážeš se překládáním uživit?

S odřenýma ušima dokážu, zatím, za nemalých obětí. V oboru, kde už dlouhá léta napříč nakladatelským spektrem (s jednou dvěma chvályhodnými výjimkami) stagnuje výše honorářů (současný ekonomický růst se v honorářích externích překladatelů neprojevuje), je to po čertech těžké. Určitě je výhodnější mít překládání jako práci číslo dvě, brát ho jen jako přivýdělek k jiné příčetněji oceněné aktivitě, kde nemusíte řešit specifičnosti, jako je třeba vyplácení poloviny odměny až po vydání knihy, které závisí na libovůli nakladatele. Zrovna teď tu mám jeden odsunutý román, který měl vyjít v říjnu, nakonec vyjde až teď v lednu a honorář uvidím v únoru. Překlad jsem odevzdával někdy v květnu. Zatím je pro mě tahle práce pořád číslo jedna, takže se prostě musím ohánět a zjišťuju, že abych uživil rodinu, musím si toho brát pořád víc a víc; jsem v neustálém kolotoči překládání, zpracovávání redakcí a korektur. Nechci myslet na to, jak dlouho to tak může ještě fungovat.

Pokud bys dostal možnost přeložit si jakoukoli knihu, která by to byla?

Teď bych pro zpestření a na relax bral nějaké hororové béčko, slasher z lesa nebo něco o nějaké zmutované havěti požírající Londýn (jedno takové se tu na mě teď směje z poličky). Ale co se týká trvalejší literatury s přesahem a transformačním potenciálem, něco, co by mě určitě hodně bavilo a co bych si vychutnal, kdybych nemusel řešit čas a peníze, byl by to obrovský čtyřdílný cyklus Aegypt od Johna Crowleyho (toho, co napsal netradiční fantasy Malý, velký) – série magických románů nahlížejících pod skořápku reality z hermetického hlediska.

Překladatelé při práci řeší nejrozmanitější problémy, obzvlášť při překládání fantastiky. V čem spočíval poslední zajímavý oříšek, se kterým ses potýkal?

Přemýšlím a kupodivu mě nic zajímavého nenapadá… Nabízí se odpověď, že by to mohla být různá jména, vymyšlenosti z alternativních světů, ale ty jdou docela snadno, a když mě nenapadnou napoprvé, označím si je, a vždycky pak přiletí nějaká múza a pomůže. Problémy vlastně mívám spíš s vizualizací nějakých udělátek, prostorů, těles; autor je nějak popíše, ale já zjistím, že se v nich nevyznám, nevidím je jeho očima a ztrácím se v nich. Měl jsem třeba věž uprostřed močálů… několik pater (při číslování musíte mít vždy na paměti, jestli text píše Brit nebo Američan), chodby, do toho nějaké architektonické výrazivo, a já se v tom ztratil, takže přichází na řadu kreslení, z udaných indicií se snažím postavit vlastní dům a v něm se pak pohybuju, zkoumám, co je v něm možné, kudy se kam dostanete. Tohle jsem měl třeba ve Viriconiu M. Johna Harrisona, ale bývá to docela časté… Podobně jako dekódování záporů v dlouhých větách, dumání nad tykáním a vykáním a občas přemýšlení nad pohlavím některých letmo zmíněných postav.

Milan-Zacek-knihovna

Klid, pohodlí a knihy po ruce jsou pro práci překladatele nutnost.

Začátkem milénia ovládlo fantastiku literární hnutí new weird a drtivou většinu knih, jež se k němu řadily a vyšly i u nás, jsi převedl do češtiny právě ty. Byl jsi tehdy pouze překladatelem, nebo i jedním z těch, kteří toto hnutí objevili a pomohli mu v ukotvení?

U new weirdu jsem byl výhradně překladatel. Byl to projekt Laseru, Tomáše Jirkovského a Martina Šusta. Když jsem dostal nabídku na překlad prvního Miévilla, neznal jsem ho. Na Perdido se pak nabalilo skoro všechno, co China napsal. I další autoři jeli v sériích čili produkce bobtnala dovydáváním dalších a dalších dílů, tu a tam se objevil další neznámý autor se samostatnou knihou (K. J. Bishopová, M. John Harrison), které vybírala laserovská dramaturgie, a já překládal a bavilo mě to… I když si třeba vzpomínám na Hala Duncana, new weird v té nejextravagantnější a nejobsáhlejší poloze, a to už se mi protáčely panenky a do překladu jsem nešel, protože jsem tenhle experiment nechápal.

Tvým oblíbeným žánrem je horor a ten u nás pořád stojí jaksi v ústraní. Čím to podle tebe je?

Tohle je klasická otázka. Je to záhada. V podstatě na to nemám odpověď, když horor je normální žánr; románové horory bývají stejně čtivé, dramatické, nápadité jako detektivky, space opery, thrillery, kterých vychází neustále kvanta a mají dokonce svá specializovaná nakladatelství. Horor ne. Přitom je tu Stephen King a tisícihlavá armáda jeho fanoušků… Na druhou stranu si horor svým zaměřením na noční věci, nahlížení za závoj a otevírání Pandořiných skříněk uchovává jakýsi status výjimečnosti. Možná ho u nás (a zdůrazňuji u nás, protože nikde není situace tak tristní jako tady) tak málo vychází i proto, že lidé, kteří vybírají knihy pro vydání, mu prostě moc nehoví a mají jiné žánrové favority.

Nevíš, jestli se horory, které se u nás objevují, nakladatelům vyplatí? Není jich tak málo třeba proto, že obvykle nevycházejí v rozsáhlejších sériích jako sci-fi či fantasy, a nenabízejí tak příležitost k vyššímu zisku?

Do nakladatelského zákulisí tak úplně nevidím, nikdo se mi nesvěřuje, jak účetně dopadá ta která kniha. Ale z určitých náznaků můžu usuzovat, že třeba Jack Ketchum nebo S. T. Joshi a jeho Černá křídla Cthulhu v Laseru určitě nepropadli, předpokládám, že se neustále dotiskují Lovecraftovy Sebrané spisy, Barker je v podstatě komplet vyprodaný, o prodejnosti Kinga ani nemluvě. Hůř možná dopadají nekoncepčně vydané výkřiky v nakladatelstvích, která vydávají všechno a kde se pak nějaký náhodný horor ztratí. Pokud jde o série, je pravda, že horor se v tomto fenoménu příliš nenašel a většina románů v něm je samostatná. Vydávání science fiction a fantasy v dlouhých sériích mi občas připadá spíš jako problém, protože ne každá série se uchytí a potom má člověk na krku břemeno a musí se s ním nějak popasovat.

Vždycky jsem obdivoval, s jakou rychlostí ti vycházejí další a další překlady, a nikdy se nestalo, že by se mi nějaký nelíbil. Jak to děláš, že pořád jedeš s takovým nasazením?

Děkuju. S takovým nasazením jedu proto, že musím a už jsem si nějak zvykl. Mám zázemí, naštěstí klidné a relativně izolované prostředí, vstřícnou a praktickou manželku. Kdyby ale byla možnost zvolnit, vůbec by mi to nevadilo.

Milan-Zacek-knihy

New weird, urban fantasy a klasika hororového žánru v podání Milana Žáčka…

Stalo se ti někdy, že se z textu, který jsi měl přeložit, vyklubala vysloveně noční můra? A pokud ano, čím to bylo?

Vysloveně noční můra ne, asi to by to ani nešlo, protože naslepo do žádné knihy nejdu. Je pravda, že pořád většinou překládám věci, které vybírá někdo jiný, takže k textu občas nemám bůhvíjaký vztah (docela jsem zápasil třeba s Orsonem Scottem Cardem anebo Henrym Kuttnerem), ale i tak je přinejmenším zajímavé sledovat styl autorů a jejich myšlenkové pochody, a i takové knihy jsou svým způsobem dobrodružství. Naopak je potom skvělé dělat něco, s čím rezonuju – Barkera, Lovecrafta, Kinga, Ketchuma.

Prozradíš, u koho z nich jsi nejčastěji zažíval stav, kdy je sama práce odměnou a překládání plyne samo?

Odměnou jsou knížky, které buď sám navrhnu, nebo od autora, který je mi nějak blízký nebo kterého už znám (tady bych zmínil třeba Bena Aaronovitche, který má sice poněkud chaotické zápletky a spoustu postav, ale už znám jeho styl, jak střídá popisy Londýna s rozhovory, jak uvádí jednotlivé scény; u něj už vím, co můžu očekávat). Dobře se mi překládal třeba Danse macabre od Kinga nebo předtím jeho rozsáhlí Tommyknockeři. U Danse macabre mě bavilo téma, bylo to přesně to, co chci překládat, a i když byla spousta práce s dohledáváním názvů a citátů a reálií, vyloženě jsem se těšil, až si zase počtu a něco se dozvím, to překládání pak byla už jen jakoby vedlejší aktivita.

V březnu loňského roku sis založil vlastní nakladatelství Carcosa. Můžeš nám ho představit? Co si od něj můžeme slibovat? A proč ses kromě překládání rozhodl knihy i vydávat?

Je to zatím malý projekt, garážový start-up, možná podvědomý pokus vymanit se z neustálého překládání, dostat se na tu dvojkolejnost zaměstnání, o které jsem psal výše, protože být čistě jen literární překladatel a živitel rodiny je v naších podmínkách bohužel (a to bohužel doprovázím mohutným povzdechem) komplikované, ne-li nemožné. Taky cítím, že po více než patnácti letech neustálého vykonávání stejné práce, ve stejné poloze, před stejným monitorem, chybí málo, abych vyhořel, a chci ucuknout před prvními náznaky. Tenhle pokus je tedy jakousi sloučeninou nutnosti a touhy zkusit něco nového. A náplň? Lákají mě temnější, nerealistické věci, určité ujeté, netradiční příběhy. Dost to bude záviset na financích. Každým dnem bych chtěl oznámit, co dalšího chystám, zatím se vedou dost zdlouhavá jednání o právech a nevím, co nakonec klapne jako první.

Pokud jde o ty ujeté, netradiční věci, nemohl bys být trochu konkrétnější? Chceš se orientovat hlavně na současné autory, nebo lze očekávat i návraty ke kořenům žánru, jak by mohla naznačovat tvá první e-kniha, román Lilith George MacDonalda?

Rozhodně by to měly novější věci, klasika jen jako doplněk, i když i v té se dá ještě najít spousta perel, nemusí se jen vydávat pořád dokola Dracula a Poe, nebo Lovecraft. Mám třeba rozjednané nějaké věci z žánru bizarro, což je ještě větší úlet než new weird, ale zároveň i nějak přístupnější, hlavně tím, že jde o krátké, samostatné novely psané civilním, nekomplikovaným jazykem, ale zabývající se naprosto absurdními koncepty. Tihle autoři se zastupují sami a jednání s nimi jsou sama o sobě dost bizár. Momentálně mě zajímají i dějiny hororu od pravěku do žhavé současnosti a přemýšlím, jak by se dalo uchopit vydávání českého hororu, a zároveň pro inspiraci zkoumám, jak se vydávání tohoto materiálu řeší v okolních zemích.

Související články:

Tváře překladu 01: JAKUB NĚMEČEK

Tváře překladu 02: PETR KOTRLE

Tváře překladu 03: DANA KREJČOVÁ

Tváře překladu 04: LUCIE BREGANTOVÁ

Tváře překladu 05: ANNA KŘIVÁNKOVÁ

tvare-prekladu-logo

1 447 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.